A kdy p.t. prim.Hř. zřídí park JP hrdiny WWII Sugihary Čiune-ho, zachránce tisíců životů?*

Zdůrazňuji, že ten park není vůbec třeba fyzicky zřizovat, jenom je třeba ho fyzicky ztotožnit dle fotografie. A pak přejmenovat. A pak budou do Prahy jezdit zastupové, aby se u toho parku vyfotografovaly. Neb Sugihara je POJEM.  

Ve vší skromnosti se hlásím k tomu, že jsem pro své spoluobčany objevil několik témat, prakticky u nás neznámých. Začalo to v sedmdesátkách Islandem (jistě nikdo nemá pochyb, že právě toto stojí za současným boomem této destinace v Česku), nebo pak třeba tématem intimního života Alberta E. a Marie C. (každého zvlášť - ne obou dohromady, neb dohromady to znemožnil Albert E. sexistickým výrokem na adresu Marie C., že není natolik atraktivní, aby představovala nebezpečí pro kohokoliv):

http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=620569

A samozřejmě, taky jsem českému čtenářstvu odhalil temnou postavu mého osobního udavače neboli OUDa - to by se opravdu odvážil jen málokdo. Už mě taky kontaktovali z Guinness World Records s tím, že jsem osoba s nejvyšším počtem oprav nesmyslů produkovaných předsedou nějaké akademie věd - kdo tam tu kategorii nahlásil avšak netuším. IMHO, je to koneckonců ale taky zásluha toho vyvedeného předsedy, že. A to dokonce trochu jinak, než byste si mysleli. On totiž ten můj OUD, když do Prahy dorazil nějaký japonský učenec, tak si ho nechal předvést do svého officu, dramaticky na něj poulil oči, nepříčetně mával rukama, a hýkal, jaký jsem zločinec, že si totiž dovoluji říkat o něm pravdu, a jak to, že mi to Japonci trpí. A tím mi zajišťoval proslulost na celém soustroví, málem větší, než když jsem se stal celebritou jenom proto, že jsem dokázal ovládat mistní ruční hasicí přístroj a zabránil tak vaporizaci kampusu:

http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=786135

A tu celo-souostrovní proslulost - kouzlem nechtěného - zajišťoval taky sobě,  a hlavně i nebohé Akademii, neb když se pak ti návštěvnící po návratu ptali, proč ten směšný člověk v Praze tak divně poulil oči, šermoval rukama, a hýkal a hýkal, tak jsem popravdě odpovídal, že je to takový český LysenkoLepešinská, co "objevil nejsilnější klasickou vybušinu všech dob a věkův", a to tím způsobem, že si nikdy prostě nestih přečíst elementární učebnici oboru (Lysenko s Lepešinskou to měli ausgerechnet taky právě tak). A tady bych udělal ještě jednu odbočku z odbočky. Ten LysenkoLepešinská taky pojal zhola nerealistický úmysl dostat se na Hrad, nerealistický proto, že byl pro část národa podobně směšná figurka jako druhdy Zdeněk Nejedlý. A takového šaška si ovšem žádná politická strana nebyla ochotna připnout na svůj štít. A tak ta jeho kandidatura na prezidentskou kandidaturu prskla jako prázdná bublina, kterou se ani nepodařilo nafouknout. A poezií nechtěného v tom jistou roli sehrál i ten jeho nikdy neexistující "objev" Krakatenu - "nejsilnější klasické vybušiny všech dob a věkův":

https://neviditelnypes.lidovky.cz/veda/veda-20-brezen-den-ceskych-skeptiku.A150322_221259_p_veda_wag

Ale o tom parádním prskání těch prázdných bublin zase až někdy jindy; však je to dosud taková valící se sněhová koule:

Nebo jsem pro spoluobčany otevřel téma památného tsunami a následnou fukušimskou kalvárii, neb jsem ji ostatně šťastně prožil celou jako Caucasian nejbližší jejímu epicentru [račte si povšimnout, že i dnešní text byl vyvěšen v (tradičních) 6:46 pražského času, neb v ten moment zemětřesení právě vypukalo]:

http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=784886

Ale asi nejpřekvapivější neznámé téma, které jsem ve vlasti otevřel, byl příběh Čiune Sugihary, japonského diplomata, ktery svým osobním, nepovoleným usilím zachránil více než šest tisíc židovských běženců (a pro gurmány či gurmety teď připojuji i své přebásnění jeho příjmení: CedrovýPůvod). A později, během války, působil i v Praze, jak dokládá toto foto (které se po dlouhém pátrání podařilo získat z washingtonského Pamětního muzea holokaustu USHMM):

Na snímku je se svou chotí Yukiko (což bych teď - historicky prvně - přebásnil jako SněžnáDívka; jeho první chotí byla Ruska KlaudiaSemjonovna, ale tím bych to zde nekomplikoval). Leč dodnes jsem nedokázal určit, kde se ten park v Praze (či ČR) nalézá. Až se to podaří, tak už bude zbývat jen úsilí na jeho přejmenovaní. A pak už bude do vlasti proudit aspoň dvakrát tolik japonských návštěvníků než před Covidem, a budou se tam s ním fotografovat (tedy s jeho tam vztyčenou sochou nebo lépe sousoším, to druhé budou Japonky - tiše leč radostně - kvitovat, asi jako když jim Američané po válce napsali do ústavy volební právo i pro ženy). Jako se fotografují u jeho sochy ve čtvrti Little Tokyo v Los Angeles (https://foursquare.com/v/chiune-sempo-sugihara-statue/514094eae4b0da62c6016ff7):

Neb Sugihara byl skutečně obdivuhodný muž. Ale než ta doba nastane i v Praze, tak vám zatím poskytnu jen výklad o té konspiraci (někdy zvané Plán fugu), která zachránila tisíce životů. Zde malá odbočka - fugu je ta jedovatá ryba, na kterou se v Japonsku dodnes umírá; ano, i tuto pochoutku jsem okusil, stejně jako žraločí ploutve a velrybí maso - to je skoro na zavření, takže o tom radši až jindy. A ještě udělám druhou malou odbočku do aplikované japanologie, aby se na pražské soše, či tedy lépe sousoší, neopakovala stejná chyba, jakou mají v Los Angeles (tedy, Sugihara v Los Angeles nikdy nebyl, souchu postavili japonští Američané, neb na něj jsou - právem - hrdi). Pokud Japonec něco někomu předává, tak to činí VŽDY oběma rukama současně, což je tam elementární slušnost. A tak i Sugihara by na té kalifornské soše měl ten pas držet OBĚMA rukama. Což mi připomíná, že když jsem přebíral svůj japonský profesorský diplom, tak jsem byl prvně instruován, že ho musím převzít oběma rukama a uklonit se o něco hlouběji, než se ukloní předávající. Oba přitom hlavami též vybočí poněkud do opačných stran, aby náhodou nedošlo k čelnímu střetu. To by totiž bylo opravdu společenské harakiri.

Sugihara se narodil na 1. ledna 1900 a vstoupil na prestižní tokijskou soukromou universitu Waseda, kde studoval angličtinu. Společně se státní (tehdy přesněji císařskou) Todai universitou v Tokiu se tradičně tyto dvě školy považují za nejlepši odrazový můstek pro státní službu (k naší škodě takový požadavek na dobrou univerzitu u nás neexistuje - a státní administrativa podle toho taky vypadá). Sugihara se přihlásil na inzerát ministerstva zahraničních věcí a prošel tuhou přijímací zkouškou. Byl vyslán do Harbinu v Mandžusku, aby zde studoval ruštinu. Byla zde totiž též početná ruská kolonie, jednak v důsledku ruského železničního projektu, a jednak emigrace po říjnové revoluci. Pod vlivem zdejšího kosmopolitního prostředí se Sugihara nechal konvertovat na řecké pravoslaví. Po úspěšných studiích začal sloužit v Japonskem kontrolované mandžuské vládě a postupně se propracoval až na post tamního náměstka ministra zahraničí. K jeho úspěchům patřilo vyjednávání odprodeje ruské železnice v Mandžusku. V roce 1938 je vyslán na japonské zastupitelství ve Finsku, a v březnu 1939 otevírá jako jediný zaměstnanec japonské zastupitelství na Litvě v Kaunasu. Německá okupace Polska sem přivedla tisíce polských židovských uprchlíků (a taky pár Čechoslováků). Ti prchali narychlo a většinou bez prostředků před postupující německou armádou.

V červenci 1940 sovětská okupační správa vyzvala všechna zahraniční zastupitelství, aby Kaunas opustila. Sugiharovi se podařilo vyjednat dvacetidenní odklad. Ve městě se též podařilo prodlévat úřadujícímu holandskému konzulu Janu Zwartendijkovi. Vzhledem k vývoji v kontinentální Evropě bylo židovským uprchlíkům jasné, že musí ve svém útěku pokračovat. Jediná možnost byla trans-sibiřskou železnicí do Japonska a odtud někam dál. Sovětským úřadům pro ten účel stačilo japonské tranzitní vízum. Ale to mohlo být vydáno jen když žadatel měl vízum nějaké další, cílové země. Poslední šancí se stala dvě holandská zámořská území v Karibské oblasti – Curacao a Holandská Guyana neboli Surinam. Tato dvě území tehdy nevyžadovala vstupní víza, a nadto holandský konzul mohl do pasu pro jistotu tisknout vstupní povolení. Toto řešení by sice teoreticky mělo uspokojit japonskou císařskou vládu. Jenže ta byla spojencem fašistického Německa, a těžko mohla vyjít vstříc uprchlíkům z jím okupovaných území. Vláda souhlasila jenom v případě, že žadatel může prokázat, že má zajištěné pokračováni cesty z Japonska dál, ale sehnat lodní lístky z Japonska do Karibské oblasti bylo v Kaunasu prostě nemožné. Sugihara třikrát žádal o povolení výjimky, a třikrát obdržel z Tokia zamítnutí. To poslední znělo – neočekáváme jakékoliv další Vaše dotazy! Tváří v tvář stovkám zoufalých židovských uprchlíků před branou konzulátu se Sugihara rozhodl porušit své služební povinnosti. Po devětadvacet dní, proti zákazu své vlády, vydával denně kolem až 300 víz, tolik, kolik byl fyzicky schopen. Jedinou pomocnicí mu byla jeho žena Yukiko. Poslední vydával ještě z okna vlaku 1. září 1940, kdy už musel město definitivně opustit. A když se vlak dal do pohybu na Berlín, předává Sugihara dle legendy vízové razítko jednomu uprchlíkovi, aby mohl v jeho úsilí ještě chvíli pokračovat.

Tato legenda o předaném razítku pak měla mít nečekané a komické pokračování v Japonském moři. Jednoho dne dorazila do japonského přístavu Tsuruga loď z Vladivostoku, a na ní též delegace třiceti polských židovských uprchlíků. Všichni měli japonská víza, zdánlivě - jak si alespoň mysleli - v pořádku. Akorát přehlédli, že v nich je poznámka o jménu držitele, zapsaném ale v japonském znakovém písmu pro přepis cizích slov katakana. A ta rubrika byla u všech z nich vyplněna přesně stejně - Jakub Goldberg. Japonští úředníci pochopili, že něco není v pořádku, a třicet Jakubů Goldbergů putovalo lodí zpět do Vladivostoku. Zde však už nemohli vystoupit, neb jejich tranzitní víza přes Sibiř vypršela. Nezbylo, než zpátky na loď do Tsurugy. Tato kyvadlová doprava trvala několik týdnů nez polská rozvědka přes holandské a americké velvyslanectví dosáhla toho, že i těch třicet Jakubů Goldbergů mohlo vstoupit na japonskou půdu.

Většina uprchlíků se z Vladivostoku přepravila do japonského přístavu Kobe, kde na řadu měsíců uvízla. S blížící se válkou v Pacifiku k jejich přesunu do holandských držav v Karibské oblasti už nedošlo. Nakonec je japonská vláda odsunula do Šanghaje, kde se většina dočkala konce války. Konec války však neznamenal pro Sugiharu ocenění jeho humánního činu. Jeho hektické úsilí bylo sice záhy zaznamenáno příslušnými místy v Tokiu, neb evidence cizinců byla v Japonsku na pokraji války velmi pečlivá, ale jako velmi závažné porušení služebních povinností. Vzhledem k technickým obtížím během válečných událostí, a vzhledem k jeho profesním schopnostem, byl Sugihara ponechán v diplomatickém sboru v Evropě až do konce války. Krátce působil i v Praze - od září 1940 do února 1941. Ale po návratu do své vlasti pak byl ze státních služeb prostě bez okolků vyhozen.

Existuje zajímavá domněnka, proč mohl Sugihara přece jen zůstat po dobu války v diplomatických službách. Ač ministerstvo zvenčí působilo jako uniformní monolit věrných úředníků, kteří by si jako z oka vypadli, existovalo tam skryté osvícené proamerické křídlo, které chápalo, že válka proti Spojeným státům by byla pro Japonsko národní katastrofou (a které se nakonec i v roce 1945 v Bernu, Stockholmu, dokonce i Moskvě, 'vlastizrádně' snažilo předjednat podmínky japonské kapitulace). Sugihara byl zřejmě pod ochranou tohoto křídla. Vliv těchto liberálů však s postupem války spíše upadal. Tak se stalo, že po jejím skončení nebyl Sugihara hrdinou, nýbrž úředníkem, který překročil zákaz. Sugiharův osud by se možná vyvíjel jinak, kdyby o svých neautorizovaných aktivitách na Litvě informoval po válce americké okupační orgány. Ale Sugihara asi těžko mohl překročit svůj etický kodex samuraje, ke kterému byl jako potomek venkovské samurajské rodiny vychován, a nechat se oslavovat za něco, co v dané situaci chápal jako samozřejmost.

Sugihara pak pracoval pro americkou okupační správu, též jako překladatel, či jako manažer v exportní firmě obchodující s Moskvou, kde byl i několik let jejím reprezentantem. Jeho 29 hektických dnů z léta 1940 na dlouhou dobu upadlo v zapomnění a Sugihara sám o té události nikdy nehovořil. Až v roce 1969 ho nalezl jeden z tehdejších uprchlíků. Ten a další uprchlíci pak vydali své svědectví Memoriálu Holokaustu v Israeli, a posléze v roce 1985 mu byl udělen čestný titul „Spravedlivý mezi lidmi“. Tou dobou vážně nemocný Sugihara už nemohl do Israele cestovat, ale jeho žena a syn se účastnili slavnostního zasazení stromu na jeho počest. Konsul Čiune Sugihara zemřel 31. července 1986. Jeho pozorohodný čin je však postupně uznáván a oceňován i v jeho vlasti. Na jaře 2000, v roce stého výročí jeho narození, spatřily světlo světa tři láhve červeného vína různých velikostí s jeho portrétem na vinetě, darované i papeži. V průběhu roku 2000 pak došlo ještě ku dvěma připomenutím Sugiharova činu. V červenci bylo v jeho rodišti Yaotsu otevřeno Sugiharovo muzeum, ve kterém jsou i fotografie, které pořídil během svého působení v Praze. A v říjnu 2000 pak jeho bývalý zaměstnavatel odhalil v budově diplomatického archivu v Tokiu Sugiharovu pamětní desku. Tento slavnostní akt za přítomnosti ženy Yukiko završil proces Sugiharovy rehabilitace v jeho vlasti.

Mezi exponáty Sugiharova muzea v Yaotsu je i jeden, který přiláká pozornost českých návštěvníků. Sugiharova žena Yukiko na něm stojí s ještě jednou Japonkou před branou parku s německým nápisem: „Židům nepřístupno“. Popis k exponátu praví, že fotografie byla pořízena v Berlíně v r. 1940. Jenže na té ceduli u parku jsou nápisy dva, ten druhý v češtině, takže je jasné, že foto nemohlo být pořízeno v Berlíně. Existuje i druhá fotografie z toho parku, ta je v tištěném průvodci pro návštěvníky. Na ní jsou manželé Sugiharovi. Zde je český nápis lépe viditelný a zní: „Židům přístupno“. Jenže ta mezera mezi těmi dvěma slovy je příliš velká. Zřejmě někdo zamaloval záporku ne, a tak obrátil smysl. Protože Sugihara uměl rusky, byla mu ta situace dost pravděpodobně zřejmá, a ovšem o to více pro něj byla ta dvoj-jazyčná cedule zajímavá. V parku na snímku leží sníh, možná někdo písmena zakryl sněhem, fotografie není dostatečně zřetelná. Stejně tak bylo nad síly japonského personálu muzea pochopit složitou geopolitickou situaci ve středu Evropy, kterou jsme se jim snažili vysvětlit. Tak jsme jim to alespoň zapsali do návštěvní knihy. Ale radši jsme jim ani neříkali, že ten Čech, co zamaloval tu záporku, tehdy riskoval ještě více, než sám Sugihara. Tedy, pokud to náhodou, dost ne-japonsky, nespáchal sám Čiune. Jinak totiž Japonci obecně mají k úředním nařízením uctivý vztah (a úřady tam fungují - na naše poměry - neskutečně precizně). Jinak ta památní fotografie též existuje na internetu ještě s jiným chybným textem, totiž, že byla pořízena v Kaunasu.

Československo mělo v Japonsku dobrý zvuk už zásluhou Věry Čáslavské (a před ní i náchodského rodáka a architekta Jana Letzela, který navrhl Palác hospodářské komory v Hirošimě, jedinou budovu, která v epicentru - částečně - přežila atomový výbuch). Což pak též utvrdilo i Nagano, a nedávno se to svým způsobem potvrdilo, když v Tottori v tamním muzeu soch z písku měli exhibici na téma česko-slovenských pamětihodností (nyní tam už běží expozice pamětihodností egyptských):

*)N.B.: Ty zkratky v nadpisu jsou JENOM proto, že počet znaků je v něm omezen; nic jiného za tím fakt není. Ale - přejmenovat park prakticky nic nestojí [tedy, stojí to to případné pozdější sousoší - ale nabízím, že bych k němu, gratis, dělal odborného poradce; zasvěcenějšího - IMHO - ve vlasti asi nenajdete; třicet let v Pacifiku, kdo z našinců to má; jaká škoda, že se toho nedožil ten můj OUD - bez něj by toho fakt NEBYLO, a Sugihara by u nás dodnes NAOPAK BYLO téma neznámé - a z toho poučení plyne, že i totalitní karierní udavači (jako ten můj OUD) jsou nakonec i k něčemu dobří]. A taky je takové přejmenování parku skoro nekonečně rychlejší, než třeba oprava chátrajícího mostu. A nadto to přispěje k návštěvnosti vlasti. 

Foto u perexu: Manželé Sugiharovi na fotu z washingtonského Pamětního muzea holokaustu USHMM. S jeho pomocí by mohlo být identifikováno místo v Praze či ČR, kde bylo v zimě 1940-41 pořízeno.

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část XXXVIII.]
XXXVII. díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=786135
XXXIX. díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=736552

P.S.: Ve sbírkách washingtonského Pamětního muzea holokaustu USHMM je ještě jedno foto u brány (zatím neznámého) pražského parku, zde je Yukiko, syn Hiroki, a její sestra Setsuko (jakoby rukou ukazující nápis):

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0