Vzpomínka na Čestmíra Hofhanzla (1941–2020): Tentkrát v 69-tém na čáře u Českých Velenic

Před týdnem zemřel Dr. Čestmír Hofhanzl známý třeba svými boji proti plundrování lesů či proti amatérství v kůrovcové kalamitě. Ze dna HD jsem vylovil vzpomínky na jednu Čestmírovu úspěšnou akci, na jejichž otištění nikdy nedošlo.

Dvacáté století poskytlo mnoho vzrušujících příběhů o cestách, které lidé používali pro úniky z přísně kontrolovaných společností. Připomeňme jedinečnou noční operaci přeplavení dánských Židů do neutrálního Švédska na rybářských bárkách, nebo dlouhý tunel vykutaný spojeneckými zajatci za druhé světové války, či tajný úlet Nobelisty Nielse Bohra v bezvědomí do Británie v bombovnici Liberátoru (v bezvědomí, protože měl příliš velkou hlavu na nasazení kyslíkové masky). Nebo přepravu tisíců Židů přes Sibiř do Japonska, s předstíraným cílem v Surinamu (kteří nakonec válku přežili v Šanghaji), kterou přes vládní zákaz zorganizoval Čiune Sugihara (později za okupace působící i v Praze):

https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=627297

Po druhé světové válce řadu takovýchto příběhů připojili Středoevropané - jeden z nich přelétl hranici zavěšen na létajícím křídle, jiný zbudoval pro průlom hraničními zátarasy malý tank, a ještě jiní uprchli za noci několikakilometrovým hraničním železničním tunelem. Rád bych vzpomenul příběh Vietnamce, který to dokázal přes dobře střeženou hranici mezi bývalým Československem a Rakouskem.

Ten příběh je dnes starý více než půl století a udál se na jihozápadě bývalého Československa či dnešní České republiky. V létě 1969 jsem se od Čendy, s kterým jsem bydlel v pokoji na kolejích, dozvěděl o vietnamském studentovi (v té době tedy ze Severního Vietnamu), který právě ukončil v tehdejší NDR vysokoškolské studium. Ten vietnamský student totiž z východních Němec přeběhl do Prahy. Ježto československá víza získat nemohl, přešel hranici tajně. To sice nebylo nijak zvlášť obtížné, nicméně zpátky už nemoh. Původně totiž již měl nastoupit cestu do vlasti, příslušná místa ho tudíž postrádala, a bylo též zjevné, že východoněmecké úřady musely zvědět, že student si sebou vzal i univerzitní diplom. Příslušní odpovědní činitelé na té univerzitě už totiž začali vyšetřování. Netřeba dodávat, že v těch dobách to říkalo vše. Bod nenávratu, neboli point of no return, byl spolehlivě překročen, nezbývalo než pokračovat. A tak jsme se rozhodli ho po nějaký čas ukrývat v našem dvoulůžáku na kolejích, a zatím připravit cestu po níž by mohl uniknout do Rakous. Jinak totiž jeho možnosti v Čechách byly třeba už určeny tou okolností, že nemaje víz, nemohl směnit peněz (když pomineme, že česky neznal slova).

Byl to zjevně houževnatý a poměrů znalý mladík. Věděl, že byť československá hranice se Západem je dobře opevněna, řadový český voják má přece jen blíže ku Švejkovi než k pruskému válečníku. Obzvláště pak po okupaci pětkou východoevropských armád v roce 68. On sám, podle svého vlastního plánu, zamýšlel dosáhnout Rakous přeplaváním Dunaje. Pro ten účel měl i něco potápečské výstroje. Hrdě mi ukazoval svůj univerzitní diplom zatavený do igelitu a vrolovaný do dýchacího potápěčského šlauchu. Jinak to ale byl plán poněkud bláznivý - Dunaj se nakonec může srovnávat s Mekongem. Nemá sice krokodýlů, nicméně voda v něm bývá pěkně studená. Nadto, před vlastní plavbou by se stejně musel překonat zátaras s ostnatým drátem a signalizací.

Ohledně těch zátarasů se hodila zkušenost z letního výcvikového kurzu, který byl zcela okrajovou položkou studijního plánu. Konal se v Albeři na jihu Čech poblíž rybníka, náplní byly letní sporty. A také byl u rakouských hranic, takže zařazena byla i beseda s důstojníkem pohraniční stráže. Bylo před létem 1968 a všichni včetně toho důstojníka jsme očekávali brzký zánik trestného činu opuštění republiky, ba i výjezdních doložek. Historie tomu ovšem chtěla jinak. Za pár měsíců se věci rychle vrátily do původních kolejí poté, co Gusto pravil: Hranice nie sú korzo, aby sa tu volakdo prechádzal! Nicméně na té besedě v rámci všeobecného optimismu nám ten pohraničník vysvětlil, že se už nepoužívá silnoproud, nýbrž jen ostnaté dráty a slaboproud pro signalizaci přerušení vodiče či zkratu. Jistě se de jure i tehdy technicky jednalo pořád o státní tajemství, ale toho tehdy nedbali ani důstojníci od pohraničníků. Ergo v zásadě stačily kleště štípačky s izolovanými rukojetmi, a něco štěstí, k tomu dostat se přes všechny překážky dříve, než na místo narušení dorazí čety rychlého nasazení se psem a další výzbrojí.

Původní plán byl transformován z vodní do čistě chodecké varianty. O jednom víkendu byl Vietnamec přemístěn z Prahy do jižních Čech, nejprve vlakem, a pak na motorce do lesa až do blízkosti státní hranice. Byl to poklidný deštivý víkend. Někde poblíž spojnice České Velenice - Nove Hrady byl Vietnamec nasměrován na zátarasy a v hrubých rysech instruován stran pochůzkového režimu hlídek (Čenda pocházel z Borovan, které jsou tak na půli cesty z Velenic do Budějic) ... .

Několik dnů poté Svobodná Evropa oznámila, že přes československou hranici úspěšně prešel do Rakouska vietnamský muž. V celém Eastern-blocu to v tu chvíli mohlo dávat nějaký přesný smysl jen třem lidem.

Nebyl jsem hlavní osobou této konspirace, které jsem dal jméno akce Mekong, byl jsem třetím ze tří. Skutečně klíčovou úlohu sehrál Čenda, který se po dvaceti letech pak stal poslancem a populární kritickou osobností českého života, veřejnosti známý jako Dr. Čestmír Hofhanzl. Zbývajícím členem naší trojky byl slovenský student na východoněmecké univerzitě s kterým se Čenda znal z Tater, kde tehdy v plicní léčebně působila jeho žena lékařka.

Je v povaze věci, že o úspěšných akcích z doby totality se ví málo. Ví se hlavně o těch, které končily v nápravně-výchovných zařízeních. Méně už o těch, kdy StB, a zde také Stasi, mohla už jen monitorovat jejich nezhatitelné finále.

Statistika celkem 262 usmrcení při pokusu o přechod čs. státní hranice (1948-89) uvádí utonutí v pohraniční řece jako příčinu smrti jedenáctkrát. Pro období 1952-63 se úspěšné přechody aproximují:

http://www.pametnimista.usd.cas.cz/vseruby-pamatnik-vsem-kteri-ztratili-sve-zivoty-pri-pokusu-o-prechod-hranic-z komunistickeho-ceskoslovenska-do-svobodneho-sveta-v letech-1948-1989/

200 případy ročně (poté se stala bezkonkurenčně snadnou zejména emigrace jugoslávskou cestou), naopak zdařit se ročně nemělo v průměru kolem 1200 pokusů (z mi neznámých důvodů je třeba předchozí link vložit prvně do google.com a pak v nálezech kliknout na Všeruby ..... ale možná to nefunguje jen z Pacifiku, jinak to usd je Ústav pro soudobé dějiny AVČR).

Foto u perexu: Trestní zákon 140/1961 Sb. na naše počínaní svým paragrafem 109 pamatoval až deseti lety.

P.S.: Jeden pozorný čtenář  mne upozornil na tento link:

https://www.lidovky.cz/nazory/kauza-kundera-dvakrat-mer-jednou-rez.A081024_194353_ln_dopisy_gab

o tom, jak důležité v těch dobách byly při subverzivním konání dvě věci. Totiž, že nikomu nebylo možné říct absolutně nic, a že stejně bylo třeba dost kliky, aby v tom proti nám nezahrála náhoda. Když si třeba pomyslím,že by o tom věděl můj OUD (čti Osobní UDdavač), a před létem 1988 by to snaživě přidal k té mé subvervzivní korespondenci s emigrantem .....

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0