Středa 22. ledna 2020, svátek má Slavomír
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Středa 22. ledna 2020 Slavomír

Počátkové společnosti císaře Viléma pro podporu věd (článek, co se nehodil, a tak nevyšel)

12. 12. 2019 8:08:08
Začátkem divokých devadesátek se ČSAV divoce transformovala. Institucionální financování (INFI) bylo odvrženo co přežitek. Šlo o omyl vedení, který nadto po Akademii nikdo ani nepožadoval. MPG za humny stále používá právě to INFI.

Na počátku dvacátého století bylo v Německu pociťováno určité zaostávání vědy ve srovnání se stavem např. na britských ostrovech, ve Francii či živým rozvojem ve Spojených státech. Vůdčí postavou hnutí za nápravu tohoto stavu se stal profesor evangelické teologie Adolf Harnack. Ten jasně rozeznal, že tradiční univerzitní půda není optimální pro rozvoj některých moderních vědních oborů. Postavení uznávaného teologa mu umožnilo předložit panovníkovi Vilému II návrh na nový přístup k podpoře vědy. Jeho doporučení, dnes nazývané jako Harnackovy principy, zdůrazňovala potřebu podporovat ty učence, kteří právě v daném okamžiku dobývají novou oblast ve vědě a aktivně a intenzívně rozšiřují poznání. Tato podpora by je měla oprostit od zatížení jinými úkoly a nabídnout jim co možná nejlepší podmínky. Přednostní podpory by se mělo dostávat rozvíjejícím se oblastem výzkumu (jak se dnes říká, hraničním oborům), které se třeba ani na univerzitách dosud nevyskytují (kupř. pro svou nákladnost). Tyto úvahy vedly k doporučení ustavit instituci čistě výzkumného typu, výrazně orientovanou na základní výzkum v progresivních oborech. Dne 11. ledna 1911 se v Berlíně schází ustavující zasedání Společnosti císaře Viléma pro podporu věd. Jejím prvním presidentem se stává profesor Harnack. Již na podzim příštího roku otevírá císař prvé dva ústavy Společnosti - Ústav pro fyzikální chemii a elektrochemii a Ústav pro chemii. Další ústavy pak rychle následovaly, a to i v nepříznivých letech prvé světové války.

Harnakovy principy se ukázaly být více jak plodné - až dosud bylo příslušníkům této německé výzkumné instituce uděleno více jak dvacet Nobelových cen. Na ústavech Společnosti působily takové výjimečné zjevy vědy jako Planck, Einstein, Hahn, Heisenberg či Lise Meitnerová. Mimořádné úctě kolegů se pro své vědecké výsledky i lidskou integritu těšil Max Planck, který se stal po Harnackovi druhým presidentem Společnosti. Planck se snažil alespoň v rámci ústavů Společnosti mírnit následky rasové perzekuce ze strany nastupujícího nacismu. Nakonec se však emigrace pro mnoho jeho kolegů ukázala jako jediné řešení.

Památnou se stala smuteční slavnost za prvního ředitele jednoho z obou prvních dvou ústavů, laureáta Nobelovy ceny Fritze Habera. Haber byl německým učencem, oficiálními místy velmi oceňovaným. V roce 1918 obdržel Nobelovu cenu za syntézu čpavku z prvků. Jednalo se o katalyzovanou reakci dusíku a vodíku za vyšších tlaku a teplot. Spalování čpavku za řízených podmínek pak otevřelo cestu k nové technologií výroby kyseliny dusičné. Při spalování vzniká nejprve kysličník dusnatý, NO. Ten zmiňují proto, že dnes je přesně tím agentem, který pohání pověstnou viagru, ale o tom až jindy. Ten se dál oxiduje na kysličník dusičitý NO2, a ten s vodou dá kyselinu dusičnou. Německo nemělo vlastní zdroje dusičnanů a tudíž tato výroba byla skutečně strategicky významná, neb bez kyseliny dusičné moc výbušin nevyrobíte. V průběhu války se Haber stal i generálem a dohlížel na produkci chemických zbraní. Z německého hlediska byl tedy mužem, který se zasloužil o vlast. I když byl židovského původu, Haber sám se primárně cítil být Němcem. Ve dvacátých letech chtěl vlasti pomoci elektrochemickým získáváním zlata z mořské vody. Tento jeho projekt však skončil zcela neúspěšně. Nástup nacismu znamenal tragický zlom v Haberově životě. Sám sice zpočátku nebyl, vzhledem ku svým zásluhám, perzekuován pro svůj židovský původ. Nebyl však ochoten přihlížet, jak jsou propouštění jeho židovští kolegové. Na funkci ředitele rezignoval s odůvodněním, že si nepřeje, aby s ním bylo nakládáno jinak než s jeho židovskými spolupracovníky. Odešel do ciziny, kde však záhy zemřel. Na první výročí jeho smrti v roce 1935 byla za osobního koordinování Planckem připravována Společnosti smuteční slavnost. Nacisté přípravu slavnosti pochopili jako provokaci, a pruský ministr školství zakázal účast všem zaměstnancům svého rezortu. Zvláštní pohoršení způsobila poznámka na pozvánce "Uniforma či tmavý oblek", která předjímala, že by se snad této provokativní smuteční slavnosti za židovského učence mohl účastnit nějaký nositel uniformy. Slavnost se přesto konala, projevy přednesli Planck a Hahn, který přečetl i projev třetího ohlášeného řečníka, universitního profesora, který se jako zaměstnanec ministerstva školství účastnit nemohl.

Max Planck ukončil své působení jako president Společnosti v roce 1937 - nebyl ochoten změnit svůj neloajální postoj k nacistům, a ti ho už nehodlali tolerovat. Na samém konci druhé světové války pak nacisté popravili jeho syna za účast na známém spiknutí proti vůdci. Konec války však znamenal i pro Společnost novou éru. Předtím ale po několik měsíců byla v sázce sama její existence. Spojenci především trvali na změně jména společnosti, císař Vilém byl pro ně jako symbol pruského militarismu nepřijatelný. Nadto, vzhledem k podílu ústavů Společnosti na válečném výzkumu (později se ukázalo,
že i na nehumánním nakládání s psychiatrickými pacienty) visel osud společnosti skoro na vlásku, zvlášť vyhraněný názor v tom ohledu měli Britové. V té kritické době byl na místo presidenta na rok opět povolán Max Planck, v té době už sedmaosmdesátiletý. Představitelé vítězných velmocí nakonec akceptovali existenci Společnosti byť se změněným názvem neobrážejícím velkoněmecké tradice. Nesporná a všemi přijímána autorita Maxe Plancka vedla k přejmenování na Společnost Maxe Plancka pro podporu věd (MPG: Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften e.V.).

V roce 1946, po návratu z britské internace, se na celých čtrnáct let stává presidentem Otto Hahn, v té době čerstvý laureát Nobelovy ceny za objev štěpení uranu, který učinil v na konci r. 1938. Hahn mnoho let spolupracoval s Lise Meitnerovou. Ta jako držitelka rakouská pasu mohla přes svůj židovský původ pracovat v ústavu až do připojení Rakouska k říši. Pak přes Holandsko uprchla do Švédska, takže v době Hahnova (a Strassmannova) historického objevu v prosinci 1938 už byla v cizině. Dnes se hodně diskutuje, zda ji také neměla být udělena Nobelova cena, stejně jako by asi měla být udělena i Strassmannovi. Hahn sám se nepodílel na německém válečném jaderném výzkumu - byl špatně zapsán za svůj projev na Haberově smuteční slavnosti. Oba nejstarší ústavy Společnosti byly později přejmenovány po svých někdejších učencích - v Berlíně je Ústav Fritze Habera a v Mainzu Ústav Otto Hahna.

I dnešní Společnost zůstává věrná principu zaměřovat se na oblasti zvláště slibné, nové, dosud ne dostatečně rozvinuté a (vhledem k jejich povaze a administrativní struktuře) méně vhodné pro výzkum univerzitní. K tomu Společnost zřizuje relativně autonomní výzkumné ústavy, které sice doplňují existující strukturu výzkumu tvořenou hlavně univerzitami, ale formálně nespadají pod žádné ministerstvo (společnost má postavení soukromého registrovaného sdružení). Tyto ústavy umožňují badatelům zaměřit se na úkoly, vyžadující dlohodobou, plnou a ničím nerušenou koncentraci na projekty, které by svou novátorskou povahou nemusely být adekvátní univerzitním podmínkám. Společnost neusiluje pokrýt všechny oblasti výzkumu, nýbrž se snaží o soustředění prostředků ve zvláště slibných směrech, na německých pracovištích jinak zatím nedostatečné rozvíjených. V některých případech provozuje unikátní zařízení, příliš nákladná pro jedno univerzitní pracoviště.

Důležitým momentem v její práci je anticipovani úlohy individuality, osobnosti pro dosahování podstatného vědeckého pokroku. To se projevuje při rozhodování o zřizování či pokračování některého ústavu Společnosti. Podstatné jsou nejen potřeby daného výzkumného směru, ale i přítomnost adekvátní vědecké osobnosti, které by mohlo být svěřeno jeho rozvíjení. Badatelé na ústavech Společnosti v principu nejsou omezování ve výběru a provádění svých výzkumných aktivit jinak než obecným zaměřením ústavu a stávajícím rozpočtem. Paralelně se tak odvíjí jak autonomie Společnosti na úrovni institucionální tak i výzkumná volnost na úrovni individuální. Neustálý proces hledání nových výzkumných možnosti je propojen s procesem otevírání i uzavírání ústavů Společnosti. Tato zásadní rozhodnutí jsou ovlivňována a utvářena na několika úrovních, zajišťujících adekvátní podíl jednotlivých badatelů i řídících orgánů. Např. v průběhu desetiletí 1972-82 Společnost ukončila působnost 17 ústavů a nezávislých oddělení, a současně otevřela 7 nových ústavů a osm nových nezávislých projektových skupin. Ústavy se dělí do tří sekcí: Biologie a medicína, Chemie, fyzika a technika, Humanitní sekce. Tento trvalý proces přizpůsobování výzkumného zaměření je někdy shrnován do hesla "Inovace prostřednictvím renovace".

V současnosti jsou výzkumy prováděny na více jak 60 ústavech a dalších, dočasně ustavených samostatných pracovištích. Ústavy jsou zpravidla umístěny ve významných univerzitních centrech. Nejvyšší počet pracovníků společnosti byl 13000 stálých pracovníků, z nich kolem 5000 pak tvůrčí pracovníci. Početně jsou zastoupení aspiranté, stážisté a hostující výzkumníci, kteří ročně představují kapacitu dalších přibližně 2000 badatelů. Spektrum pracovišť sahá od výzkumných jednotek o přibližně 20 příslušnících až po velké ústavy s téměř 1000 pracovníků. S výjimkou zahraničních pracovišť jako v Holandsku a Itálii jsou ústavy Společnosti umístěny hlavně na bývalém teritoriu Západního Německa a Západního Berlína.

Většina výzkumných prostředků Společnosti pochází z veřejných zdrojů. Její rozpočet představuje přibližně jednu padesátinu (o něco více než 2%) všech výdajů v SRN věnovaných (z veřejných fondů i v průmyslu) na výzkum a vývoj. Financování výzkumů je založeno na institucionálním rozdělování prostředků, o granty se zde proto nežádá. Fungování Společnosti by mohlo být i modelem pro transformaci naší akademie. Vědecké kontakty s NSR byly v sedmdesátých a osmdesátých letech dosti omezené, a ještě méně existovaly kontakty s ústavy Společnosti. To se dosud projevuje jen velmi malou informovaností o této dobře propracované struktuře, která ale je inspirativní při hledání i nového modelu pro Akademii.

Zde ten můj neotištěny rukopis končil. Nyní se pro kontext doby hodí přidat k němu i Addenum:

Rozdělování prostředků na výzkum uvnitř Akademie je trvalým zdrojem problémů. Ku kritické chybě došlo právě na začátku 90. let, kdy se u nás stalo módou sezóny vše rozdělovat pomocí grantů. Výsledkem dnes je, že vědečtí pracovníci cirkulárně píší žádosti o granty a zprávy o jejich plnění. Přitom nejmoudřejší radu v tom ohledu vyslovil hned na přelomu let 1989/90 vedoucí delegace Americké národní akademie věd, která tehdy shodou okolností dorazila na jednání o další spolupráci, dohodnuté dlouho před Listopadem. Ten tehdy varoval, že v takové malé zemi americký systém soutěže o granty prostě nebude fungovat, neb nelze zajistit nezaujaté objektivní posuzování. Každý se zná s každým, existuje množství vazeb a systém protislužeb. Vyzýval proto k hledání jiných cest, než je americké grantové hnutí. Ten systém fakticky tehdy existoval v té německé obdobě naší Akademie - tedy na ústavech Společnosti Maxe Plancka. Shodou okolností jsem tehdy na jednom z těch ústavů působil, a tak jsem sepsal hoření text pro Akademický bulletin o fungování ústavů Společnosti Maxe Plancka. Zaujalo mě totiž, že dost připomínalo administrativní nenáročnost tehdejšího tuzemského státního plánu základního výzkumu. Vychází to ze základní úvahy, že pokud stát zřídí vědeckou instituci, tak ji také trvale poskytuje i prostředky na výzkumy. Bylo by krajně marnotratné, kdyby měla pracovat v nějakém pulzním režimu, tedy jenom když se zrovna získají granty, a jinak by se jen improvizovalo a živořilo. Proto se na ústavech společnosti Maxe Plancka nežádalo o granty, jen se tehdy na konci roku psala velmi stručná hlášení a výhled prací na další období. Můj článek tehdy ovšem nikdy nevyšel, neb se jaksi nehodil (ironií osudu Akademický bulletin měl tehdy pod palcem tuhý totalitní aparátčík, původně z ÚV ČSM, pro kterého se na dobře dvě desetiletí pak stalo součástí práce vylhávání a zametání totalitního udání mé osobní korespondence s emigrantem). OK - po nějakých dvaceti letech dorazila do Prahy delegace Společnosti Maxe Plancka a popsala její fungování. A naši kapitáni vědy pak s úžasem v oku hovořili o tom, že na ústavech Maxe Plancka dostávají na svůj provoz 85% cestou institucionálních peněz, tedy z fakticky jistých zdrojů, s kterými lze trvale počítat. Úžas byl na místě, ale nad tím, že k tomu poznání potřebovali naši kapitáni vědy dvě desetiletí. Dnes se však i u nás už hovoří o tom, že v Akademii skutečně musí větší část prostředků plynule přicházet cestou institucionálních peněz, a granty hrát spíše doplňkovou roli v definovaných situacích. Snadno se to dá ukázat třeba na provozu železnice. Když mašinfíra zjistí, že kotel rezaví a uniká z něj pára, tak nesedne a nepíše na všechny strany žádosti o granty na kotel nový, natož aby pořádal charitativní koncerty s parními píšťalami. Prostě to oznámí velení, a to novou mašinu obstará. Jeho povinností je lokomotivu řídit, stejně jako povinností výzkumníka je bádat, a vrchnost k tomu má vytvářet rozumné podmínky. Ústavy Maxe Plancka staví na důvěře ve své badatele, které si ovšem pečlivě vybírají, ale pak jim poskytují kontinuálně prostředky na výzkum. Žádný úředník totiž nemůže aktivního výzkumníka reálně kontrolovat. Pokud se ale úředníci přemnoží, tak se právě proto jistí vymýšlením různých administrativních konstrukcí, jejichž provozováním ovšem úkolují vědecké pracovníky. Což je právě stav, co úspěšně nastal u nás. Bylo chybou celé vědecké obce, že lehkomyslně připustila, aby se pro to vlastně už začátkem devadesátých let pokládaly základy. Bohužel, někteří jednotlivci u kormidel měli tehdy své vlastní kostlivce ve skříních, nebo jen nedostatečné zkušenosti a rozhled, a třeba taky ambice na přechod do ještě vyšších sfér, a tak na promyšlené - a tedy pracné - budování dobře ukotvené funkční Akademie se jim jaksi nedostávalo času. A ta v neblahých následcích tehdejších nekompetentních kroků vlastně lítá podnes. O tom, jaký chaos v Akademii existoval v kalných vodách devadesátek, rukolapně vypovídá třeba málo známá epizoda z osudu fakticky jednoho z nejúspěšnějších akademických pracovišť. Někdo tehdy dostal šílený nápad ten ústav zrušit pro 'bezperspektivnost'. Vytvořila se proto evaluační komise s jasným zadáním, a ta připravila likvidační návrh. Minutu před dvanáctou opožděně dorazili dva její čeští členové, pochopili absurdnost situace, zašpuntovali již otevřené šampaňské, návrh komise postavili z hlavy na nohy, a tak ten jeden z nejúspěšnějších ústavů přece jen přežil. Ostatně jako ‘bezperspektivní’ byl tehdy dokonce kýmsi krátkodobě onálepkován i výzkum A. Holého - v tomto světle lze možná i pochopit jisté pozdější marnění času pro účinnou promoční kampaň k Nobelově ceně, a tak se ta šance nestihla.

Foto u perexu: Max Planck (roku 1931) upřeně hledí na ukazováček jiného nobelisty, Walthera Nernsta, zatímco Albert Einstein jím naopak zaujat zdánlivě není. Pramen/zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Nernst,_Einstein,_Planck,_Millikan,_Laue_in_1931.jpg (This image (or other media file) is in the public domain because its copyright has expired and its author is anonymous.)

[Představit by se k tomu ukazováčku nakonec dalo i takovéto Nernstovo varování: Ty americké granty by u nás fungovat nemohly, jsme příliš malá země. Přineslo by to jenom morální korupci a úpadek poměrů. A Einstein by si docela dobře k tomu moh pomyslet: Když do Ameriky, tak jedině někam se zaručeným institucionálním financováním, jako ten nový ústav v Princetonu.]

____________

[hniloba@AVCR část XXII.]
XXI. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=733824

P.S.: Ledva tento text vyšel, a byl oznámen na MF-D blogových informacích, tak OPĚT došlo zase k tomu, že vzápětí ta upoutávka zmizela, takže text se stal pro pozdější čtenáře neviditelným. Z redakce se mi tentokrát dostalo vysvětlení (ne, že se JAKO někdo mohl cítit textem dotčen, to bylo minule a už je to obnošené) nýbrž, že JAKO je problém s copyrightem té fotografie - samozřejmě, že nebyl, je starší 70 let a autor neznámý. Prostě ten článek je nějak pořád Libri Prohibiti. Cui bono? OK, je to takto - to absolutní přehození výhybek na granty nebyl omyl, natož náhoda. Ty úzké partičky, co v divokých devadesátkách pochopily, že si lze v podstatě zprivatizovat jednotlivé ústavy Akademie, adorovaly granty celkem kalkulovaně. Granty budeme přidělovat sobě a svým kamarádům, ostatní se můžou jít pást, a po nás potopa. A samozřejmě jako prví se mohli jít pást třeba ti, co byli svědky různých totalitních lidských a odborných selhání příslušníků těch partiček, a neskýtali záruky, že o tom nebudou mluvit. A naopak ti, co takové záruky skýtali spolehlivě, se v grantech topili, a pokud nezemřeli, tak se v nich topí dodones. Byly to osobní zájmy těchto akademických privatizačních partiček, co Akademii dostaly do toho dnešního marastu nefunkčního institucionálního financování a všudypřítomné morální korupce. Ale jak to už konec konců obecněji říkal Max Planck, i v tomto dnešním akademickém marastu jde už přechodnou fázi čekání: A new scientific truth does not triumph by convincing its opponents and making them see the light, but rather because its opponents eventually die, and a new generation grows up that is familiar with it. OK - Ostatně soudím, že dnes - vzhledem k dosaženému stupni všudypřítomné morální korupce - by u nás asi bylo nejrozumnější a nejspravedlivější přejít po vzoru Nového Zélandu (popř. Švýcarska) na rozdělování prostředků ve vědě prostým losováním - viz. Nature 575 (2019) 574.

Autor: Zdenek Slanina | čtvrtek 12.12.2019 8:08 | karma článku: 40.70 | přečteno: 8232x

Další články blogera

Zdenek Slanina

Vzpomínka na Čestmíra Hofhanzla (1941–2020): Tentkrát v 69-tém na čáře u Českých Velenic

Před týdnem zemřel Dr. Čestmír Hofhanzl známý třeba svými boji proti plundrování lesů či proti amatérství v kůrovcové kalamitě. Ze dna HD jsem vylovil vzpomínky na jednu Čestmírovu úspěšnou akci, na jejichž otištění nikdy nedošlo.

12.1.2020 v 16:48 | Karma článku: 36.54 | Přečteno: 4393 |

Zdenek Slanina

Akademický etický propad tu i onde: Orchestrované kamufláže s kr. jm. "VELKÁ VLNA NEVOLE"

Kde se berou dechberoucí skandály naší akadémy? Malokdo tuší, že akademičtí koryfejové při snížování etické laťky naší vědy navazují na majstrštyky mého OUDa (čti Osobního UDavače).Tak třeba hned ta olomoucká "VELKÁ VLNA NEVOLE".

23.11.2019 v 8:08 | Karma článku: 42.52 | Přečteno: 16680 |

Zdenek Slanina

Kde zabředli do bažiny akademické hniloby nejhlouběji - na UK, ČVUT, UPOL, AVČR, či jinde?

Veřejnost se co chvíli dovídá o nepřístojnostech v našich chrámech vědy (a to je řada z nich ještě úspěšně zametána). Má tak smysl otázka, která z našich institucí se může ucházet v této kategorii o nežádoucí titul české jedničky.

4.11.2019 v 8:08 | Karma článku: 41.36 | Přečteno: 15726 |

Další články z rubriky Věda

Karel Tejkal

Turínské plátno a dědičnost krevních skupin

Jednou za uherský rok navštívím kontrarevoluční magazín Petra Hájka. To je ten pán, co nepochází z opice. Zaujal mne zde článek "historika a publicisty" Radomíra Malého dokazující údajnou pravost Turínského plátna.

21.1.2020 v 19:13 | Karma článku: 11.23 | Přečteno: 306 | Diskuse

Jan Fikáček

Nevědecké pohádky vědy IV - negativní energie

Geniální fyzik na vozíčku, Stephen Hawking uvažoval o tom, že náš vesmír vznikl z ničeho, a to tak, že se nic polarizovalo na stejná množství negativní a kladné energie. Opravdu je taková představa smysluplná?

21.1.2020 v 9:17 | Karma článku: 25.03 | Přečteno: 879 | Diskuse

Ondřej Klofáč

Další prvenství českých vědců

Po úspěchu českých hlaviček, které za víkend naprogramují e-shop na dálniční známky za 401 milionů Kč hlásí další vítězství české ručičky.

20.1.2020 v 14:37 | Karma článku: 16.91 | Přečteno: 929 | Diskuse

Dana Tenzler

Proč se nevyrábějí modří gumoví medvídci?

Všimli jste si, že v balíčku gumových medvídků nikdy nejsou modrá zvířátka? Proč se nevyrábějí modří gumoví medvídci? (délka blogu 3 min.)

20.1.2020 v 8:00 | Karma článku: 31.61 | Přečteno: 1483 | Diskuse

Julius Maksa

Rychlost a zrychlení.

Má rychlost vliv na hmotu látkovou, jak popisuje Albert Einstein ve svých teoriích? Může mít rychlost vliv na čas, nebo na chod hodin? Má rychlost na něco vliv, nebo je to zrychlení, které vytváří sílu a energii ve vesmíru?

18.1.2020 v 18:49 | Karma článku: 9.40 | Přečteno: 346 | Diskuse
Počet článků 53 Celková karma 39.92 Průměrná čtenost 6161

Z meho (nestandardniho) CV: Jiz vice jak dva, a dva, a dvacetdva roku prazdnin na Pacificke rimse, zejmena v NW segmentu. Na takovou expedici snu vas muze vyslat treba i nase akademie ved, ta dokonce nekdy velmi rada a agilne. To kdyz kupr. bona fide opravite chyby v pracech nektereho jejiho 'cestneho' predsedy, jeho hyperinflatovane ego to psychicky neunese, a ten ethicky gigant v mladicke ci jake nerozvaznosti ....... Zbytek ale az, m.j., obcas v blogu. A varovani pro ctenare z akademy: Uz jen cetba meho subverzniho blogu muze vest ke ztrate nejen iluzi, ale i zamestnani tamtez (taky se sleduje email, jestli nekdo nepise - horribile dictu - ze ten 'cestny' predseda je obycejny prolhany totalitni karierni .....). Ze neverite - tak pojdte a poslyste. Ale budou zde i pozitivni temata, pravda jen ze svetove vedy.

Rikat pravdu o tom tristnim ceskem akademickem etickem propadu neni nejakou mou prioritou, temata ze svetove vedy jsou zajiste zajimavejsi. U tech ceskych akademickych vaudevillu jde spis jen o otravnou povinnost. A o to, aby se podle potreby neprepisovala akademicka historie. Neb proti tomu zatim neco delat muze jen malokdo. A akademicke vedeni bude zcela jiste jen dal ucelove mlzit, zuby nehty branit pravde, lhat az se budou hory jeste vice zelenat (coz se bude moct vykazovat i jako prispevek redukci globalniho oteplovani - voila, hned dve dalsi akademicke Potemkinovy vesnice jednou ranou). Maj totiz HRUZU odklonit se od posvatneho prikazu meho OUDa (Osobniho UDavace): Rückkehr unerwünscht! Nedavno jim to perpetualni bezostysne lhani (po 3 desetiletich) ale zkomplikovaly pameti expredsedy CSAV ak. J. Římana. V nich je to lidske selhani toho meho OUDa literarne vytribenou formou popsano i s takrikajic OUDovou navstivenkou. Holt - i akademicka ryba muze nekdy hnit od hlavy, coz zde dalo vzniknout te prilezitostne reality show:  hniloba@AVCR.

Najdete na iDNES.cz