Múzy Alberta Einsteina: III. V Americe - před i v éře senátora McCarthyho

Zatímco I. část triptychu popisovala Albertovy vztahy s manželkami Milevou a Elsou, II. se věnovala jeho mimomanželským aktivitám, a to až do opuštění Evropy. Jeho zaujetí múzami pokračovalo i v Americe, byť ještě vše známo není.

Deset let před Einsteinem k americkým břehům dorazil i talentovaný ruský sochař Sergej Timofjejevič Koněnkov doprovázený svou elegantní novomanželkou Margaritou Ivanovnou Koněnkovou (1896-1980). Mělo jít o několikaměsíční pobyt v rámci výstavy ruského a sovětského umění, který se však nakonec protáhl na 22 let. Sochařství se též věnovala Margot, mladší z obou dcer Elsy z prvého manželství. Margot se provdala za ruského publicistu Dimitrije Marianova, manželství však skončilo po sedmi letech rozvodem. Marianov so později podílel na Einsteinově biografii, která přes jeho výhrady vyšla v r. 1944. Margot též emigrovala, studovala sochařství na Columbia University, a až do konce života žila a pracovala v Princetonu. Přes sochařství a snad i ruského manžela se dostala do kontaktu s Koněnkovými. To vedlo v r. 1935 k zakázce na vytvoření Einsteinovy busty, která je v princetonském ústavu umístěna dodnes. A tak se i Einstein seznámil s kultivovanou, společenskou a atraktivní Margaritou. Sblížili se a Margarita jej pak v Princetonu často navštěvovala. V r. 1945 se manželé Koněnkovi vrátili do vlasti, kde Sergej byl jako významný tvůrce jmenován národním umělcem.

V pamětech generála NKVD Pavla Sudoplatova z r. 1995 je Margarita zmíněna jako vlivová agentka s krycím jménem LUKAS, zaměřená na budování společenských kontaktů. Paměti Sudoplatova jsou avšak v řadě ohledů kritizovány, a specielně je nereálné, že by od Einsteina mohly být získány nějaké technické informace o americké atomové bombě. Einstein se koneckonců na projektu Manhattan vůbec nepodílel. Nicméně znalá Margarita dosáhla toho, že se stali milenci, o čemž měla referovat svému řídícímu orgánu. Ostatně se traduje, že měla mít intimní vztahy i třeba se sladatelem Sergejem Rachmaninovem či pěvcem Fjodorem Šaljapinem. Podle pokynů měla též zorganizovat - fakticky jen čistě společenské - setkání Einsteina se sovětským vicekonzulem v New Yorku. Milenecký vztah dále zviditelnil soubor devíti Einsteinových dopisů, které byly dány do dražby v r. 1998. Šlo o dopisy, které Einstein v období 1945-46 psal Margaritě po jejím odjezdu do vlasti. Zda se však, že na žádný už nedostal odpověď. Do dražby se dostaly i zlaté hodinky, které zřejmě Margaritě daroval na památku - šlo o hodinky s věnováním, které sám dostal během návštěvy na Caltechu v r. 1931. Zachovala se i báseň, kterou Einstein pro Margaritu složil o Vánocích 1943.

Záležitost s vlivovou agentkou LUKAS má jeden grotesktní moment. FBI vedla na Einsteina svazek o celkem 1427 stranách, představující vpodstatě jen směs trivialit, nepřesností a chyb. Leč v celém tom sledovacím spise není ani slovo o vztahu s Margaritou. Zato tam ale je parádní kamuflážní kousek jednoho z organizátorů kampaně proti teorii relativity s antisemitským podtextem z r. 1920, která kulminovala shromážděním v budově Berlínské filharmonie, proti kterému se Einstein tehdy ohradil článkem na titulní stránce v Berliner Tageblatt. Na těch akcích se totiž velmi podílel pravicový nacionalista a bojovník proti židovským vlivům, dokonale nedůvěryhodný Paul Weyland, šíbr ne nepodobný hochštapleru Felixi Krullovi z posledního románu Thomase Manna. V r. 1933 se pak přihlásil do NSDAP, ale většinou byl v cizině, kde se za ním táhla dlouhá série různých podvodů. Nicméně v r. 1948 dorazil do Ameriky, v r. 1953 požádal o občanství a inspirován probíhajícím mccarthismem se rozhodl prokázat své nové, americké vlastenectví. V září 1953 informoval FBI o tom článku v Berliner Tageblatt jako dokladu, jakýže subverzivní živel Einstein je. Vzalo tři měsíce, než FBI článek získala a zjistila, že z něj nevyplývá vůbec nic. Nicméně bývalý bojovník proti židovství a informátor vodící FBI za nos se už v lednu 1954 stal americkým občanem. Sám jsem na takového českého Weylanda taky narazil. Před listopadem ten vykuk byl jedním z vyvolených na českém vědeckém Parnasu. Z něj sice pak spadl, ale ruče si založil pohodovou existenci - když bylo potřeba provést whitewashing čísi minulosti, dodal potřebnou lež, a tak stal ‘nepostradatelným odborníkem‘.

Jiným zajímavým dokladem v tom svazku FBI je dopis, který Einstein poslal soudci Irvingu Kaufmanovi ve věci manželů Rosenbergových. Einstein argumentoval, že by neměl být vynesen trest smrti, neb fakta jsou mlhavá a objektivita je obtížná vzhledem ku společenské objednávce. Z ryze právního hlediska sice šlo o utajené informace, technicky však bezcenné. Samotná čistě fyzikální stránka byla už jasná z práce Hahna a Strassmanna z ledna 1939, za což Hahn dostal Nobelovu cenu za r. 1944 (oznámenou ale až na podzim 1945, a obezřetní Britové ho ze svého zajetí tehdy do Stockholmu stejně nepustili). Sudí ale nehodlal nic riskovat, nerespektoval ani Einsteinovo přání dopis brát jako zcela soukromý, a předal jej FBI. Ta po třech měsících došla k závěru, že dopis ještě nezakládá neamerickou činnost. Později Einstein psal i prezidentu Trumanovi, aby Rosenbergovým udělil milost, leč ani zde neuspěl. Navíc po zveřejnění dopisu se mu dostalo převážně negativní odezvy. Ještě výraznější to bylo, když nabádal, aby kdokoliv předvolaný v rámci vyšetřování neamerické činnosti v době mccarthismu odmítl vypovídat s odvoláním na první dodatek k ústavě (svoboda projevu) a nikoliv na dodatek pátý (zabránění sebeobvinění). Technicky ale nadějnější bylo použít právě dodatek pátý. Senátora McCarthyho tato věc vedla v červnu 1953 k razantnímu vyhlášení, že každý kdo doporučuje Američanům držet v tajnosti informace, které mají o špiónech a sabotérech, je sám nepřítelem Ameriky. Leč na podzim téhož roku zahajuje McCarthy tažení proti podstatně silnějšímu soupeři - armádě - což předznamenává začátek konce mccarthismu. Einstein se snažil intervenovat i na druhé straně železné opony. Např. v r. 1947 píše Stalinovi aby Raoul Wallenberg byl navrácen do Švédska - začíná formulací: Já, jako starý Žid, Vás žádám. Odpověď pouze uváděla, že pátrání po Wallenbergovi bylo neúspěšné.

I další Einsteinova přítelkyně po odjezdu Margarity měla východoevropské kořeny. Johanna Fantová (1901-1981) se se narodila v Brně jako Johanna Bobatsch. V r. 1925 se jejím manželem stal Otto Fanta a pak vystupovala jako Johanna Fantová. Fantovi měli na Staroměstském náměstí lékárnu. Jeho matka Bertha Fanta organizovala literární a hudební večírky, na kterých během svého pobytu v Praze participoval i Einstein. Otto dokonce připravil scénář k filmu o teorii relativity, věc však pro nedostatek prostředků finalizovana nebyla. Johanna v letech 1929-30 organizovala Einsteinovi jeho knihovnu, a ten ji brával k projížďkám na jezeře Caputh u Berlína, kde měl letní sídlo. Těsně před vypuknutím války se Otto uchýlil do Anglie, kde ale záhy zemřel, zatímco Johanna emigrovala do Ameriky a objevila se u Einsteina v Princetonu. Ten ji doporučil studovat knihovnictví na University of North Carolina. V r. 1944 se do Princetonu vrací a pracuje jako knihovnice, a později v univerzitní sbírce map. S Einsteinem měli těsný vztah až do konce jeho života, k zábavám opět patřila plavba po jezeře, nyní to bylo jezero Carnegie u Princetonu. Johanna soubor Albertových dopisů, básní, fotografií později prodala, a ten se dostal do držení Princetonské univerzity.

Teprve však v r. 2004 nalezli knihovníci složku Fantové, ve které byl i deník psaný v němčině. Deník zachycuje konverzace, co s Einsteinem měla na samém sklonku jeho života,  názory na politiku, různé fyziky, události dne. Např. Werner Heisenberg je Einsteinem charakterizován jako velký nacista. Přitom Einstein již v r. 1932 navrhuje jak Heisenberga tak i Schrödingera na Nobelovu cenu, přičemž zdůrazňuje, že by to měla být cena pro každého zvlášť. Heisenberg skutečně cenu dostal v r. 1933, ale zpětně za rok 1932, zatímco Schrödinger ji dostal společně s Diracem za r. 1933. V lednu 1937 Hitler zakázal jakémukoliv Němci přijmout Nobelovu cenu v kterémkoliv oboru. V r. 1935 byl Heisenberg v médiu jednotek SS označen za bílého Žida, tedy árijce, co se Židů zastává (zvláště se zastával Einsteina). To tehdy mohlo znamenat konec akademické dráhy. Jeho matka navštívila matku šéfa SS Himmlera, s kterou se znala, čímž se podařilo kauzu urovnat. Později se ovšem Heisenberg stal vedoucí postavou německého projektu atomové bomby, který však vzhledem ku stavu válečného hospodářství Říše neměl už reálnou šanci na úspěšné dokončení.

Tak jak byl Einstein kritický k chybám jiných, byl nakonec podobně kritický i stran své schopnosti vést hamonický život s nějakou ženou (řečeno jeho vlastními slovy čtyři týdny před smrtí) - aktivita to, ve které jsem já sám dvakrát selhal dosti uboze. Tou dobou byla Mileva už sedm a Elsa devatenáct let mrtvá.

Albert Einstein zemřel 18.4.1955 na prasknutí aneuryzmatu aorty, kterážto výduť byla u něj diagnostikována již v r. 1948.

Foto u perexu: Einsteinova princetonská busta od Sergeje Koněnkova.

 I. díl triptychu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=644687
II. díl triptychu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=649051

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0