Jméno japonského diplomata Čiune Sugihary bylo dlouho neznámé i v jeho vlasti. Nakonec to byl loser, kterého propustili ze státních služeb - neb svým osobním leč nepovoleným úsilím zachránil více než šest tisíc židovských běženců.
Mezi světo-občany, kteří osobní akcí pomohli zachránit životy lidí židovského původu, nalezneme i několik diplomatů. Nejznámnější je švédský diplomat v Maďarsku Raoul Wallenber. Méně známý je portugalský generální konzul ve francouzském Bordeaux, Aristides de Sousa Mendes. Ten pomohl zachránit téměř deset tisíc židovských uprchlíků, když jim přes zákaz své vlády dál vydával tranzitní víza. Za to byl záhy propuštěn, byla mu odepřena penze a nakonec zemřel v bídě a zapomenut v r. 1954. Portugalským parlamentem byl plně rehabilitován až v r. 1988. Podobně málo známo je jméno Čiune Sugihary, japonského diplomata, ktery svým osobním, nepovoleným usilím zachranil více než šest tisíc židovských běženců.
Sugihara se narodil na 1. ledna 1900 a vstoupil na prestižní tokijskou soukromou universitu Waseda, kde studoval angličtinu. Společně se státní Todaj universitou v Tokiu se tradičně tyto dvě školy považují za nejlepši odrazový můstek pro státní službu. Sugihara se přihlásil na inzerát ministerstva zahraničních věcí a prošel tuhou přijímací zkouškou. Byl vyslán do Harbinu v Mandžusku, aby zde studoval ruštinu. Byla zde totiž též početná ruská kolonie, jednak v důsledku ruského železničního projektu, a jednak emigrace po říjnové revoluci. Pod vlivem zdejšího kosmopolitního prostředí se Sugihara nechal konvertovat na řecké pravoslaví. Po úspěšných studiích začal sloužit v Japonskem kontrolované mandžuské vládě a postupně se propracoval až na post tamního náměstka ministra zahraničí. K jeho úspěchům patřilo vyjednávání odprodeje ruské železnice v Mandžusku. V roce 1938 je vyslán na japonské zastupitelství ve Finsku, a v březnu 1939 otevírá jako jediný zaměstnanec japonské zastupitelstvé na Litvě v Kaunasu. Německá okupace Polska sem přivedla tisíce polských židovských uprchlíků. Ti prchali narychlo a většinou bez prostředků před postupující německou armádou.
V červenci 1940 sovětská okupační správa vyzvala všechna zahraniční zastupitelství, aby Kaunas opustila. Sugiharovi se podařilo vyjednat dvacetidenní odklad. Ve městě se též podařilo prodlévat úřadujícímu holandskému konzulu Janu Zwartendijkovi. Vzhledem k vývoji v kontinentální Evropě bylo židovským uprchlíkům jasné, že musí ve svém útěku pokračovat. Jediná možnost byla trans-sibiřskou železnicí do Japonska a odtud někam dál. Sovětským úřadům pro ten účel stačilo japonské tranzitní vízum. Ale to mohlo být vydáno jen když žadatel měl vízum nějaké další, cílové země. Poslední šancí se stala dvě holandská zámořská území v Karibské oblasti – Curacao a Holandská Guyana neboli Surinam. Tato dvě území tehdy nevyžadovala vstupní víza, a nadto holandský konzul mohl do pasu tisknout vstupní povolení. Toto řešení by teoreticky mělo uspokojit japonskou císařskou vládu. Jenže ta byla spojencem fašistického Německa, a těžko mohla vyjít vstříc uprchlíkům z jím okupovaných území. Vláda souhlasila jenom v případě, že žadatel může prokázat, že má zajištěné pokračováni cesty z Japonska dál, ale sehnat lodní lístky z Japonska do Karibské oblasti bylo v Kaunasu prostě nemožné. Sugihara třikrát žádal o povolení výjimky, a třikrát obdržel z Tokia zamítnutí. To poslední znělo – neočekáváme jakékoliv další Vaše dotazy! Tváří v tvář stovkám zoufalých zidovských uprchlíků před branou konzulátu se Sugihara rozhodl porušit své služební povinnosti. Po devětadvacet dní, proti zákazu své vlády, vydával denně kolem 300 víz, tolik, kolik byl fyzicky schopen. Jedinou pomocnicí mu byla jeho žena Yukiko. Poslední vydával ještě z okna vlaku 1. září 1940, kdy už musel město definitivně opustit. A když se vlak dal do pohybu na Berlín, předává Sugihara dle legendy vízové razítko jednomu uprchlíkovi, aby mohl v jeho úsilí ještě chvíli pokračovat.
Tato legenda o předaném razítku pak měla mít nečekané a komické pokračování v Japonském moři. Jednoho dne dorazila do japonského přístavu Tsuruga loď z Vladivostoku, a na ní též delegace třiceti polských židovských uprchlíků. Všichni měli japonská víza, zdánlivě - jak si alespoň mysleli - v pořádku. Akorát přehlédli, že v nich je poznámka o jménu držitele, zapsaném ale v japonském znakovém písmu pro přepis cizích slov katakana. A ta rubrika byla u všech z nich vyplněna přesně stejně - Jakub Goldberg. Japonští úředníci pochopili, že něco není v pořádku, a třicet Jakubů Goldbergů putovalo lodí zpět do Vladivostoku. Zde však už nemohli vystoupit, neb jejich tranzitní víza přes Sibiř vypršela. Nezbylo, než zpátky na loď do Tsurugy. Tato kyvadlová doprava trvala několik týdnů než polská rozvědka přes holandské a americké velvyslanectví dosáhla toho, že i těch třicet Jakubů Goldbergů mohlo vstoupit na japonskou půdu.
Většina uprchlíků se z Vladivostoku přepravila do japonského přístavu Kobe, kde na řadu měsíců uvízla. S blížící se válkou v Pacifiku k jejich přesunu do holandských držav v Karibské oblasti už nedošlo. Nakonec je japonská vláda odsunula do Šanghaje, kde se většina dočkala konce války. Konec války však neznamenal pro Sugiharu ocenění jeho humánního činu. Jeho hektické úsilí bylo sice záhy zaznamenáno příslušnými místy v Tokiu, neb evidence cizinců byla v Japonsku na pokraji války velmi pečlivá, ale jako velmi závažné porušení služebních povinností. Vzhledem k technickým obtížím během válečných událostí, a vzhledem k jeho profesním schopnostem, byl Sugihara ponechán v diplomatickém sboru v Evropě až do konce války. Krátce působil i v Praze - od září 1940 do února 1941. Ale po návratu do své vlasti pak byl ze státních služeb prostě bez okolků vyhozen.
Existuje zajímavá domněnka, proč mohl Sugihara přece jen zůstat po dobu války v diplomatických službách. Ač ministerstvo zvenčí působilo jako uniformní monolit věrných úředníků, kteří by si jako z oka vypadli, existovalo tam osvícené skryté proamerické křídlo, které chápalo, že válka proti Spojeným státům by byla pro Japonsko národní katastrofou. Sugihara byl zřejmě pod ochranou tohoto křídla. Vliv těchto liberálů však s postupem války upadal. Tak se stalo, že po jejím skončení nebyl Sugihara hrdinou, nýbrž úředníkem, který překročil zákaz. Sugiharův osud by se možná vyvíjel jinak, kdyby o svých neautorizovaných aktivitách na Litvě informoval po válce americké okupační orgány. Ale Sugihara asi těžko mohl překročit svůj etický kodex samuraje, ke kterému byl jako potomek venkovské samurajské rodiny vychován, a nechat se oslavovat za něco, co v dané situaci chápal jako samozřejmost.
Sugihara pak pracoval pro americkou okupační správu, též jako překladatel, či jako manažer v exportní firmě obchodující s Moskvou, kde byl i několik let jejím reprezentantem. Jeho 29 hektických dnů z léta 1940 na dlouhou dobu upadlo v zapomnění a Sugihara sám o té události nikdy nehovořil. Až v roce 1969 ho nalezl jeden z tehdejších uprchlíků. Ten a další uprchlíci pak vydali své svědectví Memoriálu Holocaustu v Israeli, a posléze v roce 1985 mu byl udělen čestný titul „Spravedlivý mezi lidmi“. Tou dobou vážně nemocný Sugihara už nemohl do Israele cestovat, ale jeho žena a syn se účastnili slavnostního zasazení stromu na jeho počest. Konsul Čiune Sugihara zemřel 31. července 1986. Jeho pozorohodný čin je však postupně uznáván a oceňován i v jeho vlasti. Na jaře 2000, v roce stého výročí jeho narození, spatřily světlo světa tři láhve červeného vína různých velikostí s jeho portrétem na vinetě, darované i papeži. V průběhu roku 2000 pak došlo ještě ku dvěma připomenutím Sugiharova činu. V červenci bylo v jeho rodišti Yaotsu otevřeno Sugiharovo muzeum, ve kterém jsou i fotografie, které pořídil během svého působení v Praze. A v říjnu 2000 pak jeho bývalý zaměstnavatel odhalil v budově diplomatického archivu v Tokiu Sugiharovu pamětní desku. Tento slavnostní akt za přítomnosti ženy Yukiko završil proces Sugiharovy rehabilitace v jeho vlasti.
Mezi exponáty Sugiharova muzea v Yaotsu je i jeden, ktery přiláká pozornost českého návštěvníka. Sugiharova žena Yukiko na něm stojí s jestě jednou Japonkou před branou parku s německým nápisem: „Židům nepřístupno“. Popis k exponátu praví, že fotografie byla pořízena v Berlíně v r. 1940. Jenže na té ceduli u parku jsou nápisy dva, ten druhý v češtině, takže je jasné, že foto nemohlo být pořízeno v Berlíně. Existuje i druhá fotografie z toho parku, ta je v tištěném průvodci pro návštěvníky. Na ní jsou manželé Sugiharovi. Zde je český nápis lépe viditelný a zní: „Židům přístupno“. Jenže ta mezera mezi těmi dvěma slovy je příliš velká. Zřejmě někdo zamaloval záporku ne, a tak obrátil smysl. Protože Sugihara uměl rusky, byla mu ta situace dost pravděpodobně zřejmá, a ovšem o to více pro něj byla ta dvoj-jazyčná cedule zajímavá. V parku na snímku leží sníh, možná někdo písmena zakryl sněhem, fotografie není dostatečně zřetelná. Stejně tak bylo nad síly japonského personálu muzea pochopit složitou geopolitickou situaci ve středu Evropy, kterou jsme se jim snažili vysvětlit. Tak jsme jim to alespoň zapsali do návštěvní knihy. Ale radši jsme jim ani neříkali, že ten Čech, co zamaloval tu záporku, tehdy riskoval ještě více, než sám Sugihara (tedy, pokud to náhodou dost ne-japonsky nespáchal sám Čiune). Jinak ta fotografie též existuje na internetu ještě s jiným chybným textem, totiž, že byla pořízena v Kaunasu.
Foto u perexu: Výřez z fotografie pojednávané v článku, ale mylně zasazované do Berlína nebo (jako zde) do litevského Kaunasu.
This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0
