Zdenek Slanina

Sorge, Richard Sorge - Pacifický James Bond roku 1941

3. 10. 2017 3:33:33
Sorge získal informace o výsledcích klíčové porady nejvyššího japonského vedení z 6.9.1941, a 14. odeslal do Moskvy depeši, že k japonskému útoku severním směrem nedojde. To umožnilo přesun sibiřských záloh do protiútoku u Moskvy.

Začátkem září 1933 do Japonska dorazil mladý modrooký muž, jehož jméno později vstoupí do historie. Přijel z Německa přes Vancouver, informace se však rozcházejí, zda to bylo lodí či jedním z prvních letů s přistáními New York - Vancouver - Yokohama (nicméně pravděpodobnější je, že připlul do Yokohamy 6.9.1933 z Vancouveru na palubě kanadského parníku Empress of Russia). Byl to Dr. Richard Sorge, který 14. září 1941 odešle sovětské vojenské rozvědce GRU (Glavnoje razvedivatelnoje upravlenije) depeši, o které se soudí, že mohla rozhodnout výsledek druhé světové války v Evropě: Japonsko neprovede útok proti SSSR. Přesně osm let poté, co dorazil do Japonska, totiž tajná vrcholná císařská konference 6.9.1941 takto předurčila běh WWII nejen v Pacifiku, ale nepřímo i v Evropě. Záhy poté, nad ránem 18. října 1941 byl Dr. Sorge zatčen japonskou policií a umístěn do pověstné tokijské věznice Sugamo. V Sugamu byl po válce internován (a posléze popraven) i japonský válečný ministerský předseda generál Hideki Todžó, nebo pověstná hlasatelka japonského vysílání určeného americkým vojákům známá jako Tokijská růže, jinak japonská Američanka Iva Toguri d'Aquino, obviněná z velezrady vysíláním na vlnách nepřítele (posléze ji odcházející president Gerald Ford udělil milost 19. ledna 1977). A zde strávil poslední tři roky svého života i Dr. Sorge. O důsledcích své depeše se Sorge dozvídal se zpožděním od svého prokurátora. Dobře vycvičené a vyzbrojené divize z Dálného východu, kde jich už nebylo zapotřebí, byly přesunuty do Moskvy a na začátku listopadu 1941 zde nasazeny na německo-ruské frontě, kterou úspěšně prolomily a odsunuly do relativně bezpečně vzdálenosti zpět západním směrem. To představovalo první významnější sovětské vítězství od počátku německého útoku.

V roce 1894 přesídlil německý inženýr Wilhelm Richard Sorge do Baku, kde nalezl lukrativní zaměstnání na zdejších naftových polích. Záhy též vzplál vášní k Nině Kobelevové, dceři svého domácího. Tak byl počat malý Richard, který spatřil v Baku světlo světa 4. října 1895. V roce 1898 se rodina přemístila do Berlína. Když vypukla první světová válka, mladý student byl mezi první dobrovolníky, kteří opustili školu a hlásili si na frontu. Sloužil u polního dělostřelectva. V březnu 1916 mu střepina z ruského šrapnelu zlámala obě nohy. To mu vyneslo Železný kříž a kulhavou chůzi pro zbytek života. Sorge pokračoval ve studiích, nejprve ekonomie na universitě v Berlíně, a později v Kielu a Hamburgu, kde v roce 1920 získal doktorát. V té době se Sorge přikloňuje k poválečné německé levici, pohybuje se i v komunistickém hnutí, a vyrazí se podívat do své druhé vlasti. Zřejmě zde byl získán pro špionážní práci a dostalo se mu základního tréninku. Vrací se do Německa, kde se živí jako novinář a stává se známější postavou intelektuálního života ve Frankfurtu.

V roce 1930 se Sorge dostává do kosmopolitní Šanghaje. Seznamuje německého konzula se svým plánem studovat čínské zemědělství a dostává se mu od něj podpory. Sorgeho novinářské články mu nakonec otevřely cestu i k samotnému čínskému generalisimovi a presidentu Čankajškovi (tedy správně k presidentu Čangovi, Kaj-šek bylo jeho křestní jméno). Zdá se, že Číňané ho tehdy brali nejen jako novináře ale i jako spolupracovníka německé vojenské zpravodajské služby Abwehr, a Sorge sám tuto domněnku pomáhal živit. Důležitější ale bylo, že v Šanghaji se seznámil s japonským novinářem jménem Hotsumi Ozaki, reportérem vedoucího japonského listu Asahi. Ozaki byl absolventem prestižní Tokijské císařské university, měl přístup do japonských politických kruhů, nicméně vnitřně odmítal japonskou imperiální politiku. Tu záhy mohli pocítit na vlastní kůži při japonské expanzi do Mandžuska. V roce 1932 Sorge i Ozaki Šanghaj opouštějí.

Sorge oživil své kontakty v Německu již kontrolovaném nastupujícím nacistickým režimem a v září 1933 se objevuje v Japonsku. Jeho prvními spolupracovníky zde byl Jugoslávec Branko Vukelič, který se živil jako fotograf a korespondent francouzské tiskové agentury, a japonský malíř Yotoku Miyagi. Miyagi sám neměl přístup ke skutečně citlivým informacím, ale přes něj mohl Sorge aktivovat kontakty s Ozakim. Ozaki byl ochoten se Sorgem spolupracovat, neb nevěřil v životnost japonské expanze, a naopak se domníval, že japonský válečný kurs byl odvratitelný. Ozaki se ukázal být velmi důležitým zdrojem informací, neb měl přátelské kontakty s některými spolupracovníky prince Fumimaro Konoe, který se v roce 1937 stal japonským ministerským předsedou. Dalším Sorgeho spolupracovníkem byl německý technik Max Klausen, který se živil množením technických výkresů a jinak odesílal vysílačkou do Vladivostoku a do Moskvy získané informace. Klausen se ke skupině připojil později, když předchozí radista začal příliš holdovat alkoholu. Prostřednictvím Ozakiho se Sorge v Šanghaji seznámil i s jeho přítelem jménem Teikichi Kawai, který pracoval jako korespondent pro místní Shanghai Weekly. Ten měl přístup do kruhů japonské zpravodajské služby, které i příležitostně poskytoval některé poznatky o čínských poměrech. Po návratu se v Tokiu ubytoval přímo v domě jednoho z pracovníků této zpravodajské služby, což též dál představovalo jistý pramen informací.

Druhým důležitým zdrojem zpráv bylo německé velvyslanectví. V říjnu 1934 Sorge vstoupil do tokijské organizace NSDAP a byl jako nositel Železného kříže vřele přivítán německým vojenským atašé, kterým byl plukovník Eugen Ott, pozdější velvyslanec. Při zatýkání vyšetřovatelé pak nalezli v Sorgeho pokoji legitimaci NSDAP s členskými příspěvky zaplacenými až do roku 1951. Plukovník Ott choval k Sorgemu bezmeznou důvěru a tak se Sorge mohl v roce 1936 stát neoficiálním sekretářem německého vojenského přidělence a v roce 1939 tiskovým atašé německého velvyslanectví. To mu zajišťovalo přístup ke všem důvěrným materiálům a informacím.

Během roku 1935 Sorge a jeho skupina připravila analýzu japonského vojenského vedení, které do přehledných schémat umělecký zpracoval malíř Miyagi. Zde byli zvlášť vyznačeni hodnostáři, kteří preferovali japonský útok směrem na jih, což znamenalo konflikt s americkými, britskými, holandskými a francouzskými zájmy, a velitelé, kteří byli příznivci útoku severním směrem, tedy proti SSSR. V obou případech šlo o přístup k surovinám, které měly zajistit další posílení japonské expanze. Strategická diskuse o směru útoku trvala až do 6. září 1941, kdy bylo definitivně rozhodnuto pro tažení jižním směrem, jištěné zneschopněním americké námořní síly bleskovým leteckým útokem na její základnu v Pearl Harboru.

Možnost prvého vážného ohrožení skupiny se objevila v roce 1938, kdy v červnu do Japonska přes Mandžusko uprchl vysoký sovětský velitel na Dálném východě generál NKVD G. S. Ljuškov, který se obával probíhajících čistek. Ljuškov Japoncům dodal podrobné informace o rozmístění vojenských sil na Sibiři. Zdá se však, že mu informace o existenci Sorgeho špionážní skupiny známy nebyly, nebo se to aspoň tehdy hned neprojevilo. Ljuškov sám se sice zachránil před čistkami, ale před koncem války byl v roce 1945 Japonci jako příliš znalá osoba patrně stejně zlikvidován. Nečekaný přísun poznatků povzbudil stoupence severní cesty a japonská armáda 29. července 1938 spustila velkou bojovou akci u jezera Chasan, která skončila 11. srpna vytlačením Japonců ze sovětského území, kdy celkové ztráty na životech na obou stranách se odhadují až na 2500 mužů. Japonci však tento výsledek interpretovali jako 40% vítězství v těžkém terénu a v příštím roce přistoupili k řádově většímu střetnutí, známému jako incident na řece Chalkin Gol u hranic Mongolska a Mandžuska. Japonci zaútočili ve dvou vlnách, nejprve v květnu 1939, kdy se útok zastavil, a pak s posilami v červenci. Na druhé straně obranné boje vedl tehdy 43-letý generál-poručík G. K. Žukov. Ten se rozhodl bitvu zvrátit nasazením velké tankové síly. Před tím ale Japonce naopak utvrzoval v přesvědčení, že půjde jen o vleklé obranné boje. K tomu mělo mimo jiné sloužit vysílání klamných rozkazů, o kterých se předpokladalo, že je Japonci zachytí. Budovaly se též podvodní mosty, letecky nezjistitelné. Mezitím tankové svazy objely frontu a vpadly Japoncům do zad. Během tří dnů pak byla japonská armáda zdecimovaná se ztrátami odhadovanými až na 60000 mrtvých a zajatých vojáků.. Svým způsobem to byla předehra k taktikám ve velké bitvě u Kurska.

Událost přinesla i zkušenost z první ruky pro císařský dvůr, neb 24.7.1939 se mladý princ Higashikuni v hodnosti poručíka vzdálil bez povolení od jednotky - v důsledku energického sovětského protiútoku. Toto jeho chování bylo sice před veřejností zcenzurováno, nicméně byl to signál, že spíše než boj v sibiřských podmínkách umožní vítězství válka na moři, jak ostatně dokládaly Japonci přeceňované výsledky námořní bitvy u Cušimy.

Přesto, že se jednalo o střet značného rozsahu, Sorgeho poznatky nenasvědčovaly, že by měl mít nějaké okamžité další pokračování, nýbrž že šlo spíše o akci armády a stoupenců severní cesty poněkud na vlastní pěst. Navíc bylo zřejmé, že utrpěla prestiž armády, neb se jednalo vlastně o její první větší prohru. Srpen 1939 však přinesl ještě jednu událost, která v další perspektivě přispěla k přesunu preferencí ve prospěch jižní cesty. Fakticky to byla diplomatická neobratnost Němců, kteří svého nejbližšího spojence opomněli informovat, že vedou tajná jednání s Molotovem o uzavření paktu o neútočení. Japonci se o věci dozvěděli až když byla dohoda podepsána, 23. srpna 1939, a přesvědčilo je to v jejich utkvělém názoru, že na žádné cizince se spoléhat nedá a věřit jim nelze. Ježto Japonci předpokládali, že Němci tento pakt skutečně i dodrží, tak jako mu veden slepým instiktem věřil i Stalin, vycházela jim jako jistější volba jižní směr s tím, že až bude úspěšně dokončena kampaň v jihovýchodní Asii, bude možné přistoupit i k severní cestě, a tak uchránit tvář té části velitelů, kteří ji preferovali. Navíc se z hlediska Japonců jednalo i o jistý diplomatický inzult, který byl svým způsobem kompenzován tím, že si sami v podmínkách utajení s SSSR dojednali pakt o neutralitě, který byl podepsán 13. dubna 1941. Sorge se záhy dozvěděl, že tento krok Japonců tentokrát vyvolal šok na německé straně. Z japonského hlediska pakt zabraňoval boji na dvou frontách, pokud se věci vyvinou do konfliktu se Spojenými státy. Naopak, z hlediska Moskvy zaručoval japonskou neutralitu, pokud by Německo přece jen zahájilo válku. Pakt o neutralitě byl dojednán na pět let s tím, že pokud nebude vypovězen s jednoletým předstihem, prodlužuje se automaticky o dalších pět let. Moskva pakt vypověděla 5. dubna 1945 v duchu ujednání v Jaltě z února 1945.

Sorge přes své kontakty na německém velvyslanectví v předstihu několika týdnů informoval Moskvu o německém útoku plánovaném na léto 1941. I když tato zpráva byla potvrzována i špionážní sítí v Evropě, a později i německými zběhy, Stalin zatvrzele věřil svému instinktu a odmítal povolit jakékoliv kroky. Přesné datum německého útoku Sorge sděloval v depeši z 15. června 1941. Existují i spekulace, že Moskva Sorgeho zprávám plně nedůvěřovala, neb existovalo podezření, že by mohl být ve skutečnosti dvojitým agentem pracujícím pro Německo. Když německý útok Barbarossa 22. června 1941 skutečně začal, Stalin měl být ze svého fatálního omylu v šoku, a ještě po řadu hodin nebyl schopen začít organizovat obranu.

Německý útok však zpětně potvrdil přesnost zpráv Sorgeho skupiny. Zásluhou Ozakiho, který měl přístup k výsledkům klíčové porady nejvyššího japonského vedení z 6. září 1941, mohla již 14. září odejít do Moskvy depeše, že k japonskému útoku severním směrem nedojde. Této zprávě byla tentokrát věnována plná důvěra a došlo k převelení sibiřských záloh pod Moskvu, které se tak opět setkaly se svým velitelem. Záhy po Chalkin Golu se Žukov stal náčelníkem Generálního štábu. Avšak na poradě nejvyššího velení 29. července 1941 se dostal do konfliktu se Stalinem, neb navrhoval obětovat Kijev bez boje za cenu stabilizace celé fronty. V důsledku této rozpře byl odeslán na sever zajištovat obranu Leningradu, odkud byl však záhy povolán organizovat obranu Moskvy.

Sorge též informoval o přípravách japonské flotily včetně letadlových lodí k útoku na Pearl Harbor, i když ještě nemohl udat přesné datum. Leč tou dobou se už osud Sorgeho skupiny naplňoval. Podle japonské verze se tak stalo mimochodem při rutinním prověřování potenciálních suspektů z neloajálnosti koncepci velké Japonské říše. Z toho byli zejména podezříváni intelektuálové, literáti, universitní učitelé. Miyagi jako malíř a navíc člověk, který žil řadu let ve Spojených státech, mezi takové suspekty patřil. Těmto suspektům se věnovala policie Tokku, zvaná též Myšlenková policie. Celé Japonsko bylo rozděleno jako šachovnice na bloky, a každý dům patřil do nějakého bloku, který měl svého staršího a ten musel reportovat vše neobvyklé. Vedle toho působila též Kempeitai, což byla původně Tajná vojenská policie, která měla úlohu kontrarozvědky, a zaměřovala se i na všechny cizince. K preventivnímu zadržení Miyagiho došlo začátkem října 1941 a v jeho bytě byl přitom nalezen vzkaz od Ozakiho. Miyagi prvně odmítal vypovídat. V nestřeženém okamžiku se pokusil o sebevraždu proskočením okna, avšak stromy jeho pád zmírnily, takže si jen zlomil nohu. Pod vlivem této události se Miyagi zhroutil, druhého dne učinil dobrovolné přiznání a jako členy špionážní skupiny uvedl jména Sorge, Kawai, Ozaki, Klausen, Vukelič. Případ převzala Kempeitai. Následovalo zatčení Ozakiho, který se též zlomil. A nakonec byl zatčen Sorge, Klausen and Vukelič. Vukelič nepřiznal nic, Klausen ano. Poté prokurátor Yoshikawa předložil výpovědi Sorgemu. Ten realisticky uznal svou porážku a rozhodl se sepsat podrobnou výpověď. O tom, co předcházelo všem těm přiznáním, si ovšem těžko dělat iluze, neb existuje mnoho svědectví válečných zajatců, kteří prošli rukama Kempeitai. Ukázalo se, že žádný z mužů, s výjimkou Sorgeho, nevěděl pro koho vlastně byly určeny informace. Sorge nikdy nepřiznal, že pracoval pro vojenskou rozvědku GRU, nýbrž tvrdil, že informace předával Kominterně, což alespoň formálně nebyla státní instituce. V kauze padly dva rozsudky smrti - Sorge a Ozaki. Klausen a Vukelič dostali doživotí, a nakonec i Klausenova žena tři roky za napomáhání. Sorge a Ozaki byli popraveni 7. listopadu 1944.

Japonci tvrdí, že v případě Sorgeho nabízeli Moskvě výměnu, ale ta na to nereagovala. Je ale otázka, zda by to vůbec bylo možné za situace, kdy Německo stále ještě bylo japonským spojencem. Sorge byl německý občan, a vyzrazoval též tehdejší německá tajemství. Vedle toho vzniká otázka, proč Japonci, když byli ochotni Sorgeho vyměnit, nakonec přistoupili k popravě. Nabízí se domněnka, že to byl právě tlak z německé strany v době rozsáhlých čistek po nezdařeném atentátu na vůdce. Moskva pak dál o Sorgem mlčela až do roku 1964, kdy bylo náhle oznámeno, že mu byl udělen titul hrdina Sovětského svazu.

Sorge byl zatčen den po té, co se stal ministerským předsedou generál Hideki Todžó. To by mohlo i naznačovat, že Sorgeho skupina byla již dříve monitorovaná a čekalo se jen na příchod válečné vlády. Existují dokonce spekulace, že pokud vládu vedl relativně umírněný Fumimaro Konoe, byla Sorgeho skupina Japonci používána pro cílené předávání informací. Ať už to byla či nebyla pravda, to vše skončilo s příchodem vlády jestřába Hideki Todžó. V průběhu roku 1945 byl naopak Fumimaro Konoe mezi těmi, kteří císaře přesvědčovali, že je třeba válku ukončit jednáním. Když se Fumimaro Konoe v prosinci 1945 dozvěděl, že by měl být souzen ve stejném procesu s válečnými zločinci jako Hideki Todžó, spáchal tento potomek velmi staré japonské aristokratické rodiny Fujiwarů sebevraždu (jeho vnuk Morihiro Hosokawa byl v letech 1993-94 japonským premiérem). Oficiální verze odhalení Sorgeho skupiny též pečlivě vylučuje zmínku o tom, že by cizinci byli nějak sledováni, odhalení se odvíjí od nahodilého preventivního zatčení jednoho japonského člena. Jenže sledovat cizince bylo v té době hlavní náplní Kempeitai. Rusové připouštějí jednu Sorgeho chybu, ku které došlo v květnu 1938. Sorge se opil, nicméně vsedl na svůj motocykl a vyrazil k domovu. Stroj nezvládl a vážně havaroval. Stačil však přivolat Klausena a předat mu kompromitující materiály, které měl u sebe. Nehoda si vyžádala pobyt v nemocnici a zanechala jizvy na jeho obličeji. O této události samozřejmě byla japonská policie informována z řady kanálů, a některé okolnosti mohly připadnout podezřelé. Klausen též vysílal hlavně ze svého a z Vukeličova bytu. Tato nepříliš obezřetná praxe trvala několik let, a mohla představovat stopu vedoucí k Sorgeho skupině. Rizikový faktor mohl reprezentovat i Kawai, který byl již dříve opakovaně zatčen a poté zase propuštěn.

Sorgeho životem prošlo mnoho žen, poslední byla věrná gejša Hanako (doslovně: květinová dívka), se kterou se stýkal od října 1935. Hanako nefigurovala mezi obviněnými. Ta nakonec i získala jeho ostatky, z jeho zlatých korunek si měla nechat udělat prsten. Zajistila též pohřbení na tokijském hřbitově Tama. V létě 1965 byla pozvána na Jaltu a též dostala penzi jako vdova po válečném hrdinovi. Zemřela v Tokiu v létě 2000 ve věku 89 let. Od ní pochází svědectví, že Sorge po velkých úspěších německého útoku v létě 1941 byl ve velmi depresivním stavu, kdy se cítil opuštěný a říkal, že nemá přátel. To muselo být z jejího pohledu - pokud chápala Sorgeho jako ortodoxního Němce - poněkud nekonzistentní.

Podstatně méně samurajsky než premiér Fumimaro Konoe pojednal svou nedobrovolnou participaci na tokijském tribunálu s válečnými zločinci jiný obžalovaný, Dr. Shumei Okawa, což byl vzdělaný nacionalista s přístupem k císařskému dvoru. Byl též šéfem úřadu pro Východoasijskou ekonomiku a bral účast na přípravě různých spiknutí. Při četbě obžaloby před soudem tuto stočil do ruličky a jal se s ní tlouci přítomné - ba i Todžó utrpěl zásah do hlavy. Okawa měl lues, což byla v té době ještě dost rozšířena nemoc, kterou do Japonská přivezli portugalští, španělští a holandští námořníci spolu s křesťanstvím, naučnými knihami, střelnými zbraněmi a bramborami. Nešťastník byl umístěn do psychiatrické léčebny s diagnosou progresivní paralysy a byl zproštěn obžaloby pro nepříčetnost. Nicméně záhy po skončení procesu byl z léčebny propuštěn jako zázračné uzdravený a těšil se ze zdraví a svobody ještě dalších devět let. Má se za to, že vzdělaný Dr. Okawa paralýzu patrně úspěšně odsimuloval, a z lues se nejspíš vyléčil antibiotiky, která do Japonská dorazila s Američany. Jeho exhibice se srolovanou obžalobou upomínala na událost, ke které došlo v japonském parlamentu v roce 1913, kdy císař Yoshihito také sroloval připravený projev do ruličky a zíral jim na auditorium jako dalekohledem. Císař v útlém dětství prodělal meningitidu, spekulovalo se i otravě olovem, a od roku 1921 za něj musel sloužit jeho syn Hirohito jako princ-regent. Hirohito se stal císařem 25. prosince 1926, kdy začala éra Showa, neboli éra zářícího míru, která Japonsku přinesla největší válečnou katastrofu v jeho dějinách. Nejvýznamnější činem císaře Hirohita bylo, že proti vůli části armády prosadil myšlenku kapitulace, 14. srpna 1945 nahrál kapitulační projev. Ten pak byl 15. v pravé poledne přehrán národu, který stál na prostranstvích v pozoru, zatímco co se mu po tvářích řinuly slzy. Prvý mírový rozkaz vojenské policii byl odšroubovat vrtule letadel, aby s nimi nemohli vzlétnout fanatici. V tokijském procesu s válečnými zločinci padlo sedm hrdelních trestů, šestnáct doživotí, a dva kratší tresty. 23. prosince 1948 byl generál Todžó a šest dalších odsouzenců popraveno.

Zřejmě ještě ledasco o Sorgem může být uloženo v archívech. Japonsko a Rusko dodnes neuzavřelo mírovou smlouvu, brání tomu otázka tzv. jižních Kuril. V rámci jednání v Jaltě a Postupimi bylo stanoveno, že Rusku bude navrácena polovina Sachalinu a Kurily. Věc měla být uzavřena na mírové konferenci v San Franciscu v září 1951. Japonsko se tam zřeklo nároků v Koreji, na Tchajwanu, Sachalinu, Kurilách, Pescadorských a Spratlských ostrovech, a v dalších oblastech, které okupovalo. Problém vznikl ale s tím, že prakticky nebylo možné do textu zanést, komu tato území připadají. O Tchajwan se ucházela jak vláda v kontinentální Číně tak Čankajškova Čínská republika, Korea byla rozdělená, na Spratlské ostrovy si dnes činí nárok šest zemí. Proto se tato otázka nástupnictví ve smlouvě neřešila. Nakonec na konferenci nebyli pozváni vůbec žádní zástupci Číny, a z 55 pozvaných zemí se nezúčastnila Indie, Barma a Jugoslávie. Sovětská delegace vznášela námitky a konferenci ukvapeně opustila, loajálně následována československou a polskou delegací. Tak se stalo, že pod mírovou smlouvou z San Francisca je jen 49 podpisů. Později se ukázalo, že Rusové a Japonci se liší v definici, co to jsou Kurilské ostrovy, tedy jestli čtyři nejjižnější jsou či nejsou součástí tohoto souostroví. Věc se zdála směřovat k vyřešení v roce 1956, kdy Rusové nabídli, že Japonsku vrátí dva nejjižnější ostrovy, a ponechají si druhé dva. Věc byla dohodnuta, leč pak v Japonsku padla vláda, a smlouva nebyla nikdy ratifikována. Rusové se dodnes v zásadě drží tohoto návrhu, zatímco Japonsko žádá všechny čtyři ostrovy. V roce 1956 Československo obnovilo s Japonském diplomatické styky, a tím i pro nás symbolicky skončila válka v Tichomoří. To mělo ten vedlejší důsledek, že opět začala běžet smlouva mezi Československem a USA o postupu ve věcech státního občanství, takže s nabytím amerického zase zanikalo československé.

Jiné, menší ostrovní spory dodnes existují též mezi Japonskem a Jižní Koreou (Takeshima/Dokdo), a Japonskem a Čínou (ostrovy Senkaku/Diaoyu). Oba spory čas od času ožívají. Třeba Jižní Korea (a po ní později i Severní Korea) vydala poštovní známky s obrazem sporného ostrova. Někteří japonští politici se dožadovali pádné odpovědi vydáním japonských známek se stejným tématem, leč tehdejší ministerský předseda Koizumi tento krok nepodpořil. Čínští dobrovolníci zase čas od času pořádají pokusy o vylodění na svých sporných ostrovech, vždy za velkého mediálního pokrytí v kontinentální Číně, HongKongu a na Tchajwanu. Přišli i s myšlenkou vztyčení čínské vlajky, leč tento úmysl japonská pobřežní stráž překazila nasazením vodních děl. Držba takových malých ostrovů není bezvýznamná, neb určuje demarkaci výsostných vod, a tím i třeba vymezuje rybolov nebo podmořskou těžbu ropy či zemního plynu.

Teprve až by došlo na uzavření japonsko-ruské mírové smlouvy, tak by následně mohlo dojít i k otevření archívů obou stran o otázkách, které jsou zatím ještě pořád součástí živé historie. Ale i tak už dnes platí hodnocení, které vyslovil literární otec Jamese Bonda, Ian Fleming: Sorge byl mužem, kterého já považuji za nejvíce impozantního špiona historie (Sorge was the man whom I regard as the most formidable spy in history).

Foto u perexu: Sorgeho náhrobek na hřbitově Tama v Tokiu. Text v azbuce: Hrdina Sovětského svazu Richard Sorge. Text v japonských znacích kanji: Manželka Ishii Hanako (Richard a Hanako de jure oddáni nebyli). Na původním podstavci zřízeném Hanako, je Richard Sorge v japonských znacích katakana, pak v německém gotickém písmě, nejníže roky života. Snímek jsem pořídil proti zapadajícímu slunci při podzimní rovnodennosti (78 let poté, co Sorge vstoupil na japonskou půdu) - náhrobek tedy směřuje k východu.

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0

Autor: Zdenek Slanina | karma: 41.36 | přečteno: 1545 ×
Poslední články autora