Albert Einstein: Epická cesta Japonskem 1922

Albert Einstein obdržel Nobelovu cenu v roce 1922, ale na ceremoniálu 10.12. ho zastupoval jen německý velvyslanec. Einstein sám pak Nobelovskou přednášku proslovil až roku příštího. Příčinou byla jeho epická cesta Japonskem .....

Sedmý říjnový den roku 1922 dorazil do přístavu v Marseille německý manželský pár s množstvím zavazadel. Byl to Albert Einstein s chotí Elsou, kteří vyráželi na šest týdnů trvající plavbu do Japonska. Podnět k cestě vzešel od ambiciózního liberálního japonského nakladatelství Kaizosha (význam slova Kaizo je přestavění, reorganizace), které vedl energický Sanehiko Yamamoto (1885-1952). Nakladatelství vydávalo jednak vysokonákladový společenský časopis Kaizo, ale i hodnotné a při velkých nákladech i dostupné knižní série. Ve dvacátých letech v Japonsku ještě pokračovalo liberální období známé jako Taisho demokracie, na které však později navázala neblahá militarizace země. Během druhé světové války se tak i nakladatelství dostalo pod tlak konzervativních kruhů. Po tzv. Yokohamském incidentu, kdy na základě vynucených doznání byli odsouzeni novináři obvinění z šíření pacifismu, nakladatelství muselo v r. 1944 dočasně přerušit svou činnost. Na začátku dvacátých let se ale mělo vydatelství čile k životu a přišlo i s iniciativou zvát do Japonska přední postavy západního světa k přednáškovým turné. V r. 1921 to byl britský filosof, publicista a pacifista Bertrand Russell (Nobelova cena za literuturu 1950). Na začátku r. 1922 pak americká feministka Margaret Sangerová. Spektakulárním úspěchem však skončila teprve návštěva Einsteinova, byť tomu tehdy napomohla i jistá šťastná koincidence během plavby. I tak se Einstein stal doslova přes noc planetární celebritou už po úplném zatmění slunce 29.5.1919. Britská admiralita byla totiž svolná s expedicí na nejvhodnější pozorovací místa na jižní polokouli, aby mohl být proveden kritický test obecné teorie relativity,zveřejněné v listopadu 1915. Ta totiž předvídala mírný ohyb světelných paprsků od hvězd při průchodu kolem Slunce. Výsledky měření oznámené v listopadu 1919 vypočtenou hodnotu potvrdily, a média, dychtivá po válce pozitivních zpráv, věc prezentovala jako možná až dosud největší triumf lidského ducha. 

Nadto Einstein byl v Japonsku znám stejně jako Russell svým pacifismem, a předcházela ho i pověst vstřícného, neodtažitého člověka. A tak v lednu 1922 přistoupil na Yamamotův návrh smlouvy, dle které měl přednést šest obecných, popularizačních přednášek pro veřejnost v důležitých japonských městech a pak v Tokiu šest specializovaných přednášek pro odborné kruhy, za což dostane honorář v anglických librách (neb marka byla tehdy decimována poválečnou inflancí). Nakonec se přednášek pro veřejnost konalo celkem devět - Einstein pak v žertu nazýval Yamamota lstivým nakladatelem. Z přednášek také vzniklo i zvláštní číslo časopisu Kaizo, a v časopise později vyjde i jeho článek jak objevil teorii relativity, a též o jeho dojmech z Japonska. A vydán byl i překlad Einsteinových úplných sebraných spisů.

Loď na kterou v Marseille nastoupili byl japonský parník Kitano Maru, postavený v r. 1909 s výtlakem kolem 8000 tun. Dosahoval rychlosti 16,4 uzlů, což se ukázalo spásné, když 1. července 1915 po proplutí Gibraltarem z lodi zahlédli před přídí přibližující se německou ponorku. Ta však naštěstí dosahovala jen rychlost 13 uzlů, takže se lodi po prudké změně kurzu podařilo pronásledovatelům uniknout. Po vypuknutí první světové války se totiž Japonsko zmocnilo Německem držených Severních Mariánských ostrovů v Pacifiku, takže obě země byly ve válečném stavu. Kitano Maru sloužila pro dopravu cestujících, pošty i nákladů mezi Japonskem a Evropou, později jezdila i do Austrálie. Během druhé světové války přepravovala vojsko, a dne 27.3.1942 u Filipín najela na japonskou minu. Loď se potopila, ale téměř všichni  z přepravovaných 650 mužů se zachránili.

Ale plavba Středozemním mořem v říjnu 1922 probíhala poklidně, byť již odpoledne po vyplutí se konal nácvik používání záchranných vest a člunů. Po pěti dnech dorazili do Port Saidu, pak projeli Suezský kanál, a 15. října vstoupili do vod Rudého moře. Jak se přibližovali k rovníku, teplota čile stoupala, až v kajutě bylo neúnosné horko. Nadto Einsteina trápil průjem a hemoroidy (dle jeho vlastního deníku děsné), takže musel vyhledat odbornou pomoc lodního lékaře. Na lodi též cestoval lékař Hayari Miyake z Fukuoky na jihu Japonska - oba se při dlouhé cestě spřátelili, a Einsteinovi ho i na závěr své cesty navštívili. Einstein mu též poslal rukopis onoho svého článku o dojmech z Japonska, který pak vyšel v časopise Kaizo. Nedávno lékařova vnučka tyto cenné písemnosti darovala Keio univerzitě, prvému místu, kde Einstein na své cestě Japonskem přednášel. Na rubu jedné ze stránek se zachovalo i nějaké odvození Einsteinovou rukou. Učenec se rychle stal lodní atrakcí a kdekdo se s ním fotografoval. Na 28. října loď zastavila v Colombu v dnešní Srí Lance. V přístavu použili služeb rikšy, jakkoliv takové využívání lidské síly uvádělo Einsteina do rozpaků. Singapuru bylo dosaženo 2. listopadu, a Einstein byl v přístavu přivítán velkým davem členů místní židovské komunity. Na 3.11. připadly narozeniny japonského císaře reformátora Meiji, což posádka řádně slavila s výkřiky banzai a zpěvem hymny. Dnes je toto datum slaveno jako Den kultury, a ten je spojen např. i s přednáškami významných zahraničních učenců pro veřejnost. V současnosti Japonci slaví i Den zeleně, Den moře, Den hor - celkem mají 16 státních svátků ročně. Pokud padne svátek na neděli, je volno v pondělí, a pokud se poštěstí, že dva svátky by byly odděleny jen jedním dnem, vzniká sedmnáctý den volna, tzv. Den občanů.

Na cestě ze Singapuru do Hong Kongu se parník dostal do mocného tajfunu, leč 9.11. loď zakotvila v Hong Kongu, a poté vyrazila na Šanghaj. Einstein stále ještě netušil, že už 6. září 1922 Nobelovský výbor pro fyziku odsouhlasil, že mu bude udělena Nobelova cena. Fakticky šlo o cenu za r. 1921, tehdy se ale výbor nedokázal dohodnout na žádném laureátovi, a věc podle pravidel odložil o rok. Cena za rok 1922 pak připadla Nielsu Bohrovi za studium atomové struktury. Návrh výboru nakonec projednává plenární zasedání Královské švédské akademie věd, a teprve poté nastane jeho zveřejnění. Příslušný telegram ze Stockholmu adresovaný Einsteinovi v Berlíně tam byl doručen 10.11.1922, a ovšem adresát na té adrese zastižen nebyl. Současně úřadující sekretář Akademie Christopher Aurivillius odeslal i úřední dopis obsahující text pro diplom - Albertu Einsteinovi za jeho služby Teoretické Fyzice, a zvláště pak za jeho objev zákonitostí fotoelektrického jevu. Dopis pak ještě obsahoval z dnešního pohledu trapně alibistickou formulku: ale aniž by byla brána v úvahu hodnota, co bude přiřknuta Vaším teoriím relativity a gravitace poté, až budou v budoucnu potvrzeny. Je to doklad tehdejšího Zeitgeist - zvláště v Německu existovali vlivní odpírači a popírači teorie relativity, což se nakonec s potupující nacistickou ideologií ještě více vyostřilo. Sekretář Aurivillius sám však byl entomolog, takže se evidentně jen podepsal pod floskulí vytvořenou fyzikální sekcí Akademie. Vysvětlení fotoelektrického efektu bylo jedním že čtyř článků, které Einstein zveřejnil během r. 1905, dnes též nazývaným Annus mirabilis - Rok zázračný. Všechny nějak překračovaly nejkonzervativněji pojímané hranice tehdejší fyziky. Nejméně tak činil článek druhý o Brownově pohybu, a proto jej Einstein použil jako svou doktorskou disertaci. Po získání doktorátu v r. 1906 ho pak v Patentovém úřadě povýšili a zvedli mu gáži. Článek první byl o fotoelektrickém jevu a navazoval na Planckovu kvantovou hypotézu, nicméně v mezičase byl experimentálně potvrzen, a právě proto ho Nobelovský výbor explicitně uvedl ve zdůvodnění. Naopak článek třetí (speciální teorie relativity) a čtvrtý (ekvivalence hmoty a energie, E=mc2), jakož i obecná teorie relativity z r. 1915 stále ještě byly některými chápány v lepším případě jako spekulativní filosofie. Navíc vyčleněním fotoelektrického efektu Nobelovský výbor i obešel případný problém s oceněním předchůdců a souputců (Max Planck obdržel Nobelovu cenu už v r. 1918). U relativity by v úvahu přicházela třeba i jména jako H. Lorentz či D. Hilbet, popř. i H. Poincaré či A. Friedmann.

Během září 1922 Max von Laue, nobelista z r. 1914 a odpůrce nacismu, Einsteina důvěrně informoval, že v listopadu by mělo dojít k události, jež bude vyžadovat jeho přítomnost v Evropě. Leč smlouva s nakladatelstvím Kaizosha byla již dávno uzavřena a přípravy v plném běhu. Tak se stalo, že 10.12. toho roku Einsteina na Nobelovském ceremoniálu zastupoval německý velvyslanec. Einstein sám pak Nobelovskou přednášku proslovil až příštího roku. V té době ale už bylo možné zasílat cestujícím na lodích telegramy rádiově. Tak se stalo, že někde na cestě mezi Hong Kongem a Šanghají obdržel radiogram o udělení ceny. Úřadujícímu předsedovi Nobelovského výboru pro fyziku Svante Arrheniovi za něj poděkoval až v dopise z 10.1.1923, opět z paluby lodi (někde poblíž Singapuru), tentokrát se ale plavící do Evropy, zato ale ve veselém tónu. Psal totiž, že je tomu rád, mimo jiné i proto, že už nemusí odpovídat na všetečné otázky, proč ještě nedostal Nobelovu cenu (na což pokaždé odpovídal - protože ji neuděluji já). Leč zpět k přistání v Šanghaji 13.11., kde mu švédský konzul předal další vyrozumění o udělení ceny. Einsteinovi bydleli v hotelu Astor House v pokoji č. 304, ve kterém je i dnes možné za příplatek přespat. A pak už následovalo 17.11. odpoledne zakotvení v cíli - přístavu Kobe.

Nakladatel Sanehiko Yamamoto musel považovat za dar z nebes, že Einstein dorazil týden po oznámení Nobelovy ceny, neb zájem o jeho přednášky tak nutně překračoval i nejdivočejší Yamamotovy sny. Druhého dne po projížďce historickým městem Kyoto následovala desetihodinová cesta vlakem do Tokia. Tam se na nádraží vytvořil tak obrovský dav, že policie byla bezmocná při jeho kontrole. I na přednáškách se shromažďovali Japonci po tisících, vzdor ceně vstupenky reprezentující deset obědů (cena pro studenty měla třetinovou slevu). První vystoupení na Keio univerzitě se nakonec protáhlo na šest hodin a sešel se na ní dav tři tisíc posluchačů. Einstein se rozhodl zkrátit další vystoupení na tři hodiny, leč posluchači se cítili ošizeni, takže nakonec byla délka přednášek kompromisně kolem čtyř hodin. Přednášky tlumočil větu po větě fyzik Jun Ishiwara, který studoval v Německu a s Einsteinem se znali už z té doby. Po návratu se Ishiwara sice stal profesorem na Tohoku universitě v Sendai, leč v důsledku jakési milostné avantýry jeho akademická kariéra skončila v r. 1921, a dál se pak věnoval poezii a popularizaci vědy. Dlužno podotknout, že dnes sekuhara (japonský novotvar vytvořený za začátků slov sexuální harašení) může vést k fatálním následkům prakticky v každém povolání. V univerzitní vědecké radě jsem mohl sledovat projednávání jednoho takového nařčení, které se vleklo snad rok, až nakonec o jeden hlas prošel verdikt nepovýšit nešťastníka z docenta na řádného profesora. Normálně pro jednání různých výborů platí, že vše se má projednávat tak dlouho, až se dosáhne posvátné jednomyslnosti, neb kompromisní vyhlazení všech námitek udržuje společenskou harmonii, na které si Japonci zakládají. Leč zpět do r. 1922. Na Einsteinovo druhé veřejné vystoupení v Tokiu se všichni zájemci nedostali dovnitř - bylo jim proto zaplaceno zpáteční jízdné do místa další přednášky v Sendai. Jedna přednáška se konala i v aréně určené pro zápasy sumo, kde Einstein s překladatelem stáli přímo v zápasnickém kruhu. Na přednášce ve Fukuoce na ostrově Kyushu (tedy správně česky Kjúšú) se sešlo více jak 3000 diváků. Tamní universita se rozhodla na věky zachovat tabuli s poznámkami, které na ni Einstein během přednášky napsal.

Nakonec Einsteinovi strávili v Japonsku 6 týdnů, o týden déle, než plánováno. Účastnili se i řady kulturních akcí, včetně recepce v zahradách císařského paláce u příležitosti tradičního chryzantémového festivalu. Při různých příležitostech též Einstein zahrál na své pověstné housle. Čas mezi přednáškami strávili na památných místech jako Nikko (japonské přísloví praví - nikdy neříkej krása, dokud neuzříš Nikko), Kyoto, Miyajima. Einsteinovi měli upřímný zájem o dálněvýchodní kulturu, vedle chryzantémového festivalu, to bylo i představení divadla kabuki včetně návštěvy v zakulisí, a též účast na party s gejšami. Einstein byl potěšen jemností a kultivovaností v chování Japonců, jejich vytříbeným estetickým smyslem. Synům napsal, že ze všech lidí s kterými se setkal, má Japonce rád nejvíce, neb jsou skromní, inteligentní, taktní, a mají cit pro umění. Z druhé strany, Einstein ve své osobě přivezl nový typ učence - sice vnímaného jako posvátná modla ale přesto jaksi obejmutelná. Spisovatel Mimei Ogawa, nazývaný japonským Christianem Andersenem, ho popsal jako něžného básníka, kterého si každý zapamatoval s nostalgií.

Záhy po návštěvě nakladatelství Kaizosha vydalo překlady Einsteinových prací v nákladu 4000 výtisků, vzniklo i několik populárně-vědeckých časopisů. A návštěva sehrála i roli jakéhosi katalyzátoru pro dvě japonské Nobelovy cen ve fyzice. Tehdy ještě středoškolský student Hideki Yukawa se sice prvně obíral filosofií, ale pod vlivem návštěvy a popularizačních článku hříšného Ishihary se odklonil k fyzice, což nakonec v r. 1949 vedlo k první japonské Nobelově ceně. Podobně také jeho spolužák Sin-Itiro Tomonaga už byl rozhodnut věnovat se biologii, a teprve Einsteinova přednáška v Kyotu jej obrátila k fyzice a výsledkům, za které dostal Nobelovu cenu v r. 1965. Yamamoto sám, překvapený rozsahem zájmu, který návštěva vyvolala, a pravda i jejím ekonomickým přínosem, byl svým hostem natolik unesen, že poté vytrvale popisoval Einsteina jako největšího muže s jakým se kdy setkal. Když se na samém konci roku 29.12. nalodili v přístavu Moji (dnes Kitakyushu) na parník Haruna Maru, stál Yamamoto na přístavním molu a hleděl upřeně za lodí, co Alberta a Elsu odvážela, dokud nezmizela za obzorem.

Foto u perexu: Trojice gejš častuje manžele Einsteinovi teplým saké za chladné tokijské noci, patrně 25.11.1922, se saké též nakladatel Yamamoto, přihlíží básník a emer. fyzik Ishiwara, ruka vpravo nejspíš patří čtvrté gejše.

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0