Zřídí hl.m. Praha pamětní park JP* hrdiny WWII Sugihary Čiune-ho, zachránce tisíců životů?

Zdůrazňuji, že ten park není vůbec třeba fyzicky zřizovat, jenom je třeba ho fyzicky ztotožnit dle fotografie. A pak přejmenovat. A pak budou do Prahy jezdit zastupové, aby se u toho parku vyfotografovaly. Neb Sugihara je POJEM.

Ve vší skromnosti se hlásím k tomu, že jsem pro své spoluobčany objevil několik témat, prakticky u nás neznámých. Tak třeba téma intimního života Alberta E. a Marie C. [každého zvlášť - ne obou dohromady, neb dohromady to znemožnil Albert E. (dnes by se řeklo sexistickým) výrokem na adresu Marie C., že není natolik atraktivní, aby představovala nebezpečí pro manželství kohokoliv]. A asi nejpřekvapivější neznámé téma, které jsem - IMHO - do vlasti přinesl, je příběh Čiune Sugihary, japonského diplomata, který svým osobním, nepovoleným usilím zachránil více než šest tisíc židovských běženců. K tomu se dostaneme níže, ale prvně musím zareagovat na aktuální vývoj na jiné mé parketě, totiž popularizaci nezdravých poměrů v naší akademické sféře - ta  sama tomu brání někdy přímo zuby-nehty, jak jsem popisoval třeba v LN 15.2.22:

To zuby-nehty bránění pravdě o akademických nepravostech ale stejně nakonec k ničemu nebylo - neb toto téma nyní ve sféře akademických finančních nepřístojností před veřejností rozkryl zásadový auditor a oprávněný whistleblower Jan Blecha na seznam.cz (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-auditor-v-akademii-ved-panoval-strach-vedeni-dostavalo-kritiky-pod-tlak-235083): 

Toto kauza se samozřejmě bude dál vyvíjet - a pak bude jistě příležitost ji pojednat v širších souvislostech. Zatím hlavně, aby už nikoho dalšího nevyhodili pro výstrahu ostatním, a aby tam konečně naopak začala aspoň nějaká náprava těch nezdravých etických poměrů, a pak i škod, které se naopak v minulosti napáchaly pro udržování těch poměrů. V té instituce totiž nejsou poměry jen špatné - ony ty poměry tam jsou ještě horší. Za řečení pravdy se tam vyhazuje, a naopak 'správné' lhání se tam velmi oceňuje. Takovým 'správným' lhaním ve prospěch nějakého pokleslého papaláše je tam možné se vypracovat i na několika-milionový roční plat. Za ten neblahý stav je odpovědná jen opravdu úzká skupina tamních papalášů. A celé to má kořeny v divokých akademických devadesátkách, kdy se na vrchol vyšplhal profláknutý totalitní karierní udavač. Tedy protlačili ho tam jeho kamarádi (hlavně jedna jeho kamarádka), samozřejmě proto, že tam chtěli mít svého člověka, kterým jim bude zajišťovat jejich osobní zájmy. A zajišťoval jim je tři desetiletí.

To, že jde o totalitního karierního udavače se dost všeobecně vědělo, a tak se celou tu dobu jela zametací kampaň, eliminoval si lidé, co řekli pravdu, a tím se udržovala atmosféra strachu. Šlo o tři desetiletí vynucované pokrytectví propojené s morální korupcí, což ovšem trvá dodnes. Ostatně jsem byl mezi těmi, kteří na ten neúnosný stav už v devadesátkách upozorňovali, např. i Otevřeným dopisem Akademickému sněmu:
https://app.box.com/s/pf4naee9bfredkmz6gpz09uymu4g27sa
který jsem pak různě i dál distribuoval, samozřejmě třeba taky všem nově zvoleným akademickým vedením, nebo třeba též akademické Dozorčí komisi či Etické komisi:

A esencí toho mého otevřeného dopisu byla tato (vše-říkající) pasáž:

No, a na tento jasný otevřený dopis jsem žádnou odpověď nedostal dodnes - vyvolal jen zběsilé vylhávání a pomlouvání mé osoby ze strany Akademie, trvající taky podnes. A to udat korespodenci s emigrantem tehdy znamenalo oběť udání vystavit riziku trestu smrti - viz. třeba případ nebohého Jiřího Ganse, kterému nakonec (v roce 1977) skutečně hrozil provaz:
https://taborsky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pripad-utyrani-milovnika-americke-hudby-i-20160703.html
https://prachaticky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pripad-utyrani-milovnika-americke-hudby-ii-20160703.html
https://www.idnes.cz/ceske-budejovice/zpravy/gans-premium-stb-politicky-vezen-budejovice.A200117_122314_budejovice-zpravy_epkub
V lepším případě takové obvinění mohlo vynést oběti deset i více let ve Valdicích v podzemních kobkách. Což bylo všeobecně známo - udat korespondenci s emigrantem tehdy mohl jen opravdový psychopat. [Tato akademická trapnost je popsána též i v pamětech expředsedy ČSAV ak. Josefa Římana:  J.Říman, F.Houdek: Od pluhu do senátu a zpátky, Galén 2017 - ovšem ani ta kniha se nesmi v Akademii dodnes zmínit -- no přece proto, že uvádí pravdu.]

Nejnovějším objektem perzekuce ze strany vedení Akademie se tedy nyní stal oprávněný whistleblower auditor Jan Blecha - jen proto, že poctivě konal své povinnosti. Opět a znovu jde o to eliminovat whistleblowery a udržovat strach, aby se nikdo další už neodvážil upozorňovat na (hojné) akademické nepravosti. 

A ty nepravosti jsou v Akademii opravdu dost hojné, z historie vzpomeňme třeba na podvodníka Bezoušku s neexistující Bezouškovou reakcí (roky ovšem oceňovanou grantovými balíky):
https://www.lidovky.cz/ceska-pozice/kauza-profesora-bezousky-po-19-letech-prisel-vymaz-clanku-z-nature.A130709_222106_pozice_134178
Podobně jako auditor Jan Blecha byla ze svého pracoviště eliminována vedením Akademie třeba i taktéž velmi oprávněná whistleblowerka na Ústavě experimentální medicíny:
https://reportermagazin.cz/a/pLZG6/nehrajte-si-na-hrdinkukralici-valka-mezi-vedci
Kdyby takovou papalášskou aroganci předvedl nějaký akademický bafuňář v civilizaci, tak by prostě musel okamžitě skončit - u nás se ale nestane vůbec nic. Nebo jiná akademická Potěmkinova vesnice umožnila odklonění nějakých 252 milionů:
https://reportermagazin.cz/a/iytw6/tajemstvi-jiriho-drahose-patenty-vyplacene-dotace-a-sporne-vysledky
https://krusnohorec.webnode.cz/news/tajemny-pan-bas-aneb-patentovana-slusnost/
Samozřejmě, že to ani dnes v Akademii nikdo nemůže ni zmínit, dost jistě by totiž taky skončil na hodinu. Třeba jako oprávněný whistleblower Dr. Ladislav Andrey:
https://www.petice.com/signatures.php?tunnus=obrana_svobodneho_vdeckeho_badani_vyzva_eticke_komisi_akademie_vd_r&page_number=19&num_rows=10
(vše říkající je už jen ta zlomyslná formulace: "..... poškozuje AVČR a měl by být okamžitě z AVČR vyhozen"). A taky příznačná je informace: "Psal jsem i na tzv. etickou komisi AVČR, žádná reakce...". Ta Komise pro eitku vědecké práce totiž ve skutečnosti nereaguje  nikdy na nic (pokud si opak zrovna nepřeje vedení Akademie), fakticky jde o Komisi pro zametání kauz vedení nepohodlných. Jistě, že by ta Komise měla podle zdravého rozumu konat právě i teď: 
https://www.iportal24.cz/nazory/krize-na-akademii-ved-kdy-bude-predsedkyne-zazimalova-rezignovat/
ale zcela určitě se na to neodváží ani pomyslet.

Nepřekvapivě, i já sám mám řadu podobných zkušeností - třeba ten předseda Akademie s tou patentovanou slušností mne za jednoznačně pravdivé informace pomlouval takto:

A se srdceryvnou dávkou nesmyslů na mou adresu přišla i ta autorka pověstného hořeního posměšného, mocensky-arogantního bonmotu (Nehrajte si na hrdinku. Hrát si na Husa za všech okolností není rozumné):

Prostě - Akademie, kde o VĚDU jde vrchnosti vždycky až na druhém místě. Akademie, kde se NESMÍ říkat PRAVDA. A když se ji někdo stejně odváží říct, tak to je ZCELA NEETICKÉ, dokonce NÁSOBNĚ. Pro whistleblowery-recidivisty má vedení Akademie v rukávu i doživotní zákaz působit ve vědě a výzkumu u nás, a už ho i opakovaně použilo. A pokud by ale některý whistleblower s tím doživotním zákazem dál působil třeba v modropěném Pacifiku, tak dojde na aplikaci druhého dodatku (snažit se znemožnit působení nejen ve vlasti ale i v cizině) k této eliminační triádě: 1) vyhodit z práce, 2) podat trestní oznámení, 3) soudit se o miliony, a k tomu 1. dodatek: celostátní Berufsverbot - viz případ Doc. J. Pancíře:
https://members.tripod.com/gamma_photon/jp2.html
https://members.tripod.com/gamma_photon/ih.html
http://fragmenty.cz/index.php/spolecnost/soudcokracie/item/4224-docent-pancir-prvni-polistopadovy-disident-souzeny-na-103
Ten byl vyhozen jenom proto, že si (velmi oprávněně) dovolil kritizovat svévolnou, nekompetentní koupi výběhového modelu počítače pro ústav, a navíc i říkal pravdu o těch udavačstvích - a ke všemu toho udavače přestal taky připisovat na své publikace. To jeho zcela nesmyslné vyhození (šlo o jednoho z nejproduktivnější lidí v tom oboru tehdy u nás) připomínalo známou stalinskou frašku z Kunderova Žertu. Ale tehdy byl v Akademii uměle vytvořen tak veliký strach, že se to už nikdo neodvážil říci nahlas, aby nedopadl stejně. Samozřejmě, že ten hřich - nepřipisování toho udavače na publikace do kterých ničím nepřispěl - jsem spáchal také, a udavač mi pak hystericky vyhrožoval, že pokud ho nebudu připisovat, tak mi zajistí vyhazov z ústavu. A ruče taky začal shánět nějaké kompro. A když jsem si dovolil i opravovat jeho odborné nesmysly, a on navíc potřeboval protekci z nejvyšších míst pro jednu cestu do zahraničí, tak tu moji korespondeci s emigrantem nabonzoval, taky i osobně šéfovi přes vědu na ÚV KSČ (což mělo pokračování za sametu, kdy zase aparatčík potřeboval dosloužit na Akademii do penze, což mu ten udavač umožnil za dvě věci - totiž, že bude mlčet jako hrob o tom udavačově udavačství, a že si naopak vycucá z prstu čirou kamuflážní smyšlenku, že jsem 'jako' naopak já udal svého udavače).  Opravdu, ruka ruku myla. A za podobné "hříchy" (tehdy hříchy opravdu jenom v očích toho udavače) byla vyhozena třeba i Dr. I. Haslingerová, podobně byl vyhozen třeba i Dr. M. Svrček a další. Ano, bylo třeba permanentně udržovat strach, a proto se zařídily vyhazovy nebezpečných kritiků i z jiných ústavů. Všechno ty byli - na rozdíl od toho vědecky sterilního udavače - talentovaní a produktivní výzkumníci. Osobně mám i zkušenost, jak se třeba tito  reprezentanti akademického vedení:

snažíili (neúspěšně) znemožňovat i působení v cizině - vyrobil se třeba ujetý, ba až ulítlý, lživý paskvil:

Ó ano, to o čem tak úpěnlivě hýkají je ten můj Otevřený dopis Akademickému sněmu AVČR pojednávající to totalitní udavačství (které mělo, m.j., znemožnit napravování udavačových vědeckých nesmyslů). A tak se vycucal z prstu ten zcela smyšlený nesmysl, že jsem 'jako' svůj otevřený dopis posílal na náklady nějaké instituce. Jenže tu lež si prostě z prstu vycucat museli, aby do toho svého mafiánství ta zahraniční pracoviště aspoň nějak podloudně vtáhli. [Pochopitelně, že jsem svůj otevřený dopis nikdy přes žádné pracoviště neposílal - už proto, aby je nějaký šibal do toho vylhávání z Czech-made udavačství nechtěl nějak zlomyslně přímíchávat. A stejně tak jsem emailoval výlučně z yahoo.com.]  Přitom pak samozřejmě pouhé projití knihy univerzitní pošty okamžitě ukázalo, že jsem vůbec nikdy nic přes univerzitu do vlasti neposílal. Ovšem, že si pak každý soudný člověk musel říct, co to je na té Akademii v Praze za opravdu divné, rozložené a prolhané poměry. A podobně jako vylhávací pomůcka vznikl i vpravdě bizarní dopis tří akademických hodnostářů (pod který by se normální člověk hádám nepodepsal ani ve stavu silné podroušenosti), který hned zkraje začínal úderným otevíracím sloganem:

A pod toto úspěšné odhalení terorismu se podepsali tři příslušnící akademické kasty nedotknutelných:

Samozřejmě, že pokud je Akademie v rukou lidí, kteří nemají problém se podepisovat pod takovéto lži, nesmysly, zcela křivá kriminální obvinění, tak je pochopitelné, že se tam cirkulárně dějí různé podivnosti, které ji nutně zbavují důvěryhodnosti.

Ovšem Akademie není v podivnostech mezi státními institucemi sama. Stačí třeba připomenout vysloveně urválkovské narafičení vykonstruovaného, nepochybně objednaného kompra proti ex-řediteli Michalu Halovi:
https://www.ceska-justice.cz/2022/05/nepamatuji-se-omlouvat-se-nebudu-uvedla-u-soudu-zalobkyne-z-pripadu-nezakonneho-stihani-byvalych-sefu-rsd/
V zemi, kde je možné, že prokuratura urválkovsky jak v padesátých letech, a přitom BEZTRESTNĚ, vyrábí falešné kompro, aby mohla na něčí přání zavřít někoho nevinného, musí vpodstatě každý počítat s tím, že si nějací gangsteři mohou objednat podobný podraz i na něj - pokud jim bude nějak překážet. Mimochodem - poměry v české justici výstižně popisuje bývalý disident Jan Urban:
https://hlidacipes.org/jan-urban-zkorumpovany-cesky-system-hledani-spravedlnosti-a-pouceni-z-havla/?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box

A teď sledujte tu sekvenci - prvně lhal můj Osobní UDavač neboli OUD, a pak všichni čtyři jeho následovníci. Pět předsedů Akademie v řadě, co LŽOU zcela samozřejmě, bezskrupulózně, bezohledně. A všech pět v řadě takto LŽE kvůli svým osobním interesům. Automatické lhaní jako základní komunikační prostředek - prostě typ lidí, o kterých se říká, že jim nemůžete věřit ani Dobrý den. Zvláštní. No - v poměrech naší Akademie vlastně normální, jak čerstvě ukázal právě i ten pravdivý a proto prvně (neúspěšně) potopený audit. A tyto cynické maškarády se tam dějí za peníze daňových poplatníků, původně bláhově určené na poctivou vědu. Evidentně, současné vedení Akademie o poctivou, solidní vědu zájem nemá - ba, přímo jí pohrdá.

OK, po této odiozní tuzemské aktualitě se z našich, ach tak zahnívajících, akademických poměrů přesuňme k něčemu naopak optimistickému. Asi nejpřekvapivější neznámé téma, které jsem ve vlasti otevřel, je příběh Čiune Sugihary, japonského diplomata, který svým osobním, nepovoleným usilím zachránil více než šest tisíc židovských běženců. A později, během války, působil i v Praze, jak dokládá toto foto (které se po dlouhém pátrání podařilo získat laskavostí washingtonského Pamětního muzea holokaustu https://www.ushmm.org/cs):

Na snímku je se svou chotí Yukiko (což bych přebásnil jako SněžnáDívka; jeho první chotí byla Ruska KlaudiaSemjonovna, ale tím bych to zde nekomplikoval). Leč dodnes jsem nedokázal určit, kde se ten park v Praze (či ČR) nalézá. Až se to podaří, tak už bude zbývat jen úsilí na jeho přejmenovaní. A pak už bude do vlasti proudit aspoň dvakrát tolik japonských návštěvníků než před Covidem, a budou se tam s ním fotografovat (tedy s jeho tam vztyčenou sochou nebo lépe sousoším, to druhé budou Japonky - tiše leč radostně - kvitovat, asi jako když jim Američané po válce napsali do ústavy volební právo i pro ženy). Jako se fotografují u jeho sochy ve čtvrti Little Tokyo v Los Angeles (https://foursquare.com/v/chiune-sempo-sugihara-statue/514094eae4b0da62c6016ff7):

Neb Sugihara byl skutečně obdivuhodný muž. Ale než ta doba - pod novým vedením primátora Bohuslava Svobody - nastane i v Praze, tak vám zatím poskytnu jen výklad o té konspiraci (někdy zvané Plán fugu), která zachránila tisíce životů. Zde malá odbočka - fugu je ta jedovatá ryba, na kterou se v Japonsku dodnes umírá; ano, i tuto pochoutku jsem okusil, stejně jako žraločí ploutve a velrybí maso - to je skoro na zavření, takže o tom radši až jindy. A ještě udělám druhou malou odbočku do aplikované japanologie, aby se na pražské soše, či tedy lépe sousoší, neopakovala stejná chyba, jakou mají v Los Angeles (tedy, Sugihara v Los Angeles nikdy nebyl, sochu postavili japonští Američané, neb na něj jsou - právem - hrdi). Pokud Japonec něco někomu předává, tak to činí VŽDY oběma rukama současně, což je tam elementární slušnost. A tak i Sugihara by na té kalifornské soše měl ten pas držet OBĚMA rukama. Což mi připomíná, že když jsem přebíral svůj japonský profesorský diplom, tak jsem byl prvně instruován, že ho musím převzít oběma rukama a uklonit se o něco hlouběji, než se ukloní předávající. Oba přitom hlavami též vybočí poněkud do opačných stran, aby náhodou nedošlo k čelnímu střetu. To by totiž bylo opravdu společenské harakiri.

Sugihara se narodil na 1. ledna 1900 a vstoupil na prestižní tokijskou soukromou universitu Waseda, kde studoval angličtinu. Společně se státní (tehdy přesněji císařskou) Todai universitou v Tokiu se tradičně tyto dvě školy považují za nejlepši odrazový můstek pro státní službu (k naší škodě takový požadavek na dobrou univerzitu u nás neexistuje - a státní administrativa podle toho taky vypadá). Sugihara se přihlásil na inzerát ministerstva zahraničních věcí a prošel tuhou přijímací zkouškou. Byl vyslán do Harbinu v Mandžusku, aby zde studoval ruštinu. Byla zde totiž též početná ruská kolonie, jednak v důsledku ruského železničního projektu, a jednak emigrace po říjnové revoluci. Pod vlivem zdejšího kosmopolitního prostředí se Sugihara nechal konvertovat na řecké pravoslaví. Po úspěšných studiích začal sloužit v Japonskem kontrolované mandžuské vládě a postupně se propracoval až na post tamního náměstka ministra zahraničí. K jeho úspěchům patřilo vyjednávání odprodeje ruské železnice v Mandžusku. V roce 1938 je vyslán na japonské zastupitelství ve Finsku, a v březnu 1939 otevírá jako jediný zaměstnanec japonské zastupitelství na Litvě v Kaunasu. Německá okupace Polska sem pak přivedla tisíce polských židovských uprchlíků (a taky pár Čechoslováků). Ti prchali narychlo a většinou bez prostředků před postupující německou armádou.

V červenci 1940 sovětská okupační správa vyzvala všechna zahraniční zastupitelství, aby Kaunas opustila. Sugiharovi se podařilo vyjednat dvacetidenní odklad. Ve městě se též podařilo prodlévat úřadujícímu holandskému konzulu Janu Zwartendijkovi. Vzhledem k vývoji v kontinentální Evropě bylo židovským uprchlíkům jasné, že musí ve svém útěku pokračovat. Jediná možnost byla trans-sibiřskou železnicí do Japonska a odtud někam dál. Sovětským úřadům pro ten účel stačilo japonské tranzitní vízum. Ale to mohlo být vydáno jen když žadatel měl vízum nějaké další, cílové země. Poslední šancí se stala dvě holandská zámořská území v Karibské oblasti – Curacao a Holandská Guyana neboli Surinam. Tato dvě území tehdy nevyžadovala vstupní víza, a nadto holandský konzul mohl do pasu pro jistotu tisknout vstupní povolení. Toto řešení by sice teoreticky mělo uspokojit japonskou císařskou vládu. Jenže ta byla spojencem fašistického Německa, a těžko mohla vyjít vstříc uprchlíkům z jím okupovaných území. Vláda souhlasila jenom v případě, že žadatel může prokázat, že má zajištěné pokračováni cesty z Japonska dál, ale sehnat lodní lístky z Japonska do Karibské oblasti bylo v Kaunasu prostě nemožné. Sugihara třikrát žádal o povolení výjimky, a třikrát obdržel z Tokia zamítnutí. To poslední znělo – neočekáváme jakékoliv další Vaše dotazy! Tváří v tvář stovkám zoufalých židovských uprchlíků před branou konzulátu se Sugihara rozhodl porušit své služební povinnosti. Po devětadvacet dní, proti zákazu své vlády, vydával denně kolem až 300 víz, tolik, kolik byl fyzicky schopen. Jedinou pomocnicí mu byla jeho žena Yukiko. Poslední vydával ještě z okna vlaku 1. září 1940, kdy už musel město definitivně opustit. A když se vlak dal do pohybu na Berlín, předává Sugihara dle legendy vízové razítko jednomu uprchlíkovi, aby mohl v jeho úsilí ještě chvíli pokračovat.

Tato legenda o předaném razítku pak měla mít nečekané a komické pokračování v Japonském moři. Jednoho dne dorazila do japonského přístavu Tsuruga loď z Vladivostoku, a na ní též delegace třiceti polských židovských uprchlíků. Všichni měli japonská víza, zdánlivě - jak si alespoň mysleli - v pořádku. Akorát přehlédli, že v nich je poznámka o jménu držitele, zapsaném ale v japonském znakovém písmu pro přepis cizích slov katakana. A ta rubrika byla u všech z nich vyplněna přesně stejně - Jakub Goldberg. Japonští úředníci pochopili, že něco není v pořádku, a třicet Jakubů Goldbergů putovalo lodí zpět do Vladivostoku. Zde však už nemohli vystoupit, neb jejich tranzitní víza přes Sibiř vypršela. Nezbylo, než zpátky na loď do Tsurugy. Tato kyvadlová doprava trvala několik týdnů nez polská rozvědka přes holandské a americké velvyslanectví dosáhla toho, že i těch třicet Jakubů Goldbergů mohlo vstoupit na japonskou půdu.

Většina uprchlíků se z Vladivostoku přepravila do japonského přístavu Kobe, kde na řadu měsíců uvízla. S blížící se válkou v Pacifiku k jejich přesunu do holandských držav v Karibské oblasti už nedošlo. Nakonec je japonská vláda odsunula do Šanghaje, kde se většina dočkala konce války. Konec války však neznamenal pro Sugiharu ocenění jeho humánního činu. Jeho hektické úsilí bylo sice záhy zaznamenáno příslušnými místy v Tokiu, neb evidence cizinců byla v Japonsku na pokraji války velmi pečlivá, ale jako velmi závažné porušení služebních povinností. Vzhledem k technickým obtížím během válečných událostí, a vzhledem k jeho profesním schopnostem, byl Sugihara ponechán v diplomatickém sboru v Evropě až do konce války. Krátce působil i v Praze - od září 1940 do února 1941. Ale po návratu do své vlasti pak byl ze státních služeb prostě bez okolků vyhozen.

Existuje zajímavá domněnka, proč mohl Sugihara přece jen zůstat po dobu války v diplomatických službách. Ač ministerstvo zvenčí působilo jako uniformní monolit věrných úředníků, kteří by si jako z oka vypadli, existovalo tam skryté osvícené proamerické křídlo, které chápalo, že válka proti Spojeným státům by byla pro Japonsko národní katastrofou (a které se nakonec i v roce 1945 v Bernu, Stockholmu, dokonce i Moskvě, 'vlastizrádně' snažilo předjednat podmínky japonské kapitulace). Sugihara byl zřejmě pod ochranou tohoto křídla. Vliv těchto liberálů však s postupem války spíše upadal. Tak se stalo, že po jejím skončení nebyl Sugihara hrdinou, nýbrž úředníkem, který překročil zákaz. Sugiharův osud by se možná vyvíjel jinak, kdyby o svých neautorizovaných aktivitách na Litvě informoval po válce americké okupační orgány. Ale Sugihara asi těžko mohl překročit svůj etický kodex samuraje, ke kterému byl jako potomek venkovské samurajské rodiny vychován, a nechat se oslavovat za něco, co v dané situaci chápal jako samozřejmost.

Sugihara pak pracoval pro americkou okupační správu, též jako překladatel, či jako manažer v exportní firmě obchodující s Moskvou, kde byl i několik let jejím reprezentantem. Jeho 29 hektických dnů z léta 1940 na dlouhou dobu upadlo v zapomnění a Sugihara sám o té události nikdy nehovořil. Až v roce 1969 ho nalezl jeden z tehdejších uprchlíků. Ten a další uprchlíci pak vydali své svědectví Memoriálu Holokaustu v Israeli, a posléze v roce 1985 mu byl udělen čestný titul „Spravedlivý mezi lidmi“. Tou dobou vážně nemocný Sugihara už nemohl do Israele cestovat, ale jeho žena a syn se účastnili slavnostního zasazení stromu na jeho počest. Konsul Čiune Sugihara zemřel 31. července 1986. Jeho pozorohodný čin je však postupně uznáván a oceňován i v jeho vlasti. Na jaře 2000, v roce stého výročí jeho narození, spatřily světlo světa tři láhve červeného vína různých velikostí s jeho portrétem na vinetě, darované i papeži. V průběhu roku 2000 pak došlo ještě ku dvěma připomenutím Sugiharova činu. V červenci bylo v jeho rodišti Yaotsu otevřeno Sugiharovo muzeum, ve kterém jsou i fotografie, které pořídil během svého působení v Praze. A v říjnu 2000 pak jeho bývalý zaměstnavatel odhalil v budově diplomatického archivu v Tokiu Sugiharovu pamětní desku. Tento slavnostní akt za přítomnosti ženy Yukiko završil proces Sugiharovy rehabilitace v jeho vlasti.

Mezi exponáty Sugiharova muzea v Yaotsu je i jeden, který přiláká pozornost českých návštěvníků. Sugiharova žena Yukiko na něm stojí s ještě jednou Japonkou před branou parku s německým nápisem: „Židům nepřístupno“. Popis k exponátu praví, že fotografie byla pořízena v Berlíně v r. 1940. Jenže na té ceduli u parku jsou nápisy dva, ten druhý v češtině, takže je jasné, že foto nemohlo být pořízeno v Berlíně. Existuje i druhá fotografie z toho parku, ta je v tištěném průvodci pro návštěvníky. Na ní jsou manželé Sugiharovi. Zde je český nápis lépe viditelný a zní: „Židům přístupno“. Jenže ta mezera mezi těmi dvěma slovy je příliš velká. Zřejmě někdo zamaloval záporku ne, a tak obrátil smysl. Protože Sugihara uměl rusky, byla mu ta situace dost pravděpodobně zřejmá, a ovšem o to více pro něj byla ta dvoj-jazyčná cedule zajímavá. V parku na snímku leží sníh, možná někdo písmena zakryl sněhem, fotografie není dostatečně zřetelná. Stejně tak bylo nad síly japonského personálu muzea pochopit složitou geopolitickou situaci ve středu Evropy, kterou jsme se jim snažili vysvětlit. Tak jsme jim to alespoň zapsali do návštěvní knihy. Ale radši jsme jim ani neříkali, že ten Čech, co zamaloval tu záporku, tehdy riskoval ještě více, než sám Sugihara. Tedy, pokud to náhodou, dost ne-japonsky, nespáchal sám Čiune. Jinak totiž Japonci obecně mají k úředním nařízením uctivý vztah (a úřady tam fungují - na naše poměry - neskutečně precizně). Jinak ta památní fotografie též existuje na internetu ještě s jiným chybným textem, totiž, že byla pořízena v Kaunasu.

Československo mělo v Japonsku dobrý zvuk už zásluhou Věry Čáslavské (a před ní i náchodského rodáka a architekta Jana Letzela, který navrhl Palác hospodářské komory v Hirošimě, jedinou budovu, která v epicentru - částečně - přežila atomový výbuch). Což pak též utvrdilo i Nagano, a před časem se to svým způsobem potvrdilo, když v Tottori v tamním muzeu soch z písku měli exhibici na téma česko-slovenských pamětihodností. Zatímco Česko i Slovensko mají v Japonsku zvuk dobrý, neplatí to až tak moc o naší Akademii, jmenovitě v té části vědecké komunity, která narazila na ty české akademické smyšlené výsledky, podvody, podrazy, sprosté lhaní. Na Dálném Východě totiž dodnes platí, že lež má krátké nohy.

*)N.B.: Ty zkratky v nadpisu jsou JENOM proto, že počet znaků je v něm omezen; nic jiného za tím fakt není. Ale - přejmenovat park prakticky nic nestojí [tedy, stojí to to případné pozdější sousoší - ale nabízím, že bych k němu, gratis, dělal odborného poradce; zasvěcenějšího - IMHO - ve vlasti asi nenajdete; přes třicet let v Pacifiku, kdo z našinců to má; jaká škoda, že se toho nedožil ten můj OUD - bez něj by toho fakt NEBYLO, a Sugihara by u nás dodnes NAOPAK BYLO téma neznámé - a z toho poučení plyne, že i totalitní karierní udavači (jako ten můj OUD) jsou nakonec i k něčemu dobří]. A taky je takové přejmenování parku skoro nekonečně rychlejší, než třeba oprava chátrajícího mostu. A nadto to přispěje k návštěvnosti vlasti. 

Foto u perexu: V oboru akademického whistleblowerství aktuálně mám pokračovatele, auditora Jana Blechu, který nyní na seznam.cz otevřel další akademické nepravosti (https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-kauzy-auditor-v-akademii-ved-panoval-strach-vedeni-dostavalo-kritiky-pod-tlak-235083).

____________

[hniloba@AVCR neboli Akademická špína v krystalicky čisté formě: Část LVI.]
LV. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=806396
LVII.: díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=809240

P.S.: Ve sbírkách washingtonského Pamětního muzea holokaustu (https://www.ushmm.org/cs) je ještě jedno foto u brány (zatím neznámého) pražského parku, zde je Yukiko, syn Hiroki, a její sestra Setsuko (jakoby rukou ukazující na nápis):

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0