Den spuštění Internetu: 1. či 29.10.69 -- Aneb: Jak jsem neřešil nehlučné ponorkové šrouby

Pro spuštění Internetu se uvádějí dvě říjnová data: 1. či 29.10.69. K Internetu jsem se sám dostal v r. 1985 - poté, co jsem podepsal místopřísežné prohlášení, že počítače nebudu používat pro řešení nehlučných ponorkových šroubů.

První počítač jsem začal používat v r. 1970 - byl to ruský Minsk-22 (Minsk je tedy dnes v Bělorusku, ale tím bych to nekomplikoval), tedy počítač třetí generace, s tranzistory (po elektro-mechanických relé a pak baňkových elektronkách, a před integrovanými obvody) - pro ilustrativní obrázek viz zde:

https://computer-museum.ru/english/minsk_2.php

(ty skříně vpravo byly magnetopáskové paměti, ty skříně v pozadí skrývaly vlastní počítač, a vlevo je k vidění i děrná páska). Ten patřil Fyzikálnímu ústavu ČSAV a sídlil v jednom sklepení na Vinohradech, jiný patřil MFF UK a byl umístěn v přízemí budovy na Malostranském náměstí. Operoval se pětistopou děrnou páskou a programoval se např. ve verzi jazyka Algol zvané Slang. Děrná páska se používala u evropských počítačů vůbec (existovala taky sedmistopá), americké používaly o dost těžší děrné štítky. Později jsme se přiživovali na počítači EC-1040 z NDR, který patřil Astronomickému ústavu ČSAV v Ondřejově (ten už používal děrné štítky). EC-1040 (či ES-1040) již měl integrované obvody a zhruba odpovídal počítačům IBM 360. První osobní počítač neboli PC jsem uviděl na podzim 1985, když jsem po dlouhém schvalování mohl vyrazit na Univerzitu Hokkaidó v Sapporu na nejsevernějším japonském ostrově Hokkaidó. Jel jsem tzv. na pozvání a náklady zvoucí strany - vlast to nestálo ani korunu, a navíc měla k dispozici můj tuzemský roční plat. Stačilo k tomu jen uspět v japonském konkurzu - do kterého jste se ale podle pravidel naší Akademie vlastně nesměli přihlásit. S trochou štěstí se to dalo obejít zasláním materiálů třeba z Maďarska. Tedy štěstí bylo třeba dost, moje tři předchozí pokusy o stáž v cizině skončily fiaskem, neb to vždycky někdo stihnul zavčas udat - přesněji můj Osobní UDavač neboli OUD. Tedy to PC bylo v Sapporu připraveno na mém stole, neb v Japonsku to tehdy už byla samozřejmost. Vedle pak byl terminál napojený na univerzitní počítač (těm se tehdy říkalo main frame computers, u nás sálové počítače - neb vyžadovaly prostory větší školní třídy). Byl to pro mne samozřejmě gigantický technický skok vpřed, který jsem popsal v jednom dopise takto:

Tento dopis později udal ten můj Osobní UDavač neboli OUD - asi v tom bylo i ten faktor, že se mu před tím nepodařilo tu mou stáž zase zavčas nějak vhodně potopit (udavači často jsou mstiví psychopaté). První fáze vyšetřování ještě probíhala jen v rovině hanlivého vyjadřování se o materiálním zabezpečení ústavu, což ovšem i tak zajišťovalo vyhazov na hodinu:

Věc se však auto-akcelerovala, takže postupně se přidalo i obvinění z vyzrazení utajovaných informací (t.j., ty děrné štítky), úmyslu emigrovat, ba i ohrožení obranyschopnosti, za což mohl být i provaz:

https://www.denik.cz/jihocesky-kraj/pripad-utyrani-milovnika-americke-hudby-i-20160703.html

ale to už je jiná historie:

http://www.fragmenty.cz/index.php/spolecnost/item/2435-dva-zamky-plny-historiku-by-se-neodvazily-nebot-denunciantem-je-zahradnik

Proto zpět do Sappora. Shodou okolností totiž došlo k nepravděpodobné koincidenci, že první pozorování fullerenů C60 a C70 vyšlo tiskem 14.11.1985. A já, aniž bych to tušil, jsem po tom dlouhém schvalování odlétal do Sappora hned druhého dne, 15.11.1985. Ale na těch uhlíkatých agregátech jsem přes různé zákazy totiž pracoval už od začátku 70. let (aniž bych ovšem mohl tušit, že si jim později bude říkat fullereny), ovšem s pomocí toho výše popsaného materiálního zabezpečení. Jak známo, osud někdy namíchá ještě méně pravděpodobné dění, než Jaroslav Dietl. Ježto ani výpočetní technika v Sapporu nám nakonec na ty agregáty C60, C70 nedostačovala, tak část výpočtů jsme prováděli daleko na jihu ostrova Honšú, ve vědeckém středisku ve městě Okazaki, dnes patřícím pod National Institutes of Natural Sciences (NINS). A tam jsme se připojovali něčím, o čemž jsme netušili, že se tomu bude jednou říkat Internet. Protože jsem však byl z Východní Evropy, tak bych na high-tech počítače neměl mít přístup. To se však v Japonsku řešilo tak, že se podepisovalo místopřísežné prohlášení, že se počítač nebude využívat pro konstrukci jaderných zbraní, raket, ba ani nehlučných lodních šroubů pro ponorky. Specielně v tom posledním případě jsem byl spolehlivě neškodný, neb jsem sice svého času studoval i hydrodynamiku, ale i tak jsem neměl žádnou potuchu, jak by se takový problém řešil. Později jsem zjistil, že toto seamless neboli bezešvé řešení se používalo i v některých dalších zemích - sám jsem ho pak podepisoval ještě aspoň pětkrát, na různých místech planety a ještě i v 90-tých letech. Obecně budiž řečeno, že japonská administrativa je user-friendly, tedy vstřícná k uživateli. A nadto bezchybná - gigantický chaos, který u nás třeba existuje v justici, by byl v Japonsku zhola nemyslitelný.

Internet má svůj původ ve vojenských technologiích, a taky jeho vývoj zastřešovala ARPA (Advanced Research Projects Agency), později známá jako DARPA (Defense ARPA). Pro koordinace sítě radarů a jaderných nosičů bylo totiž třeba vytvořit systém propojení vzdálených počítačů. Na Hlasu Ameriky jsem tehdy slyšel i o záměru umístit rakety na železniční podvozky, které by se stále pohybovaly, takže by měli nahodilé, nezaměřitelné polohy. A tato komunikační počítačová síť dostala název ARPANET. Vedoucími postavami projektu byli Steve Crocker a Vint Cerf z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA). A prvým spojením v rámci ARPANETu bylo propojení počítače z UCLA s počítačem v kalifornském Stanfordu na pracovišti SRI [Stanford Research Institute (1946–70)]. Spojení začalo vydáním příkazu LOGIN, leč první pokus selhal už po začáteční LO, úspěšný byl až druhý pokus. K tomu došlo buď už 1.10.1969 , nebo až 29.10.1969 - údaje se liší (možná to je třeba i pozůstatek tehdejšího utajování). V r. 1970 bylo do sítě zapojeno už devět počítačů, v roce 1971 už začíná email, a v roce 1974 se objevuje termín Internet, též termín telnet. Nakonec v roce 1983 se od  ARPANETu oddělil ryze vojenský MILNET.  V roce 1988 bylo k ARPANETU/Internetu připojeno už na 60000 počítačů.

Leč zpět do Sappora. Teprve s velkým časovým odstupem jsem se dozvěděl o jednom utajeném aspektu utajování, s kterým jsem se minul prostě proto, že jsem se vyhýbal bombastickému slovu superpočítač. V žádosti o víza jsem účel cesty čistě popsal jako základní výzkum přírodních zákonitostí bez jakýchkoliv komerčních aplikací. Vzhledem k těmto ušlechtilým záměrům mi připadalo přízemní vůbec zmiňovat, jaké budu používat pomůcky. Napsat tam počítač mi připadalo podobně hnidopišské, jako kdybych napsal, že budu používat logaritmické pravítko, neřkuli počitadlo s kuličkami, či dokonce tužku tvrdosti HB. A slovo superpočítač bych vzhledem k jeho bombastičnosti nepoužil nikdy. Vůbec jsem netušil, že jsem tím hladce přešel kritické úskalí. Až po letech, když už jsme byli v NATO, jsem se dozvěděl, že pro udělování víz platila tajná doložka, že pokud někdo z EastBlocku použije slovo superpočítač, žádost se automaticky zamítá - vzhledem k pravidlům o nepřístupnosti vyjmenovaných high-tech zařízení pro Východoevropany. Samotné slovo počítač by ještě mohlo projít bez omezení, avšak to bombastické slovo superpočítač znamenalo stopku (vzdor tomu, že by pak přímo na místě už stačilo jen to místopřísežné prohlášení). Erich Maria Remarque sice psal: „Skromnost a svědomitost bývají odměňovány jen v románech. V životě jsou využívány a pak odkopnuty.“ Ale výstižnější je: Skromnost a svědomitost bývají odměňovány jen v románech a na Dálném východě. V Česku jsou využívány a pak odkopnuty.

A nyní ještě, jak vzniklo slovo superpočítač. V zásadě v každém období je možné nějaké pokročilé typy počítačů označit za superpočítače, i když tento pojem se s časem vyvíjí a posouvá. Ale je to spíš reklamní, vágní PR termín bez moc jasného obsahu, proto jsem se mu z principu vyhýbal. Nakonec i takový MINSK-22 byl superpočítačem ve srovnání se svým elektronkovým předchůdcem Ural-1. V osmdesátých letech se (někdy) za superpočítač považovalo zařízení, které mělo tzv. vektorový procesor umožňující rychleji provádět skalární součin dvou vektorů, úloha hojně přicházející třeba při násobení matic. Toto označení se ale později přesunulo spíše na počítače s dnes běžným paralelním režimem.

Foto u perexu: Zde původně bylo vyobrazení počítače Minsk-22 ( https://computer-museum.ru/english/minsk_2.php ), ježto jsem ale 'jako' neměl copyright permission, tak článek byl účelově zablokován (zjevně ten obrázek byl jen zástupný problém - připomíná to podivná blokování 'nevhodných' textů na facebooku). Ale proboha proč neboli: Cui bono? Třeba se někdo poplašil, že budou vyzrazena vojenská tajemství o stavbě české ponorky Helena Vondráčková, a tím zase dojde na to ohrožení obranyschopnosti jako v r. 1988. To by byla vpravdě třešnička na dortu Zahradníkova totalitního denuncianství. -- Proto je teď u perexu zástupné foto, které jsem pořídil v jedné japonské síni Nobelistů - jsou to tři japonští Nobelisté, kteří přispěli k rozvoji molekulové elektroniky, a tím i dnešního úsilí o kvantové počítače. Jinak ovšem foto Minsku-22 existuje volně na wikipedii: This photograph is in the public domain (free to copy, distribute and transmit): https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Minsk-22.jpg

Obratem jsem pak dostal i povolení k tomu původnímu, kvalitnějšímu snímku:

A tak ho mohu teď znovu-vyvěsit - ( https://computer-museum.ru/english/minsk_2.php ):

__________________________
[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část XLIII.]
XLII. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=791016
XLIV. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=794170

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0