Nový problém pro atmosféru: Návrat supersonických (stratosférických) dopravních letadel

Na letišti CDG v Paříži si nelze nevšimnout vystaveného posledního nadzvukové letadla Air France Concorde. Leč éra supersonických (a tedy i stratosférických) letadel se vrací, a tak je také zpět problém jejich dopadů na atmosféru. A člověk si vždy znovu na pařížskem letišti připomene tragický let AF4590 25.6.2000 z Paříže do New Yorku. Letadlo si roztrhlo pneumatiku na části kovového krytu, odpadlého z dříve startujícího letadla, a části pneumatiky prorazily palivovou nádrž. Hořící letadlo se stalo neovladatelným a při jeho pádu zahynuli všichni na palubě. Tím také tehdy začal konec éry nadzvukového dopravního létání.

Leč před rokem United Airlines oznámily úmysl koupit 15 nadzvukových dopravních letadel Overture od firmy Boom Supersonic. A letos v srpnu American Airlines oznámily koupi 20 letounů Overture (s možností koupě dalších čtyřiceti). Japan Airlines JAL, které do společnosti Boom zainvestovaly už v r. 2017, mají zatím nasmlouváno 20 letounů. Funkční stroj sice dodnes fyzicky neexistuje, nicméně zahájení komerčních letů se předpokládá do r. 2030. Celkově má být už různými společnostmi objednány přes dvě stovky letounů (s uváděnou rychlostí 1,7-2,2 násobku rychlosti zvuku, a letovou výškou kolem 18 km).

Boom Supersonic též předvídavě řeší otázku kysličníku uhličitého, který taková flotila nadzvukových dopravních letadel bude uvolňovat do atmosféry. Vstoupila totiž do desetileté smlouvy s firmou Climeworks orientovanou na přímé zachycování kysličníku uhličitého z atmosféry. Ta bude dohodnuté objemy CO2 vychytávat z atmosféry ve svém zařízení zvaném Orca na Islandě a ukládat ho tam do podzemních geologických prostor. Orca je anglické jméno pro velrybu česky zvanou kosatka dravá, a zařízení Orca nabízí trvalé odstraňování části CO2 z atmosféry. Používá tuhý sorpční povrch pokrytý amino-skupinami, na kterých se CO2 zachycuje - chemisorbuje. Později je z povrchu řízeně uvolněn ohřevem na nějakých 100°C a deponován do podzemí, zatímco amino-skupiny se regenerují pro další sorpční cyklus. Takto by měla nová generace supersonických letadel vyhovovat požadavkům mezinárodních dohod o snižování emisí skleníkových plynů. Ekvivalent jimi produkovaného CO2 by končil na Islandu v podzemí, takže lze čekat větší vstřícnost států k povolování těchto letů. Služby Climeworks si nepochybně budou v budoucnu kupovat i další producenti CO2 - pokud budou vystaveni státnímu tlaku. Supersonické lety už v éře Concorde narážely na problémy s životním prostředím, v USA mohly kvůli hluku létat jen na pobřeží. Nyní ale americké letectvo naznačilo zájem případně Overture pořídit i jako prezidentské letadlo.

Jenže supersonická letadla zasahují do stratosféry, vrstvy rozkládající se nad troposférou, která je nejblíže zemskému povrchu. Lety ve stratosféře umožňují vyšší rychlosti, a relativně menší spotřebu paliva, také zde nejsou turbulence. Aby se letoun udržel v nějaké letové hladině, musí dosáhnout rychlosti, při které vztlak vyrovnává jeho váhu. Vztlak závisí jak na rychlosti proudění, tak na hustotě vzduchu. Pokud by rychlost vzrostla, vzrostl by i vztlak, který by letadlo vytlačil do hladiny s nižší hustotou vzduchu, a obě síly by se tam opět vyrovnaly. Stratosféra začíná někde ve výškách kolem 10 km, nebo i níže, a nalézá se v ní i ozónová vrstva. Oslabování tohoto ochranného ozónového pláště by představovalo vážné ohrožení samotné naší existence. Pod kontrolou ale je ozónová díra zatím jen podmíněně - vedle již patrně úspěšně zasanovaného chloru má lidstvo totiž možnost ji nejméně dvěma dalšími kanály zase posilovat.

Nejprve se zmiňme, jak se ozón měří - tedy měří se v Dobsonových jednotkách. Ty Dobsonovy jednotky, DU, v zásadě mají rozměr délky, a jmenovitě se vyjadřují v setinách milimetrů. Vezme se myšlený sloupec vzduchu, od povrchu či od hladiny až někam do volného vesmíru. Z tohoto sloupce vzduchu se myšleně vyjmou všechny ostatní početné komponenty, hlavně samozřejmě N2 a O2, a nechá se tam jen čistý ozón O3. Načež se v tom sloupci ten zbylý ozón zkomprimuje přesně na 1 atm, a též ohřeje na 0 stupňů Celsia (ohřeje, neb většina O3 je ve stratosféře, a tam je vždy pěkně pod nulou). A nyní se konečně změří výška tohoto čistě ozónového sloupce, a vyjádří v těch setinách milimetrů. Taková typická průměrná hodnota je 300 DU, což je množství ozónu, které máme nad hlavami, a které nás chrání před tím škodlivým přívalem ultrafialového záření, které by způsobilo masový výskyt rakoviny kůže, záněty oka, pokles planktonu, a asi by vyhubilo živočichy, co nemají srst, a nepříznivě ovlivnilo pěstování kulturních plodin. Před těmito a dalšími pohromami nás chrání ta ozónová vrstva, která by za těch standardních podmínek byla tlustá tak 3 mm, a jinak je rozptýlená hlavně někde 15-30 km nad našimi hlavami.

Hojnost ozónu v atmosféře začal měřit již ve dvacátých letech minulého století britský meteorolog G. M. B. Dobson, který se mylně domníval, že ze změn hojnosti ozónu bude moci předvídat vývoj počasí. Ta domněnka se nenaplnila, nicméně vznikla síť stanic na měření ozónu, byť zatím tehdy byla viditelně bez praktického použití. A tak celkem přirozeně se začala měřit hojnost ozónu také na geofyzikálních stanicích umístěných tam dole hluboko na jihu, tedy v Antarktidě neboli šestém kontinentu. A zase nic zajímavého se nenašlo, ale měřilo se. A v polovině osmdesátých let se to najednou změnilo skokem, a zjistilo se něco, co nikdo, ani ti co to během polární noci měřili, nepředpokládal. Jmenovitě každý říjen od roku 1985 to najednou bylo jen 200 DU, a pak v r. 1993 v říjnu už jen 90 DU. Ale jenom v té Antarktidě, a jenom v říjnu, pak se to vždycky zase zahojilo až do dalšího příštího října. A tento pokles hojnosti ozónu se nazývá ozónová díra a dnes už je vysvětleno proč je zatím tak zvláštně prostorově i časově lokalizována. Zatímco něco tak dramatického a lokalizovaného věda nepředpokládala, naopak dlouhodobě varovala před globálním oslabováním ozónového pláště vzhledem k vypouštění rozpouštědel obsahujících chlór (částečně též brómovaných derivátů) do atmosféry. Tato varování dost dlouho a úspěšně bagatelizovala zainteresovaná průmyslová lobby. Od okamžiku vzniku ozónové díry ovšem odpor průmyslu začal opadat, částečně ovšem též proto, že dřívější investice se již amortizovaly a bylo tak jak tak na čase pomýšlet na nové technologie, nejlépe se státním příspěvkem.

Tento vývoj byl tehdy závažný hlavně pro obyvatele Jižní Ameriky, Falklandských ostrovů, jižní Austrálie, nebo Nového Zélandu. Nicméně, malé změny se začaly objevovat i nad severní polokouli - za pět let činil tehdy úbytek ozónu nad Spojenými státy 4 až 5%. Některé odhady předpokládají, že s každým procentem poklesu ozónu by se mělo očekávat zvýšení výskytu rakoviny kůže třeba až o čtyři procenta. Existují též evidence o přímých bilogickych škodách v antarktických vodách v důsledku zvýšení ultrafialového záření. Důvod, proč zatím nemáme ozónovou díru nad severní polární oblastí je, ve zkratce řečeno, ten, že na jihu je pod ledem pevnina, na severu pevnina není, je tam jenom moře (a proto se dá Severní pól podplout v ponorce). Led v kontaktu s kapalnou vodou se nemůže podchladit tolik, jako led v kontaktu s pevninou. Atmosféra nad Severním pólem je proto na konci polární zimy teplejší než nad Jižním pólem při konci tamní polární zimy.

Asi 75% úbytku ozónu se přisuzuje mechanismům zahrnujícím dimer kyslíkaté sloučeniny chlóru ClO. Zdrojem chlóru v atmosféře jsou především freony, chloro-fluoro-deriváty jednoduchých uhlovodíků. Známá dohoda na vládní úrovni, Montrealský protokol, prosadila proto utlumení jejich produkce, zvláště rozvinutými zeměmi. Nicméně i v případě plné účinnosti této dohody dojde k návratu do stavu před vznikem ozónové díry možná až koncem tohoto století. Očekává se totiž, že v průběhu tohoto století bude pokles atmosférického chlóru činit jen asi 1% ročně. Pokud by se ale v nadcházejících letech bilance ozónu ještě pronikavěji zhoršila, bylo by třeba sáhnout k agresivnějším strategiím, uvažuje se o tzv. globálním inženýrství prostředí. Jeden takový návrh předpokládá použít jednoduché nasycené uhlovodíky (etan, propan) jako substrát, s kterým by aktivní atomy chlóru reagovaly přednostně. K tomu by bylo třeba během poměrně krátké doby dopravit do kritické oblasti atmosféry tisíce tun těchto uhlovodíků. Návrh vyvolal živou diskusi v odborných kruzích. Bylo ale upozorněno na některé jeho slabiny. Poddávkování injektovaného množství uhlovodíků by mohlo např. vést i k zhoršení ozónové bilance. A některé modely atmosféry dokonce vůbec nepodporují účinnost tohoto kroku. Byla též vznesena otázka, zda existují nějaká mezinárodní ujednání, která by jasně vymezovala či regulovala takové operace ve stratosféře Antarktidy, jakou by byla uvažovaná možnost injektáže velkého objemu uhlovodíků.

Z významného německého pracoviště atmosférické chemie na Ústavu Maxe Plancka v Mohuči vzešlo už před řadou let zajímavé varování před netradičním rizikovým faktorem, který by mohl v blízkých letech začít přispívat k úbytku atmosférického ozónu. Studii tehdy vypracoval tým vedený profesorem Crutzenem, významnou postavou věd o atmosféře. Za vyřešení fundamentálních otázek kolem molekulárních a meteorologických mechanismů vedoucích k oslabování ozónového pláště a k ozónové díře obdržel Paul Crutzen, Mario Molina z MIT, a Sherwood Rowland z UC Irvine Nobelovu cenu za chemii v r. 1995.

Okrajově asi lze též poznamenat, že i u nás se už v 80. letech řešily problémy souvisící s ozónovou vrstvou či skleníkovým jevem. Mimochodem (a to seskakujeme ze zemské stratosféry do českých kalných akademických vod), je to také ukázka výzkumů, které byly u nás uťaty s příchodem post-totality. Takže pak pokračovaly v Pacifiku, stejně jako třeba studium nekonvenčních absorbérů energie ve skleníkovém jevu, či nanouhlíků:

[Zde malá odbočka pro specialisty - kolik je v té tabulce (pozdějších) Nobelistů? (Správná odpověď: 3 - Kroto, Smalley, Curl.)] Už v 80. letech se v Akademii pracovalo na problémech, teprve až později studovaných i ve světě - pro české poměry velmi netypická posloupnost:

To nesmyslné utínání se dělo z jediného důvodu - bylo třeba vytěsnit nehodící se svědky lidských a odborných selhání jednoho prolhaného totalitního kariérního denuncianta, který právě začal po spirále moci stoupat na akademický Parnas - řeklo by se do české akademické stratosféry (a škodil tam, jako ty atomy chloru škodí ozónu). A současně tak zastrašit další whistleblowery, aby je zavčas přešla chuť nevhodné pravdy říkat - kteréžto (v civilizaci nemyslitelné) praktiky tam bohužel fungují dodnes:
https://reportermagazin.cz/a/pLZG6/nehrajte-si-na-hrdinkukralici-valka-mezi-vedci
Podobně byly v divokých akademických devadesátkách i uťaty nadějné výzkumy Dr. I. Haslingerové, Doc. J. Pancíře, Dr. M. Svrčka, a dalších talentovaných vědeckých pracovníků:

Ti dělali věci s vazbami na molekulovou elektroniku, supravodivost, nové materiály, palivové články. Skutečně nadějné věci, ať už z hlediska základního výzkumu, tak i aplikací. Ti však, bohužel, možnost instantně pokračovat někde za Atlantikem či Pacifikem neměli. Hlavně kvůli zběsilosti řádění toho manipulátora, co se jim snažil zablokovat jakoukoliv možnost pokračovat ve vědecké práci - i v cizině, nakonec o totéž se ta zlomyslná partička snažila i u mne:

Prolhanost z hlediska poměrů ve světě nemyslitelná - ovšem u nás je rozvinutá schopnost automatického bezskrupulózního llhaní základní kvalifikační dovedností pro post akademického bafuňáře. Stojí za povšimnutí vrstvení tří absurdních otoček v kauze řečeného totalitního denuncianta. Ač bylo všeobecně známo, jaké kousky má za sebou, stal se předsedou akademie. Ti, kteří na toto etické faux pas upozormili byli obratem obviněni, že kazí pověst akademie - a odejiti, taky pro výstrahu ostatním. A pak se navíc - naprosto farizejsky, absurdně nesmyslně - ještě před nimi "jako" varují instituce ve světě. Absurdní divadlo o třech dějistvích, takový zcela překroucený triple helix - neboli absurdní fraška na třetí. Ale samozřejmě, že právě takové obludné papalášské lhaní bylo u nás v těch divokých akademických devadesátkách náležitě oceňováno. Vše kontrolující triáda: granty, posty, pocty. Akademie, ve které může vůbec k takovým deformacím docházet, je systémově špatně nastavena. Nemůže a nesmí se tam říkat nehodící se pravda. A absurdnost akademických poměrů ještě navyšuje, že ten totalitní kariérní denunciant - jak už to u kariéristů přichází - sám nikdy nic objevného v tom oboru neučinil a učinit ani nemoh, neb neovládal jeho řemeslo. A když se s těmi svými neznalostmi o něco přece jen pokusil, tak z toho byl jen nesmysl a ostuda. Ale jiné akademické celebrity stály v uctivém haptáku a klaněly se těm nesmyslům až po pás - dokonalé Císařovy nové šaty. Jenže ten papaláš byl navíc ješitný, a mstil se každému, kdo se té jeho ješitnosti nějak dotkl. Mstil se třeba tak, že ho udal moci - za totality, i za postotality. Např. výpočty pro jeho DrSc. práci mu musel hlavně provést Doc. Pancíř, neb ten papaláš na počítač ani nesáhl, natož aby někdy napsal nějaký program nebo odvodil rovnici. Ale nakonec se Doc. Pancíři ten papaláš "odvděčil" tak, že ho zlomyslně udal na prokuratuře - papalášství horší než za totality, tedy přesněji gangsterské praktiky. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Takže nemůže překvapit, že příspěvek akademického vedení třeba k řešení problémů atmosféry byl jen ten, že se znemožňovala práce produktivním lidem, kteří přispět mohli. A znemožňovala se jenom proto, aby nevyšla najevo pravda o jednom (neproduktivním leč ješitném) hodnostáři - navíc s nebezpečnou udavačskou úchylkou. Absurdní? Jistě, ale nikdo se to tam ani dneska nemůže odvážit říct. Akademie, kde se perzekuují whistlebloweři, má zásadní vadu na kráse. Ve světě podle etických pravidel pro vědeckou práci platí, že instituce mají whistleblowerům poskytovat ochranu a podporu.  U nás se zatím děje pravý opak:
https://osf.cz/wp-content/uploads/2015/08/TIC_whistleblowers_2009.pdf
Avšak i u nás už platí závazná směrnice Evropského parlementu o ochraně whistleblowerů:
https://gacr.cz/ochrana-oznamovatele-whistleblowing/

Leč zpět z bahnitých vod českého akademického močálu vzhůru do stratosféry. Oním netradičním rizikovým faktorem by mohlo být nasazení proponované nové generace supersonických dopravních letadel. Tyto budoucí stroje by měly létat ve vyšších výškách a ovšem vyššími rychlostmi, než je běžné u dnešní letecké dopravy. Tato tzv. stratosférická letadla by se tak dostala do oblasti atmosféry, kde je lokalizována ozónová vrstva. Tuto otázku jako první otevřel už v r. 1971 Harold S. Johnston, který se zabýval kysličníky dusíku a i jejich vztahem k ozónové vrstvě. Pokud by bylo Nobelovu cenu možné udělit ne nejvýše třem, nýbrž čtyřem badatelům, byl by Johnston tím čtvrtým. 

Na první pohled není zřejmá souvislost mezi úbytkem ozónu a leteckým provozem. Skutečně, spalování benzínu vede pouze ku kysličníku uhličitému, vodě, kysličníkům dusíku. Žádný chlór by zde ve hře být neměl, letecký benzín jsou jen uhlovodíky. Leč jak vodní pára tak kysličníky dusíku umožňují další dva katalytické cykly pro destrukci ozónu - vedle nejznámnějšího chlorového cyklu. Obecně je popisuje schéma:

X + O3 › XO + O2
XO + O › X + O2
Celkově: O + O3 › 2O2 

kde X je reaktivní (radikálový) katalytický agent - tedy Cl, nebo NO, nebo OH (z vodní páry). Ten reaguje s ozónem a vytvoří přechodnou sloučeninu XO (čímž zanikne jedna molekula ozónu). Ve stratosféře jsou však přítomy volné atomy kyslíku (které samy vznikají fotolýzou molekulového kyslíku slunečním UV zářením; rekce O a O2 pak produkuje ozón, který podstatně redukuje nebezpečné energetičtější složky slunečního UV záření, tzv. UV B a UV C). Sloučenina XO sama reakcí s atomárním kyslíkem poskytne zpět aktivní činidlo X, které tak formálně vystupuje jako katalyzátor, neb po proběhnutí cyklu se vrací v původní podobě. Tak např. katalytický cykl pro destrukci ozónu s pomocí kysličníku dusíku NO probíhá takto:

NO + O3 › NO2 + O2
NO2 + O › NO + O2
Celkově: O3 + O › 2O2

Kyslíčník dusíku NO může být v atmosféře produkován např. reakcí jiného kysličníku dusíku, N2O, s atomárním kyslíkem. 

Nadto je třeba se zmínit ještě o dalším faktoru, tzv. polárních stratosférických mracích. Prvotní výpočty poklesu ozónu nebyly sto zreprodukovat jeho pozorované rychlé úbytky. Bylo zřejmé, že jsou opomenuty některé důležité reakce. Těmito byly reakce na povrchu částic ledu přítomných v mracích, které se tvoří nad Antarktidou v průběhu zimy. Předpokládá se, že tyto částice se tvoří kondensací na tzv. sulfátovém aerosolu. Ten je běžné přítomen ve stratosféře a je tvořen kyselinou sírovou a vodou. Za hlavní zdroj síry pro tvorbu tohoto sulfátového aerosolu se považují vulkanické erupce. Jeden typ polárních stratosférických mraků obsahuje částice s povrchem tvořeným ledem. Jiný typ mraků obsahuje částice s nakondensovanou kyselinou dusičnou (ta je z těch kysličníku dusíku, ty vzniknou nejen při spalování, ale třeba i při elektrickém výboji v atmosféře). Podle současných znalostí právě během reakcí na povrchu těchto částic dochází k uvolňování chlóru a k vázání kysličníků dusíku. Tyto stratosférické mraky se tak ukazují být velmi významným faktorem v ubývání ozónu. Stratosférické mraky nejsou něco velmi běžného, stratosféra je relativně suchá a tak mohou vzniknout je po dosažení dostatečně nízkých teplot. Nebo, pokud by se stratosféra nějak umělé zvlhčila. Stratosféra je od troposféry relativně izolovaná, k průnikům může docházet třeba při vulkanických erupcích nebo při bouřích. [Takový vzestupný proud vlhkého vzduch patrně způsobil 1.6.2009 pád letounu z Rio de Janeira do Paříže, neb trubky sloužící k hydrodynamickému měření rychlosti ucpala námraza, což vedlo k nesprávným informacím posádce a jejím chybným krokům.] Ve svých počítačových simulacích se tým Prof. Crutzena snažil nalézt odpověď na otázku, zda budoucí možný masivní letecký provoz ve stratosféře ovlivní pravděpodobnost tvorby těch stratosférických mraků. Studii provedli pro podmínky na severní polokouli pro případ atmosféry, ve které bude v provozu 600 stratosférických letadel. Závěry potvrdily, že provoz těchto letadel, produkce vodní páry a kysličníků dusíku, by za podmínek severní zimy podporoval tvorbu polárních stratosférických mraků. Pro kritické období mezi prosincem a březnem při leteckém provozu ve výškách mezi 21-24 km vyšlo více jak zdvojnásobení výskytu stratosférických mraků oproti podmínkám neporušené atmosféry. Dokonce, i když se uvažoval provoz v nižších výškách (17-20 km), a s tím spojenou nižší rychlostí, ukazovaly výpočty stále ještě zvýšení pravděpodobnosti tvorby stratosférických mraků.

Jinými slovy, případný budoucí provoz stratosférických letadel by mohl být příčinou zhoršování ozónové bilance jak primárně vzhledem k vodnímu katalytickému cyklu či cyklu s kysličníky dusíku, tak i sekundárně - vzhledem k zvýšené tvorbě stratosférických mraků.

Novější modely ukazují, že závažnější pro destrukci ozónu by měl být katalytický cyklus pracující s kysličníky dusíku (které však také při spalování vznikají). Pokud by došlo k podstatnému nárůstu uvolňování kysličníků dusíku do stratosféry, vedlo by to destrukcí ozónu k zýšení škodlivé složky UV záření, a tím kupř. k nárůstu rakoviny kůže u lidí. Podstatná bude i výška, kde se bude provoz typicky odehrávat - ta však bude stoupat se stoupající rychlostí. Nadto - pokud by v atmosféře nebylo už naakumulovano příliš mnoho chlóru, nebyla by zvýšená pravděpodobnost tvorby stratosférických mraků tak závažná. Protože však reakce na površích částic v těchto mracích hrají podle současných znalostí důležitou roli v aktivaci chlóru, je třeba hledat faktory, které k tvorbě stratosférických mraků přispívají. Zmíněná počítačová simulace vede k závěru, že studovaný model leteckého provozu ukazuje na zvýšení risika ubývání ozónu. Autoři připomínají Montrealský protokol, a připojují svůj názor, že nasazení uvažovaného typu letecké dopravy ve velkém měřítku by vlastně mohlo jít proti duchu takovýchto mezinárodních ujednání na ochranu ozónové vrstvy. Zainteresovaný průmysl zatím jenom rutinně ústy svých tiskových mluvčích hlásá, jak jeho výrobky jsou environmentally-friendly. Jenže podobně se choval před lety chemický průmysl ve věci chlorovaných rozpouštědel. Produkce a úbytek ozónu je velmi složitý mechanismus s mnoha faktory. Zatím se zdá, že o případné stratosférické dopravě bude hlavně rozhodovat jen cena nafty a poptávka po ještě rychlejší letecké dopravě.

Nicméně ještě jeden faktor může i severní Evropu dostat do situace Falklandských ostrovů. Je jím nabíhající skleníkový efekt a oteplování. Počítačové modely totiž ukazují, že pokud se bude atmosféra v nejnižších vrstvách oteplovat, stratosféra se bude ochlazovat. Pokud by toto ochlazení stratosféry bylo dostatečné, začaly by se stratosférické mraky běžněji vyskytovat i nad Severním pólem, bez ohledu na nasazení nebo vyloučení stratosférického leteckého provozu. Z toho hlediska je snížení produkce CO2 i příspěvkem k zlepšení situace ozónové vrstvy. Stává se tak i bilance ozónu dalším argumentem ve prospěch CO2 neprodukující jaderné energetiky.

Foto u perexu: Poslední stroj Concorde aerolinek Air France - vystaven na letišti Charles de Gaulle, Paříž (https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Concorde_expo_CDG)

XVI. díl seriálu: 666@Sky - Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné
[blankyt:666THz]
XVII. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=792008
XV. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=790098

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část XLII.]
XLI. díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=789273
XLIII. díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=792843

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0