Poučný dárek k Mikuláši pro některé české akademické VIPy (třeba pak přestanou s nesmysly)

Některé naše vědní instituce se zdají putridovat od hlavy - podobně jako ryby. Tamní akademičtí činovníci si totiž jaksi nikdy nestihli osvojit etiku vědecké práce. Třeba jim ale pomůže, když k Mikuláši dostanou něco poučné četby.

Akademické skandály jsou už pro naši veřejnost, bohužel, běžnou věcí. A to pořád jde jen o špičku ledovce - málokdo se na něco takového odváží upozornit, neb každý dobře ví, že mu to může vynést neprodloužení jeho smlouvy na dobu určitou (nakonec - právě kvůli eliminaci nevhodných kritiků byly v divokých devadesátkách na akademii, a pak i jinde, zavedeny). Nedávno to bylo velmi instruktivně předvedeno vedením akademie na Ústavu experimentální medicíny:
https://reportermagazin.cz/a/pLZG6/nehrajte-si-na-hrdinkukralici-valka-mezi-vedci
kde se poctivá whistleblowerka vymezila proti podvodům v publikaci, a byla pochopitelně za tuto poctivost postižena - vytěsněním z ústavu. Když se snažila domoci zastání u vedení akademie, dostalo se jí pádné odpovědi: 
Nehrajte si na hrdinku. Hrát si na Husa za všech okolností není rozumné.
Kdyby si takový výsměch etice vědecké práce dovolil nějaký akademický bafuňář v civilizaci, byl by nucen rezignovat během několika dnů. U nás se mu však nestane nic - a tak je zaděláno na exemplární zametení i s dalším případným whistleblowerem, pokud se ještě v těchto podmínkách odváží projevit. V zakrývání vědeckých nepřístojnosti u nás figurují právě akademičtí hodnostáři dost často, ačkoliv oni sami mají ochranu zdravého etického klimatu ve vědeckých institucích přímo v popisu práce. Jiným podivně vyznívajícím příkladem je dění/nedění kolem na akademii kdysi oslavovaného patentu:
https://reportermagazin.cz/a/iytw6/tajemstvi-jiriho-drahose-patenty-vyplacene-dotace-a-sporne-vysledky
Ta jistě nepřijatelná fraška zinscenovaná na akademickém Ústavu experimentální medicíny:
https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/10/02/i-ty-brute/
https://www.dzurnal.cz/index.php/2021/03/30/uz-zase-brute-aneb-moudra-dama-akademie-to-nechava-vyhnit/
https://www.dzurnal.cz/index.php/2021/11/06/rozmohl-se-nam-tu-takovy-nesvar/
jakoby z oka vypadlou jiné notorické gigantické frašce známé coby olomoucká (univerzitní) zbořilizace:
https://www.dzurnal.cz/index.php/2019/11/20/kam-se-hrabe-karlovka/

Ale buďme spravedliví - v tom zakrývání podvodů, a popř. i exemplární perzekuci whistleblowerů, co na ně upozornili, nejede jenom AVČR nebo UPOL. Instruktivní ukázkou z UK je plagiátorství tamního ex-prorektora:
https://www.lidovky.cz/domov/byvaly-prorektor-uk-kovar-se-dopustil-plagiatorstvi-potvrdila-univerzitni-eticka-komise.A190222_150604_ln_domov_ele
Tam však došlo k nečekané, opravdu nečekané vnější akci - petici historické obce napříč institucemi. Prorektor přestal prorektorovat, přesunul se na profesorský post na  VŠE --- a tam etická komise bizarně věc (zatím) postavila - z noh na hlavu:
https://www.ff.cuni.cz/2020/05/usneseni-ff-uk-ke-zprave-zpravodaje-ek-nf-vse-eticke-veci-prof-kovare/?
Podobně jsou nepřístojnosti známy i z ČVUT:
https://reportermagazin.cz/a/wfrAJ/pan-sibr-tentokrat-na-univerzite
Nejnovější položkou tohoto tristního seriálu je probíhající kauza v Brně na Mendelově univerzitě, centrální postavou které se stal tam čerstvě navolený kandidát na rektora: 
https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/3389520-budouci-rektor-adam-celi-podezreni-z-uprav-obrazovych-dat-u-clanku
Ten měl hojnost peněz na pořízení značného počtu nevolníku, což mu přinášelo neskutečných cca 60 prací ročně. Kuloárově se vědělo, že v pracech jsou podivné chyby, až se to nakonec provalilo, a nyní se šetří rozsah nepřístojností, což zaujalo i mezinárodně:
https://forbetterscience.com/2021/10/25/moravian-rhapsody/
A k tomu už navíc začíná asi doutnat kauza ještě další - na univerzitě v Hradci Králové:
http://www.vedazije.cz/clanek/clanek-fvz/predatorska-pandemie-dalsi-rektor-s-pochybnou-publikacni-praxi

Do této ponuré série bych ale až tak neřadil dění kolem nyní už nově zvolené rektorky UK. V jejím případě totiž nejde o falešné výsledky či dokonce o likvidace oprávněných whistleblowerů, což už je nakonec trestný čin (např. vydírání - buď budeš mlčet o našich nepřístojnostech, nebo končíš). Ale v jejím případě jde jen o výběr některých časopisů pro zveřejnění publikace, což je ŘÁDOVĚ méně závažné, pokud vůbec. Její případ je ABSOLUTNĚ nesrovnatelný s vyhazovy oprávněných whistleblowerů, jak se to (jaksi samozřejmě) praktikovalo a stále ještě praktikuje v akademii. Dnes je na finanční zisk zaměřeno mnoho vědeckých časopisů, a právě proto označování za tzv. predátorské některých nověji vzniklých časopisů může souviset i jen s eliminováním konkurence pro zavedené časopisy starší; kritéria dosud nejsou dosti jasná:
https://www.universitas.cz/tema/7711-predatory-si-uz-hlidame-vic-jenze-hranice-jsou-nejasne-a-nekale-praktiky-ruznejsi

IMHO, prapůvod těchto neblahých událostí je v těch divokých devadesátkách. Tehdy se do vedení akademických institucí dostávali poctivci i vykukové, a tak tam ti poctivci koexistovali s vykuky, co si nikdy ani nestihli osvojit etiku vědecké práce. A ti vykuci, v zájmu svých osobních interesů, dali vzniknout deformacím, které se dodnes nezdařilo napravit. Naopak, pro některé akademické instituce platí, že stejně jako ryby zahnívají od hlavy.

Tady bych udělal menší odbočku, nikoliv o zahnívání akademických institucí, nybrž ryb. Než jsem v r. 1985 vyrazil prvně v životě na stáž do světa, platilo o mně - jak praví japonské přísloví - žába na dně studny o oceánu neví nic. Bylo to tehdy na pozvání a hlavně náklady Japonské společnosti pro podporu vědy. Ty náklady byly zcela rozhodující - kdybych tehdy po akademii žádal byť jen jeden jen nějakých nákladů, tak bych si zcela jistě ani neškrt. Takto jsem si nejen škrt, ale dokonce mohl poprvé v životě pracovat na fullerenech v normálních podmínkách, pro mne do té doby nedosažitelných. Ale dozvěděl jsem se i zajímavé věci z mnoha jiných oborů, a příležitostně tak opravoval své některé mylné představy. Např. jsem si původně myslel, že existuje jednak japonské a jednak čínské písmo. Není tomu tak - Japonci písmo importovali z Číny en bloc (pak provedli nějaká přidání na hladině menší jednoho procenta kvůli své gramatice a fonetickému přepisování neznámých slov).  V r. 1985 už bylo v Japonsku i jinde hojně čínských studentů - v důsledku osvícených reforem předsedy Deng Siaopchinga - a od nich jsem získal tento mi do té doby neznámý poznatek. Podobně jsem žil v mylné představě, že rybina je přirozená chuť ryb. Není - je to chuť zamřelé ryby, k čemuž by nemělo vůbec dojít (tedy u kapra k tomu ani nedojde, pokud ho smažíte hned po dekapitaci). V Japonsku maso jíme nejvíce v podobě ryb, začasté syrových. Vedle u nás známějšího sushi je fakticky častějším sashimi - čistě plátky syrového rybího masa bez kostí, začasté tuňáka. U těchto ryb normálně nenarazíte na ani stopy rybiny. V minulosti, když ještě nebyly ledničky, se to asi vždycky nepodařilo, a proto vznikl obyčej, že rybí maso se namáčí do sojové omáčky, do které se navíc přídává japonská hořčice wasabi. Empiricky jsem ověřil, že pokud vyjímečně narazíte na kousek s rybinou, tak ta chuť po namočení v sojové omáčce spolehlivě vezme za své, dokonce i bez wasabi. Nicméně, je věcí cti každého restauratéra podávat výlučně čerstvé ryby. Čerstvost ryby sledují pohledem do jejího oka, zda je ještě jako živé, čiré, bez nějakého přidruženého zakalení.

Nákup ryb ve velkém se děje na rybích trzích, z nichž nejznámnějším býval Tsukiji rybí trh v Tokiu (v r. 2018 přemístěný do jiné části města s ohledem na potřeby letní olympiády), a byl to kus starého dobrého Japonska s historickým geniem loci:

Důležitým každoročním rituálem je aukce novoročního tuňáka, která se koná první pracovní den po několikadenním volnu na přelomu roku. Letos ovšem šlo o vysloveně podměrečnou rybu s 208 kg, která se vyšplhala jen na nějaké 4 MKč. To v r. 2020 šlo o rybu s 276 kg a cenou vylicitovanou na 40.5 MKč. První novoroční tuňák je věcí prestiže předních restaurantů, proto dochází k takovým přemrštěným cenám. V zásadě jsou dva druhy tuňáků. Tuňák modroploutvý se vyskytuje v Atlantiku, ve Středozemním moři, i severním Pacifiku. A pak tuňák žlutoploutvý, lovený hlavně v Pacifiku, Indickém oceáně a tropickém Atlantiku:

(na levém okraji lze i vidět: Yellow fin). Tuňáci jsou většinou hluboce zmrazení, takže se na nich sráží jinovatka:

Mají již odseknutý ocas, odstraněné ploutve a skřele, a jsou i vykuchaní:

Na rybím trhu se zahlédnou i tuňáci jen chlazení (zde jsou k vidění i háky používané při přemisťování ryb):

Tuňáci jsou teplokrevné ryby, takže si udržují tělesnou teplotu kolem 33°C i v chladných vodách. Mohou dosáhnout rychlostí až k 100 km/h, tomu je uzpůsoben jejich krevní oběh a zásobování kyslíkem.

Zatímco u ryby zjistíte, zda jde o poctivý svěží exemplář zkoumavým pohledem do oka, zjistit poctivost či nepoctivost akademického VIPa vyžaduje letité zkušenosti. K tomu je instruktivní studijní pomůckou kauza mého OUDa neboli Osobního UDavače, neb lepší příklad na neetické jednání v naší vědě osobně neznám, a naopak tento znám přímo z první ruky, ba přímo na vlastní kůži. Jde o bizarní příběh, dosti úspěšně, vytrvale, a samozřejmě hrubě bez-zásadově zametaný už tři desetiletí. Letos tomu totiž už bylo krásných biblických třiatřicet let, co se můj Osobního UDavač neboli tedy OUD rozhodl vyřešit si jistý svůj osobní problém na můj účet. Na OUDa totiž tehdy dopadl ten úder osudu (jinak vcelku běžný, který třeba mne nakonec postihl asi vícekrát, než ho samotného), že Zahraniční odbor Presidia akademie mu neschválil jednu cestu (jmenovitě přes Atlantik). Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademicky štaf bude využívat jiné kanály, včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná. A tak OUDovi zase jednou začalo jít o získání protekce z nejvyšších míst, která by zajistila výjimku z regulí, a pro tu protekci zase byla zapotřebí nějaká nadstandardní dobová zásluha. K tomu ovšem přistoupil i ten aspekt, že se rozhodl rázně zamést s mou kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce. Což u něj nebyl první ani poslední případ, fakticky on sám nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, neb neovládal řemeslo toho oboru. Měl ovšem vždy dost vlivu na to, aby se jeho jméno objevovalo na pracech, které reálně vytvářeli jiní. Tato druhá motivace mého OUDa začala už dřív v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pseudovědy: "The authors show a lack of fundamental understanding necessary for an adequate response. The Journal should be particularly cautious about manuscripts from the authors. The under discussion is crude and simplistic." Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education, a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem, a to prostřednictvím bombasticky fomulovaného udavačského pamfletu:

[Kvalitnější repro je v knize z r. 2012: https://app.box.com/s/vd4o7ybhy3e01qe2rrz3h2jgcnys93ro ] 

Mimochodem, stran mého osudu fakticky zamýšlel více, nejen ten vyhazov z práce  - po vykonání udavačského aktu totiž ekstaticky, teatrálně vyhlásil: 'A nyní si může akorát požádat o vystěhovalecký pas'. Ten jeho bombastický text zakrývá fakt, že celé to kompro byly fakticky jen dva dopisy člověku, který odešel do emigrace, zbytek byly nějaké jejich přílohy a makulatura. I samotní vyšetřovatelé považovali za použitelné ke stíhání jen ty dva dopisy, zbytek i pro ně byl bezvýznamný. 

Tímto i na svou dobu odiózním udavačstvím mne ten můj OUD vkopl do dobově obludného vyšetřování té mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech. Holt byla taková doba: byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, a pětikorunu tomu nakonec nasadilo -- ohrožení obranyschopnosti. Holt byla taková doba - a tak to vše dokázali vyšetřovatelé z udané korespondence vyčíst, ale samozřejmě jenom pokud ji předtím nějaký váš OUD udal. Jak už řečeno, šlo o dva dopisy emigrantovi, zaslané z ciziny do ciziny. Ten, co můj OUD pečlivě očísloval jako 5a, jsem poslal ze Sappora na japonském ostrově Hokkaidó, kde - jak už řečeno - jsem byl na pozvání a náklady japonské nadace JSPS a věnoval se fullerenům:

a v něm byla věta vyhodnocená jako vyzrazení utajovaných skutečností (to je ten děrovač děrných štítků - zařízení používaná k výzkumu byla přímo z definice tajná, a k tomu jsem se ještě dopustil vyzrazení místa tajného deponování počítače):

[ Kvalitněji v časopise z r. 1998:  https://link.springer.com/content/pdf/10.1007/BF02914225.pdf 
  Nebo taky tady:                         https://app.box.com/s/6wc58883vh7a5pf3xz5kw90isaw1w38p ]

A ten druhý corpus delicti, který můj OUD pečlivě očísloval jako 6a, byl odeslán z univerzity v (tehdy) západoněmeckém Ulmu na modropěném Dunaji, jinak rodišti Alberta Einsteina:

V něm sice nebyla věta usvědčující mne tolik ze špionáže, ale zato tam byla pasáž, kterou vyšetřovatelé interpretovali jako úmysl v budoucnu emigrovat - za to se ale dávalo míň roků, než za vyzrazení utajovaných skutečností:

Ošem obé se současně kvalifikovalo též jako poškozování zájmů republiky v cizině. To byla malá násobilka té doby, a samozřejmě OUD perfektně věděl, do čeho mne vkopává - a právě proto to i dělal. Takových lidí moc nebylo - možná na hladině jednoho procenta. Prvně ale ještě nastala v tom r. 1988 prodleva kvůli prázdninám, kdy náčelníku ZOZÚ (Závodní odd. zvláštních úkolů) bylo uloženo získat ještě další kompro, ale neuspěl, neb OUD jen megalomansky řečnil a sliboval, leč v ruce už víc neměl. Ta prázdninová prodleva mi zdánlivě pomohla - uteklo tak víc jak jeden rok od nejmladší zásilky udané OUDem, ergo podle Zákoníku práce by postih už neměl být možný. Ve chvíli, kdy už byl ten rok jistý, jsem na to ústavní náčelníky upozornil. Následovala exploze hněvu a ujištění, že mě z práce stejně vyhodí. Samozřejmě čekali, že OUD něco mladšího dodá, když tak blafoval o stovkách dopisů. Ten by sice rád dodal, ale nic mladšího neměl - protože nic mladšího neexistovalo. Ergo nastalo hledání nějakých vyšších míst, která by mne rázně zlikvidovala sama, čímž by padla ta drobnost se Zákoníkem práce. A tak věc pro mne dál směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak 10 let ve III. nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Pohotově byl vydán trestní výměr, kterým též došlo k zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině:

[ Standardní pdf: https://app.box.com/s/pf4naee9bfredkmz6gpz09uymu4g27sa ]

Ježto jsem publikovat v cizině nesměl, hotové věci jsem zatím jen ukládal do tlusté složky doma ve sklepě. Leč motivací z hlediska mého OUDa nebyla už tou dobou až tak má osoba, ta byla nyní druhotná. Primárně teď už šlo právě o tu protekci pro získání výjimky z oné koaliční smlouvy mezi Ministerstvem školství a Presidiem akademie stran těch stipendií. A tu výjimku dostal, a to cestou přes odbor na Odd. školství a vědy ÚV KSČ, jehož šéfovi také osobně poreferoval o mé protistátní korespondenci. Jak by ne - přece se tím udáním projevil jako řádný vlastenec internacionalista. Jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Po mnoha peripetiích se věc ale začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman odmítl podpořit můj vyhazov, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. Akademik Říman byl z generace, která na vlastní oči viděla, co může s celým vědním oborem napáchat jeden jediný Lysenko. Proto nebyl ochoten v akademii tolerovat likvidace oprávněných vědeckých kritiků nevybíravými lysenkovskými praktikami. A tak jsem z práce nakonec vyhozen nebyl. Leč ústavní vedení to nevzdávalo - bylo mne rozhodnuto z práce stejně vyhodit. Jen co můj OUD dodá další a hlavně razantnější kompro, o kterém tak široce bájil, a které oni dychtivě očekávali - nejpozději po té jeho protekční cestě přes Atlantik. Do té doby ale museli neochotně respektovat, že předseda ČSAV odmítnul podpořit tu neo-lysenkovskou štvanici. Kdyby nebylo toho zásahu akademika Římana, asi by se můj osud vyvíjel jinak.

Ledva vypuk samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let, leč v důsledku OUDova denuncianství stejně nemoh využít. Samozřejmě jsem si s sebou ze sklepa vzal tu tlustou složku s mými Libri prohibiti. Hned z Německa jsem je začal posílat do redakcí, a tak se stalo, že jsem Humboldtistou s patrně největším publikačním výstupem během stáže. A taky pak v roce 1991 posléze vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten OUDem zabrzděný článek, dokonce i s vysvětlující poznámkou na prvé straně:

A nyní se tady dostáváme k jádru pudla. Celou záležitost jsem já sám pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato můj OUD byl svým vlastním selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech - zde je k vidění jeho charakteristická fosilie v MF 2.12.1958:
https://app.box.com/file/6053511591?s=pmw0tycrzgh6qtk983wi
Ten pak byl převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval - fakticky tam byl jakýmsi akademickým Dalíkem, mužem na speciální, ne vždy čisté operace. Býval znám i pod ne-nevýstižnou přezdívkou piraňa:

a to pro charakteristický detail, který je k vidění zde, úplně na dně:
http://abicko.avcr.cz/2009/04/15/
Ten druhý aparátčík zase býval už zmíněným vedoucím odboru na Odd. školství a vědy ÚV KSČ, ten byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Té penze pak opravdu šťastně dosáhl. Fakticky za jeden podpis pod lží, co tomu kariérnímu udavači opravdu vytrhla trn z paty. Nejprve ale bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého OUDa, a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé lhavosti jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Vedení Akademie prostě jen hrálo, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co jde v té trapnosti, příznačně už nazývané ASANACE-2. A tak se tam už třetí desetiletí bez-zásadově leč vytrvale znemožňuje, aby se pravda o té kauze ASANACE-2 dostala na veřejnost. Zatímco dřív existovali placení informátoři (honorovaní třeba protekcemi při cestách do ciziny), dnes tomu zuby-nehty bránění napomáhají placení dezinformátoři. A jsou jich docela zástupy, honorované granty, posty, poctami. Je to svým způsobem obdivuhodná buldočí výdrž lhát, znovu a znovu zametat věc pod koberec, a perzekuovat. Perzekuovat ty, co o tom řekli pravdu, ty co upadli do podezření, že by ji říci mohli, a dokonce někoho jenom pro výstrahu ostatním. Taková tři desetiletí kontinuálního velkoplošného akademického vylhávání z olbřímího lidského selhání jednoho akademického hodnostáře jsou i v našich podminkách unikum. Instituce, ve které je toto možné, má strukturální vady, systémový problém. 

A taky to je už popsáno na dvou stranách knižních pamětí ex-předsedy ex-ČSAV akademika J. Římana:

[J. Říman, F. Houdek, Od pluhu do senátu a zpátky, Galén, Praha 2017, ISBN 9788074923098].

Vše marno - akademické vedení i dnes, už po OUDově smrti, těmi svými zuby-nehty brání každé možnosti nějaké pravdivé zmínky o té trapnosti, a naopak produkuje kamuflážní nesmysly. Za svou osobu jsem se ale tomu tsunami lží snažil čelit, a nakonec už zkraje divokých devadesátek jsem napsal Otevřený dopis Akademickému sněmu:

https://app.box.com/s/pf4naee9bfredkmz6gpz09uymu4g27sa

A ten jsem příležitostně distribuoval jak členům sněmu tak i obecně lidem z veřejného života majícím k vědě nějaký vztah (ať takový nebo makový). Pochopitelně, že akademické vedení věc ignorovalo. Nicméně můj OUD byl věcí poděšen, a navíc vadilo mé působení v cizině, neb se dost dobře nedalo označit mne za naprostého, úplného a beznadějného neumětala. K té mnohaleté vylhávací frašce se ochotně byť bez-skrupulózně propůjčila řada akademických celebrit (holt, za tím taky budou ty osobní interesy). A ti různě mlžili, když někdo z příjemců toho mého otevřeného dopisu žádal po Akademii nějaké vysvětlení. A jako vylhávací pomůcka vznikl i vpravdě bizarní dopis tří akademických hodnostářů (pod který by se normální člověk hádám nepodepsal ani ve stavu silné podroušenosti), který hned zkraje začínal úderným otevíracím sloganem:

A pod to úspěšné odhalení terorismu se podepsali hned tři příslušnící akademické kasty nedotknutelných (pokud čtenář tuší, že těžko tak činili z nezištné čisté lásky k 'vědě a lidstvu', tak já mu to vymlouvat nebudu):

A samozřejmě, že podobné nesmysly se šíří i do zahraničí, k tomu se zas propůjčila (částečně) jiná sestava akademických hodnostářů (a příslušníků akademické kasty nedotknutelných):

Pochopitelně, že za nimi v těch kamuflážních nesmyslech nezůstal pozadu ani po nich následující předseda akademie (tedy hrdina toho dění/nedění kolem na akademii kdysi oslavovaného patentu):

A se srdceryvnou dávkou nesmyslů přišla i ta autorka posměšného bonmotu, kterým se zcela cynicky vysmála velmi oprávněné whistleblowerce z akademického Ústavu experimentální mediciny - Nehrajte si na hrdinku. Hrát si na Husa za všech okolností není rozumné:

Prostě - Akademie, kde se NESMÍ říkat pravda. A když se ji někdo stejně odváží říct, tak to je ZCELA NEETICKÉ, dokonce NÁSOBNĚ. Ještě jednou řečeno slovy excelentní likvidátorky nehodících se akademických whistleblowerů: Nehrajte si na hrdinku. Hrát si na Husa za všech okolností není rozumné. A teď sledujte tu sekvenci - prvně lhal můj OUD, a pak všichni čtyři jeho následovníci. Pět předsedů Akademie v řadě, co LŽOU zcela samozřejmě, bezskrupulózně, bezohledně. A všech pět v řadě takto LŽE kvůli svým osobním interesům. Automatické lhaní jako základní komunikační prostředek - prostě typ lidí, o kterých se říká, že jim nemůžete věřit ani Dobrý den. Zvláštní. No - v poměrech Akademie vlastně normální. A tyto cynické maškarády se tam dějí za peníze daňových poplatníků, původně bláhově určené na poctivou vědu. Evidentně, současné vedení Akademie o poctivou, solidní vědu zájem nemá - ba, přímo jí pohrdá. Ostatně soudím, že - jak známo - darovaná kniha vždy potěší, a k Mikuláši dvojnásob. A tak všem těm hořením p.t. akademickým VIPům vzkazuji (https://www.dameknihu.cz/detail-poukazu/36-DL-abstrakce-vlny)

pro jistotu to ještě opakuji větším písmem, kdyby si někde odložili brýle a nemohli je teď hned najít (https://www.dameknihu.cz/detail-poukazu/36-DL-abstrakce-vlny):

jmenovitě už řečenou knihu J. Říman, F. Houdek, Od pluhu do senátu a zpátky, Galén, Praha 2017, ISBN 9788074923098, pěkně si tam počtěte o tom udání mé osobní korespondence v r. 1988, a pak už konečně přestaňte s těmi Vašimi nesmysly, kamuflážním lhaním, pomluvami, a voděním veřejnosti za nos. Jenom tím dál zhoršujete ne zcela vzkvétající poměry v české vědě, ke kterým jste ostatně sami nezanedbatelně přispěli.

N.B.: Jiří Šoler, který  v Akademii také pracoval, to viděl (už v r. 2001) takto: "Ovsem pokud zjistite, ze  onen predseda je obycejny praskac ... a tak se dopraskal az na misto predsedy Akademie ved, potom bude asi jeho autorita nulova. Bohuzel takova je soucasna realita v Ceske republice." http://www.britskelisty.cz/0103/20010315j.html ; což tehdy viděli i jiní [Jiří Pancíř: 2001, http://www.britskelisty.cz/0105/20010514j.html#09 ; https://members.tripod.com/gamma_photon/ih.html ], [Bohumil Doležal: 2001, http://bohumildolezal.cz/texty/udalostiA8.htm ], nikoliv však vedení akademie.

BTW - v r. 2020 byl zveřejněn tzv. Stanfordský přehled 2% vědců celosvětově nejcitovanějších (kumulativně za kariéru). Leč: např. můj OUD v tom Stanfordském seznamu nefiguruje, a nefiguruje tam ani žádný z předsedů Akademie, co přišli po něm. Na druhé straně tam figurují takoví outsideři jako já (jmenovitě tam startuji za Arizonu - neb je z mých působišť první podle abecedy). Zvláštní. No - v poměrech Akademie vlastně normální. (Tím ale nevstupuji do nekonečné debaty, jak hodnotit či nehodnotit vědeckou práci.)

Foto u perexu: Osvědčený prostředek z japonských rybích trhů, zkoumavý pohled do rybího oka - zda je čísté, nezkalené, pro zjišťování kvalit akademických hodnostářů nepostačuje; na to by byla potřeba otevřená diskuze, v akademii však (záměrně) dodnes nemožná (https://www.sciencedirect.com/science/article/pii/S0260877413002586).
______________

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část XXXIII.]
XXXII.  díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=777670
XXXIV. díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=781300

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0