ERUPCE SOPKY Mt. ASO (a okrajově i o splaskávání prázdných českých akademických PR bublin)

Erupce japonské sopky Aso je ukázkou široké škály místních živlů. Zatímco v Japonsku explodují sopky, v české kotlině explodují vědecké skandály - důsledek bezskrupulózního ignorování etiky ze strany vedení akademických institucí.

Japonsko nabízí řadu požitků - jako třeba parádní síť rychlovlaků. Taky úředníky, na jejichž bezchybný výkon se opravdu můžete spolehnout. Jedno ani druhé samozřejmě u nás ještě dlouho nebude, rozhodně ne v nejbližších desetiletích. Japonsko též nabízí pestrý výběr živlů, u nás nevídaných - tajfuny, zemětřesení, cunami, přívalové deště, sesuvy půdy, sopečné erupce - které jsou tam součástí života. Nejznámnější japonskou sopkou je sice Fudži, ta ale měla erupci naposledy v r. 1707, a před tím v r. 1511. A pak při velkém M9 zemětřesení Tohoku z 11. března 2011 (spojeném s velkým cunami) se sice objevily známky, že by následně mohlo dojit i na třetí řádění živlů - erupci sopky Fudži. Tedy přesněji čtvrté řádění živlů, tím třetím bylo dění v jaderné elektrárně Fukušima Daiiči. Odhady tlaku uvnitř sopky se zdály ukazovat, že by mohl překročit odhadované hodnoty z r. 1707. Nicméně nakonec zůstalo jen u výronů plynů.

O dost agilnější je sopka Mt. Aso u města Kumamoto s hradem počítaným do trojice v Japonsku nejvýznamnějších (vedle hradů Himeji a Matsumoto):

a tak i hojně navštěvovaným - vzhledem i k různým tamním atrakcím:

Kumamoto leží na nejjižnějším z hlavních japonských ostrovů, Kjúšú. Samotná sopka Aso je vysoká asi jako Sněžka, a po japonském způsobu přímo až k ní vede kvalitní vozovka:

Kaldera sopky běžně produkuje hojnost sopečných plynů, v tom počtu i jedovatého sirovodíku:

Nicméně jedovaté plyny jsou po japonském způsobu automaticky monitorovány, a podle okolností jsou vyhlašovány různé stupně nebezpečí:

Pokud zrovna nemůžete přímo ku kaldeře, mužete si aspoň pořídit na památku blok vulkanické síry:

Ve středu 20. října 2021 na sopce Aso začala jedna z jejích relativně častých erupcí, do výše 3500 m vystoupal sloupec páry a popela, přidaly se i létající kameny a malé toky lávy. Návštěvnící se po japonském způsobu spořádaně uchýlili do bezpečí, takže k žádným zraněním nedošlo, a nejbližší okolí sopky bylo uzavřeno. Nicméně v dalších dnech nastalo zatím zklidnění vulkanických aktivit. Předtím byla sopka výrazněji aktivní v r. 2016. V paměti je však ještě erupce jiné japonské sopky, Mt. Ontake v prefektuře Nagano, v září 2014. Její nečekaný výbuch tehdy usmrtil 63 návštěvníků.

Vedle pevninských dochází i k podmořským erupcím, jedna se udála teď v srpnu, nějakých 1200 km jižně od Tokia, sopka Fukutoku-Okanoba v blízkosti ostrova Iwodžima (Sirný ostrov - síra jsou ty dva velké červené znaky na obrázku výše), takže se vynořil nový ostrůvek (https://www.kaiho.mlit.go.jp/e/index_e.html ):

K tomu došlo již třeba i v r. 1986, nicméně tehdy se takový ostrůvek po dvou měsících zase potopil. Tyto současné seismické aktivity v okolí Iwodžimy též kolem 20. října vyvrhly na mělčinu bizarní trosky nějakých dvaceti japonských transportních lodí potopených tam ku konci války v Tichomoří (https://www.natureworldnews.com/articles/48003/20211028):

Koncem října lehký sopečný popel z této podmořské sopky (držící se na hladině jako pěnový příkrov ) začal kontaminovat přístavy na Okinawě a Kjúšú, což vytváří problémy jak pro ryby a želvy, neb ten materiál polykají, tak i pro lodě včetně jejich motorů. Kompaktní kusy tohoto materiálu jsou u nás známy jako pemza, a používaly se třeba při broušení povrchu dřeva. V Japonsku též slouží k odbrušování odrostlé kůže na chodidlech. V druhé polovině listopadu dorazila pemza z toho podmořského sopečného výbuchu i k pobřežním oblastem kolem Tokia. A před tím, začátkem října, najela v Jihočínském moři americká jaderná ponorka třídy Seawolf - podle pozdějšího šetření - do podmořské hory dosud nezanesené na mapách. Došlo k poškození ponorky a zraněním členů posádky. Těmto situacím by normálně mělo bránit nasazení aktivního sonaru, který ovšem plavidlo zviditelňuje.

Celkem je tento podzim seismicky aktivní. Třeba 7. října postihlo oblast kolem Tokia zemětřesení o intenzitě M5.9, nejsilnější od památného M9 zemětřesení a cunami z 11. března 2011. Na Aljašce došlo v letošním červenci k zemětřesení M8.2, v říjnu následovaným zemětřesením M6.9. A na kanárském ostrově La Palma sopečná erupce začala letošního 19. září. Zemské nitro je kontinuálně ohříváno teplem uvolňovaným rozpady radioaktivních isotopů, od čehož se tyto jevy odvíjejí.

Leč zpět do poklidnějších vod české kotliny, kde shodou okolností zrovna došlo k erupci, ba přímo nekontrolované explozi, jednoho dalšího z hojných akademických skandálů, tentokrát v Brně na Mendelově univerzitě, centrální postavou kterého se stal tam čerstvě navolený kandidát na rektora: 
https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/3389520-budouci-rektor-adam-celi-podezreni-z-uprav-obrazovych-dat-u-clanku
Ten měl hojnost peněz na pořízení slušného počtu spolupracovníků, což mu přinášelo neskutečných cca 60 prací ročně. Kuloárově se vědělo, že v pracech jsou podivné chyby, až se to nakonec provalilo, a nyní se šetří rozsah nepřístojností, což zaujalo i mezinárodně:
https://forbetterscience.com/2021/10/25/moravian-rhapsody/

Takovéto kauzy bobtnají, ví se o nich, odpovědní nepodnikají nic, a když se kauza provalí, tak se stejně nedořeší. Naši akademickou obec spolehlivě ovládá bratříčkování neboli kronyismus, který je provázán s morální korupcí. Pokud se na příslušníka takové kronyistické partičky něco provalí, ostatní bratři a sestry začnou agilně mlžit, lhát, pomlouvat, až věc přejde do vytracena. Naopak, typicky jsou akorát postiženi ti, kteří na věc v dobré víře upozornili - třeba jako nedávno na akademickém Ústavu experimentální medicíny:
https://reportermagazin.cz/a/pLZG6/nehrajte-si-na-hrdinkukralici-valka-mezi-vedci
Podobně divně třeba vyznívá i dění kolem na akademii kdysi oslavovaného patentu:
https://reportermagazin.cz/a/iytw6/tajemstvi-jiriho-drahose-patenty-vyplacene-dotace-a-sporne-vysledky

Na tom Ústavu experimentální medicíny jde přímo o gigantickou akademickou frašku:
https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/10/02/i-ty-brute/
https://www.dzurnal.cz/index.php/2021/03/30/uz-zase-brute-aneb-moudra-dama-akademie-to-nechava-vyhnit/
jakoby z oka vypadlou jiné notorické gigantické frašce známé coby olomoucká zbořilizace:
https://www.dzurnal.cz/index.php/2019/11/20/kam-se-hrabe-karlovka/
Mimochodem, v té aktuální pražské kauze o oči jde, jmenovitě o manipulace kolem snímků očí pokusných králíků. Výzkumnice, která na ty nepřístojnosti upozornila, byla po zásluze potrestána, a v zakrývání celé frašky figurují, horribile dictu, i členové vedení Akademie. Tedy lidé, kteří mají ochranu zdravého etického klimatu v Akademii přímo v popisu práce, a v tom počtu i ochranu akademických whistleblowerů. Je totiž jasné, že bez whistleblowerů systém vědy fungovat nemůže, a právě proto musí fungovat systém jejich ochrany. A ten u nás po zralé úvaze nefunguje, neb jinak by bylo whistleblowerů jako hub po dešti. A někteří by třeba upozorňovali na nepřístojnosti i - horribile dictu - členů akademického vedení. A tak se v Akademii kryjí podvody a naopak perzekuují whistlebloweři, ač do Akademie teče z veřejných peněz kolem cca deseti milard ročně. Vlastně jediný případ, který se nepodařilo kronyisticky zrelativizovat, zatemnit, vymlžit, je dění kolem neexistující Bezouškovy reakce, zaznamenané tak říkajíc v přímém přenosu 20. března 2012 v 5:10 ráno:
https://neviditelnypes.lidovky.cz/veda/veda-20-brezen-den-ceskych-skeptiku.A150322_221259_p_veda_wag
Což právě učinilo jakékoliv další kronyistické vylhávání neaplikovatelným. Leč to je jen jedna jediná výjimka. Jako zasloužilý whistleblower-recidivista, opakovaně za tuto činnost kriminalizovaný (tedy přesněji - kriminalizovaný jen ve stádiu pokusu, viz. níže) o tom samozřejmě i dost vím přímo z osobní zkušenosti.

Ale buďme spravedliví - v tom zakrývání podvodů, a popř. perzekuci whistleblowerů, co na ně upozornili, nejede jenom AVČR nebo UPOL. Instruktivní ukázkou z UK je plagiátorství tamního ex-prorektora:
https://www.lidovky.cz/domov/byvaly-prorektor-uk-kovar-se-dopustil-plagiatorstvi-potvrdila-univerzitni-eticka-komise.A190222_150604_ln_domov_ele
Tam ale avšak došlo k nečekané, opravdu nečekané vnější akci - petici historické obce napříč institucemi. Prorektor přestal prorektorovat, přesunul se na profesorský post na  VŠE --- a tam etická komise bizarně věc (zatím) postavila - z noh na hlavu:
https://www.ff.cuni.cz/2020/05/usneseni-ff-uk-ke-zprave-zpravodaje-ek-nf-vse-eticke-veci-prof-kovare/?
Podobně jsou nepřístojnosti známy i z ČVUT:
https://reportermagazin.cz/a/wfrAJ/pan-sibr-tentokrat-na-univerzite
Tento úvod je nutný pro orientaci v misinformacích, které čile produkují - abych použil analogii s totalitními informátory - dnešní (placení) dezinformátoři, čímž úspěšně zatemňují pravdu. Leč zpět do AVČR - a tak jsme u mého OUDa neboli Osobního UDavače, neb lepší příklad na neetické jednání v naší vědě osobně neznám, a naopak tento znám přímo z první ruky, ba přímo na vlastní kůži. 

Letos tomu bylo již třiatřicet (slovy 33) let, co se můj OUD rozhodl před létem 1988 vyřešit si jistý svůj osobní problém na můj účet. Na OUDa totiž tehdy dopadl ten úder osudu (jinak vcelku běžný, který třeba mne nakonec postihl asi vícekrát, než ho), že Zahraniční odbor Presidia akademie mu neschválil jednu cestu (jmenovitě přes Atlantik). Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademický štaf bude využívat jiné kanály včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná. A tak OUDovi zase jednou začalo jít o získání protekce z nejvyšších míst, která by zajistila výjimku z regulí, a pro tu protekci zase byla zapotřebí nějaká nadstandardní dobová zásluha. K tomu ovšem přistoupil i ten aspekt, že se rozhodl rázně zamést s mou kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce. Což u něj nebyl první ani poslední případ, fakticky on sám nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, neb neovládal řemeslo toho oboru. Měl ovšem vždy dost vlivu na to, aby se jeho jméno objevovalo na pracech, které reálně vytvářeli jiní. Tato druhá motivace mého OUDa začala už dřív v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pseudovědy: "The authors show a lack of fundamental understanding necessary for an adequate response. The Journal should be particularly cautious about manuscripts from the authors. The under discussion is crude and simplistic." Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education, a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem, a to prostřednictvím bombasticky fomulovaného udavačského pamfletu:

[ Kvalitnější repro je v knize z r. 2012: https://www.box.com/s/vyfqj47yyqp004b8q05i ] 

S tím pamfletem a fasciklem mé korespondence s emigrantem obešel pak různé ústavní hodnostáře, předvedl teatrální, hysterické představení o stovkách mých dopisů. A po vykonání udavačského aktu u ředitele ústavu ekstaticky vyhlásil: 'A nyní si může akorát požádat o vystěhovalecký pas'. Ten jeho orchestrovaný bombastický text zakrývá fakt, že celé to kompro byly fakticky jen dva dopisy psané česky člověku, který odešel do emigrace, zbytek byly nějaké jejich přílohy a makulatura. I samotní vyšetřovatelé považovali za použitelné ke stíhání jen ty dva dopisy, zbytek i pro ně byl bezvýznamný. 

Tímto i na svou dobu odiózním udavačstvím mne ten můj OUD vkopl do dobově obludného vyšetřování té mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech. Holt byla taková doba: byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, a pětikorunu tomu nakonec nasadilo -- ohrožení obranyschopnosti. Holt byla taková doba - a tak to vše dokázali vyšetřovatelé z udané korespondence vyčíst, ale samozřejmě jenom pokud ji předtím nějaký váš OUD udal. Jak už řečeno, šlo o dva dopisy emigrantovi, zaslané z ciziny do ciziny. Ten, co můj OUD pečlivě očísloval jako 5a, jsem poslal ze Sappora na japonském ostrově Hokkaidó, kde jsem byl na pozvání a náklady japonské nadace JSPS:

a v něm byla věta vyhodnocená jako vyzrazení utajovaných skutečností (to je ten děrovač děrných štítků - zařízení používaná k výzkumu byla přímo z definice tajná, a k tomu jsem se ještě dopustil vyzrazení místa tajného deponování počítače):

[ Kvalitněji v časopise z r. 1998:  https://link.springer.com/content/pdf/10.1007/BF02914225.pdf 
  Nebo taky tady:                         https://app.box.com/s/6wc58883vh7a5pf3xz5kw90isaw1w38p ]

A ten druhý corpus delicti, který můj OUD pečlivě očísloval jako 6a, byl odeslán z univerzity v (tehdy) západoněmeckém Ulmu na modropěném Dunaji, jinak rodišti Alberta Einsteina, kam jsem byl pozván k přednáškám (o fullerenech):

V něm sice nebyla věta usvědčující mne tolik ze špionáže, ale zato tam byla pasáž, kterou vyšetřovatelé interpretovali jako úmysl v budoucnu emigrovat - za to se ale dávalo míň roků, než za vyzrazení utajovaných skutečností:

Ošem obé se současně kvalifikovalo též jako poškozování zájmů republiky v cizině. To byla malá násobilka té doby, a samozřejmě OUD perfektně věděl, do čeho mne vkopává - a právě proto to i dělal. Takto zlomyslných lidí tehdy moc nebylo - možná na hladině jednoho procenta. Kam se hrabe většina agentů-chodců, co se tak nebo onak dostali do Cibulkova seznamu. Prvně ale ještě nastala v tom r. 1988 prodleva kvůli prázdninám, kdy náčelníku ZOZÚ (Závodní odd. zvláštních úkolů) bylo uloženo získat ještě další kompro, ale neuspěl, neb OUD jen megalomansky řečnil a sliboval, leč v ruce už víc neměl. Ta prázdninová prodleva mi zdánlivě pomohla - uteklo tak víc jak jeden rok od nejmladšího dopisu udaného OUDem, ergo podle Zákoníku práce by postih už neměl být možný. Ve chvíli, kdy už byl ten rok jistý, jsem na to ústavní náčelníky upozornil. Následovala exploze hněvu a ujištění, že mě z práce stejně vyhodí. Samozřejmě čekali, že OUD něco mladšího dodá, když tak blafoval o stovkách dopisů. Ten by sice rád dodal, ale nic mladšího neměl - protože nic mladšího neexistovalo. Ergo nastalo hledání nějakých vyšších míst, která by mne rázně zlikvidovala sama, čímž by padla ta drobnost se Zákoníkem práce. A tak věc pro mne dál směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak 10 let ve III. nápravně-výchovné skupině ve Valdicích - v podzemních nevytápěných kobkách. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Pohotově byl vydán trestní výměr, kterým též došlo k zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině:

[ Standardní pdf: https://app.box.com/s/pf4naee9bfredkmz6gpz09uymu4g27sa ]

Ježto jsem publikovat v cizině nesměl, hotové věci jsem zatím jen ukládal do tlusté složky doma ve sklepě. Leč motivací z hlediska mého OUDa nebyla už tou dobou až tak má osoba, ta byla nyní druhotná. Primárně teď už šlo právě o tu protekci pro získání výjimky z oné koaliční smlouvy mezi Ministerstvem školství a Presidiem akademie stran těch stipendií. A tu výjimku dostal - přímo přes ÚV KSČ, kde také byl (samozřejmě náležitě teatrálně) referovat o té mé protistátní činnosti. Přece se příkladně projevil jako řádný vlastenec internacionalista. Jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Po mnoha peripetiích se věc ale začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman odmítl podpořit můj vyhazov, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. Akademik Říman byl z generace, která na vlastní oči viděla, co může s celým vědním oborem napáchat jeden jediný Lysenko. Proto nebyl ochoten v Akademii tolerovat likvidace oprávněných vědeckých kritiků nevybíravými lysenkovskými praktikami. A tak jsem z práce nakonec vyhozen nebyl. Leč ústavní vedení to nevzdávalo - bylo mne rozhodnuto z práce stejně vyhodit. Jen co můj OUD dodá další a hlavně razantnější kompro, o kterém tak široce bájil, a které oni dychtivě očekávali - nejpozději po té cestě přes Atlantik. Do té doby ale museli neochotně respektovat, že předseda ČSAV odmítnul podpořit tu neo-lysenkovskou štvanici. Kdyby nebylo toho zásahu akademika Římana, asi by se můj osud vyvíjel jinak. Ten pak po letech ten bizarní příběh popsal i na dvou stranách svých pamětí:

Ledva vypuk samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let, leč v důsledku OUDova denuncianství stejně nemoh využít. Samozřejmě jsem si s sebou ze sklepa vzal tu tlustou složku s mými Libri prohibiti. Hned z Německa jsem je začal posílat do redakcí, a tak se stalo, že jsem Humboldtistou s patrně největším publikačním výstupem během stáže. A taky pak v roce 1991 posléze vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten OUDem zabrzděný článek, dokonce i s vysvětlující poznámkou na prvé straně:

A nyní se tady dostáváme k jádru pudla. Celou záležitost jsem já sám vpodstatě pustil z hlavy, neb se nad ní zdánlivě zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato můj OUD byl svým vlastním udavačským selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam nejvlivnějším úředníkem - tehdy se mu říkalo šedá eminence Presidia. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval - fakticky tam byl jakýmsi akademickým Dalíkem, mužem na speciální, ne vždy čisté operace. U něj platilo, co se v padesátkách naučíš:
https://www.box.com/s/pmw0tycrzgh6qtk983wi
to v devadesátkach jako když najdeš. Tato šedá eminence akademického Presidia si už z padesátých let - tehdy pod legendárním akademikem Nejedlým – osvojila jednoduchou metodu, jak věci v Akademii manipulovat. Stačilo zavolat kterémukoliv vědeckému pracovníku a říci něco ve stylu magické floskule: Soudruh předseda by vám byl velmi zavázán, kdybyste ..... Po tom ‘kdybyste’ mohlo následovat cokoliv, neb kdo by se odvážil odmítnout. S příchodem sametu stačilo pak jen změnit začátek floskule na Pan. A jinak se jelo dál údolím temným podél skal. No, a ten druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Odd. školství a vědy ÚV KSČ, popř. ředitelem Úřadu Presidia ČSAV, ten byl nejzranitelnější. Také jemu můj OUD tehdy v r. 1988 dramaticky referoval o té mé protistátní korespondenci (aby dostal tu protekci). A ten druhý aparatčík chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Té penze pak opravdu šťastně dosáhl. A jako bonus i nadstandard pro dceru při její dráze v akademii. Fakticky za jeden podpis pod lží, co tomu kariérnímu udavači opravdu vytrhla trn z paty. Tuhle trojici (tres faciunt collegium - tři tvoří partičku, v tomto případě dost povedenou) spojoval společný motivační zájem prosperovat i za sametu, byť pravda na různých úrovních. Nejprve ale bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého OUDa, a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé lhavosti jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Vedení Akademie prostě jen hrálo, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co jde v té trapnosti, příznačně už nazývané ASANACE-2. A tak se tam už tři desetiletí bezzásadově leč vytrvale znemožňuje, aby se pravda o té kauze ASANACE-2 dostala na veřejnost. Jak už řečeno - zatímco dřív existovali oni placení informátoři (honorovaní třeba protekcemi při cestách do ciziny), dnes tomu zuby-nehty bránění napomáhají ti zainteresovaní dezinformátoři. A jsou jich docela mraky včetně vrcholových akademických hodnostářů. Je to svým způsobem obdivuhodná buldočí výdrž lhát, znovu a znovu zametat věc pod koberec, a perzekuovat. Perzekuovat ty, co o tom řekli pravdu, ty co upadli do podezření, že by ji říci mohli, a dokonce někoho jenom pro výstrahu ostatním. Taková tři desetiletí kontinuálního velkoplošného akademického vylhávání z olbřímího lidského selhání jednoho akademického hodnostáře jsou i v našich podminkách unikum. Instituce, ve které je toto možné, má strukturální vady, systémový problém. A tento skvěle fungující kronyistický systém pro svou úspěšnost nyní neméně úspěšně kontaminuje další akademické instituce. Vždyť lhát je tam dnes tak nesnesitelně snadné a výhodné.

Pro zajímavost se ještě věnujme dvěma přílohám, které můj OUD pečlivě očísloval jak 1 a 2, a které právě hrály důležitou roli v rádoby dokumentování té jinak jen jím předstírané dokonce celosvětové (slovy z té olomoucké frašky) Velké vlny nevole (jinak ovšem existující jen v OUDových fabulacích a fabrikacích). Ta jeho první ilustrativní příloha je v angličtině:

Tak jako u OUDova paličského listu, i u této přílohy 1 mi bylo na první pohled jasné, že byla stvořena na ještě jiném ústavním východoněmeckém elektrickém psacím stroji. Ten se používal málo, neb měl typy bez patek. A také i u přílohy 2 mi bylo na první pohled jasné, na kterém psacím stroji byla v Praze vytvořena:

Šlo o mechanický stroj, který se pro OUDa používal vyjímečně, třeba když sekretářka byla nemocná. Mám na něj i jinou příznačnou vzpomínku. Jednu mou práci, kde jsem i vyvracel jeden jeho evidentní čirý omyl, dostal k recenzování OUD. To bylo zjevné z formulace (samozřejmě) zamítavého posudku, ale i z nepravdivého pseudo-argumentu, že věc vyšla již jinde. Jenže ten posudek byl tehdy psán právě na tom stroji, jako příloha 2 paličského listu. Do redakce jsem odpověděl, že argument o publikování jinde je nepravdivý, a že ostatně je mi znám psací stroj, na kterém byl posudek v Praze napsán. Redakce věc pak zadala neutrálnímu recenzentu, a práce pak už hladce vyšla. Jinými slovy, obě OUDovy přílohy 1 a 2 byly jím připravený podvrh (podfuk, habaďůra, podvod, kamufláž - nehodící se laskavě škrtnout dle ctěné libosti), který měl vytvářet iluzi o dokonce mezinárodní Velké vlně nevole. Byla to čistě fabrikovaná záležitost, ostatně to bylo už jasné z křečovité formulace těch dvou podvrhů. Dnes to je hlavně ukázka automatického apriorně podvodného stylu jednání tohoto typu lidí, který ale u nás funguje - fungoval tehdy v Praze, a funguje nakonec i dnes, třeba na UPOL (a zafungoval málem i na UK). Pro dosažení mého trestního stíhání byly ale opravdu důležité ty věty z mých dopisů OUDem pečlivě očíslovaných jako 5a a 6a, ve kterých vyšetřovatelé odhalili to (reálně neexistující) vyzrazení utajovaných skutečností, úmysl emigrovat, poškozování zájmů republiky v cizině, a nakonec i (horribile dictu) ohrožení obranyschopnosti - za to tehdy mohl být i provaz. Holt byla taková doba - kdo nevěří, tak nechť se seznámí se smutným osudem Jiřího Ganse: 
https://pisecky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pripad-utyrani-milovnika-americke-hudby-i-20160703.html 

Během divokých devadesátek jsem chtěl - naivně - ve věci zjednat jasno (to když se začaly objevovat známky, že je snaha ji zatemňovat a překrucovat), aby tak byl konečně od toho ponurého příběhu definitivně pokoj. Nepodařilo se to ovšem dodnes. Všechna příslušná místa všechno v tom ohledu okázale ignorovala. Nakonec jsem proto připravil otevřený dopis akademickému sněmu, a ten jsem pak různě distribuoval, samozřejmě taky všem nově zvoleným akademickým vedením. Nikdy se nepohnul ani list. Tak třeba ten můj otevřený dopis dostala i tehdejší místopředsedkyně, pak předsedkyně, Akademie, a pak i šéfka akademické Etické komise:

A esencí toho mého otevřeného dopisu byla tato (vše-říkající) pasáž:

No, a na tento jasný otevřený dopis jsem žádnou odpověď nedostal dodnes - vyvolal jen zběsilé vylhávání ze strany akademie, trvající taky podnes. A to ho - už po-osmkrát - vždycky obdrželo nově nastupující akademické vedení. A tak ho taky nyní dostalo i to osmé v pořadí. Ten můj otevřený dopis totiž velmi vadil a vadí - je z něj totiž všechno vpodstatě jasné. A protože velmi vadil, tak aby se to zastínílo a zametlo, tak třeba sedla trojka akademických hodnostářů a s vážnou tváří vyhlásila (to je ten zmíněný pokus o kriminalizaci - přiznejme hned, že hodně ujetý):

A pod to úspěšné odhalení terorismu se podepsali hned tři příslušnící akademické kasty nedotknutelných (pokud čtenář tuší, že těžko tak činili z nezištné čisté lásky k 'vědě a lidstvu', tak já mu to vymlouvat nebudu):

A když něco takového dají na papír hned tři akademické celebrity, a vhodně se to podstrčí nějakým orgánům (proto tam prskli i to datum narození), tak nepohodlný whistleblower může mít na poměrně dost dlouho dost jiné na starosti, než upozorňovat na nějaká akademická pochybení. Tedy, pokud dotyčný whistleblower není třeba v modropěném Pacifiku. Ale ani tato překážka nezastavila (částečně) jinou squadru akademických hodnostářů (a příslušníků akademické kasty nedotknutelných). A ta vyrobila podobně ujetý, ba až ulítlý, paskvil:

Což je jádro pudla - pokud je akademická instituce v rukou postav, co jsou schopné se bez mrknutí podepsat pod čiré obludné vylhávací nesmysly, tak pochopíte, že v takových institucích dochází k těm skandálů znamým z Mendelovy univerzity či Palackého univerzity. Nebo třeba akademického Ústavu experimentální medicíny, kdy se šéfka akademie oprávněné whistleblowerce vysmála slovy, co jsou nyní v titulku už zmíněného článku v ReportérMagazínu: "Nehrajte si na hrdinku. Hrát si na Husa za všech okolností není rozumné." Ve srovnání s tímto jejím cynickým výsměchem bledne i ten památný hořejší zametací nesmysl s terorismem.

Mimochodem, Akademie - jen pro-forma ovšem - má i svůj etický kodex, a ten začíná základními pravidly a) až n), a ta se těm už osmi vedením, co přičinlivě zametají ten můj otevřený dopis, podařilo vlastně prolamovat většinu:

Však se taky třeba sleduje email - s pohrůžkou vyhazovu za vyzrazení "provozních tajemství". A děje se to tam roky - Jiří Šoler, který  v Akademii také druhdy pracoval, to viděl (2001) takto: "Ovsem pokud zjistite, ze  onen predseda je obycejny praskac ... a tak se dopraskal az na misto predsedy Akademie ved, potom bude asi jeho autorita nulova. Bohuzel takova je soucasna realita v Ceske republice." 
http://www.britskelisty.cz/0103/20010315j.html

Foto u perexu: Sopka Aso 20.10.2021 (http://mainichi.jp/english/graphs/20211020/hpe/00m/0na/001000g/1).
______________

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část XXXII.]
XXXI. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=684054
XXXIII. díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=779332

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0