Neúspěšný německý pokus z 20.7.1944 ukončit prohranou válku a rodina taj.rady Maxe Plancka

Spiknutí, co 20.7.1944 vyústilo v neúspěšný atentát na Hitlera, vedlo k popravám kolem 5000 organizátorů, podporovatelů, schvalovatelů, či jen těch co něco zaslechli ale nehlásili. Mezi nim byl i syn Erwin Nobelisty Maxe Plancka.  

Na vůdce nacistického režimu byla podniknuta řada neúspěšných pokusů o atentát - např. už 8.11.1939, kdy truhlář Johann Georg Elser po nocích provedl instalaci bomby v mnichovské pivnici, kde měl Hitler řečnit. Ten však opustil slavnost předčasně, takže se vyhnul výbuchu, který tehdy zabil osm účastníků. Elser sám byl zadržen v Kostnici při pokusu o přechod hranic do Švýcarska. Během války byl vězněn, a v dubnu 1945 na Hitlerův pokyn zavražděn (podobně jako admirál Canaris). Nejznámnějším atentátem ale je pokus z 20. července 1944 na armádním velitelství Vlčí doupě ve východním Prusku, který je také znám jako operace Valkýra. Vlastní provedení vykonal plukovník Claus Schenk von Stauffenberg, ale plán zdaleka nebyl dílem jednotlivce. Zrodil se z narůstající nespokojenosti v důstojnickém sboru a dalších vrstvách společnosti nad průběhem války směřujícím do německé národní katastrofy. Po atentátu měly být pozatýkány nacistické špičky a přistoupeno k vyjednávání se spojenci o nějaké formě příměří. To by ve svých důsledcích vedlo ku kapitulaci Německa a zabránilo mnoha dalším obětem na obou stranách. Tak nakonec proběhla i Japonská kapitulace vyhlášená císařem 15.8.1945 - aniž by ještě vůbec začala invaze spojenců na hlavní ostrovy, právě  při vědomí jejích katastrofických následků pro zemi.

Vzhledem k horkému počasí se velitelská porada ve Vlčím doupěti namísto podzemního betonového bunkru konala v lehké nadzemní stavbě, což zmírnilo impakt pozdějšího výbuchu. Plukovník von Stauffenberg, s pomocí svého pobočníka poručíka Wernera von Haeftena, umístil  v konferenční místnosti bombu pod stůl. Pod záminkou předpřipraveného telefoního hovoru místnost pak opustili a směřovali do Berlína. Tu však nechtě zasáhla snaživost jistého plukovníka Heinze Brandta, který zavazadlo přemístil - aby nerušilo Hitlerův výhled - a ukryl ho až za masivní nohu stolu. Po pár minutách následovala exploze, která místnost zničila, zabila čtyři přítomné (včetně Brandta), Hitler však byl jen lehce zraněn. Leč von Stauffenberg and von Haeften se mylně domnívali, že atentát uspěl, a po jejich leteckém návratu do Berlína byly zahájeny pokusy o převzetí moci. Ty však vzápětí přerušilo Hitlerovo rozhlasové vystoupení. Generál Friedrich Fromm, který byl do spiknutí zasvěcen, nařídil okamžitou popravu hlavních spiklenců (on sám však byl už pak 22.7. zatčen, a popraven v březnu 1945). Nacistická mašinérie spustila obrovské vyšetřování, ve kterém bylo postupně zatčeno na 7000 podezřelých, a kolem 5000 z nich popraveno.
[Pro srovnání - odhaduje se, že represe po atentátu na Heydricha si vyžádaly také na 5000 životů českých vlastenců -- což nejmenovaná ministryně v r. 2014 zhodnotila slovy, že „se toho v protektorátu zas tolik nedělo”.]

Mezi obětmi figuruje i Erwin Planck (1893-1945), syn Maxe Plancka (1858–1947) - laureáta Nobelovy ceny za fyziku za r. 1918. Ta byla oznámena až v r. 1919, a při jejím předávání 1.6.1920 tehdejší president Královské švédské akademie věd uvedl: Akademie rozhodla udělit Nobelovu cenu za fyziku za r. 1918 Tajnému radovi Dr. Maxu Planckovi, profesoru na Berlínské univerzitě, za jeho práci na ustavení a rozvoji teorie elementárních kvant. V originálním oznámení o ceně byla použita lehce konkrétnější formulace - za jeho objev kvant energie. Titul Tajný rada (Geheimrat) udělil Planckovi ještě německý císař Vilém II, který také v r. 1911 umožnil vznik soustavy ústavů pod souhrným názvem Společnost císaře Viléma pro podporu vědy (dnes Společnost Maxe Plancka, resp. Ústavy Maxe Plancka).

Po maturitě v r. 1911 se Erwin stává armádním důstojníkem, a v r. 1914 se dostává do francouzského zajetí. Po návratu působí na Generálním štábu, setkává se zde s pozdějším generálem Kurtem von Schleicherem. Působí jako jeho pobočník, a později i jako jeho náměstek, když se Schleicher krátce stává - těsně před nástupem Hitlera - německým kancléřem. V okamžiku Hitlerova převzetí kancléřského úřadu Erwin Planck rezignoval, a později přešel do průmyslového managementu. V r. 1934 se Schleicher i se ženou stává jednou z obětí Noci dlouhých nožů. V r. 1939 se Erwin pohybuje ve skupině hospodářských činitelů, snažících se zabránit útoku na Polsko, který by Německo zavlekl do (dle jejich názoru) nevyhratelné války. Toto jejich přesvědčení vedlo v r. 1940 i k přípravě Provizorní ústavy pro případ kolapsu nacistického režimu. Tak se Planck dostal do blízkosti spiklenců připravujících, nebo aspoň majících povědomost o přípravách plánu Valkýra. To vedlo k Erwinovu zatčení už 23.7.1944. Byl totiž členem debatního kroužku, do kterého docházel i generál Ludwig Beck, který byl v prvotní vlně spiklenců zlividovaných hned ještě večer 20. července.

Erwinův zaměstnavatel se pokusil intervenovat u šéfa SS Himmlera, argumentujíce Erwinovým významem pro chod firmy důležité pro říšské hospodářství. Himmler je ovšem jen varoval, že další úsilí v Erwinově věci by firmě přineslo pouze nežádoucí škody. Přesto se i Max Planck a Erwinova žena Nelly rozhodli také Himmlera kontaktovat. Sestra Nelly se nějak znala s Himmlerovou ženou. Ostatně v r. 1937 Himmler pomohl z nesnází Nobelistovi Werneru Heisenbergovi, když ho nacistická média začala označovat za bílého Žida (tedy Árijce, co se Židů zastává - v tomto případě Einsteina), toto označení ostatně potkalo i samotného Maxe Plancka. V případě Heisenberga se věc podařilo neutralizovat s pomocí Himmlerovy matky, která se znala s matkou Heisenberga - mimochodem, ten později stanul v čele neúspěšného německého projektu atomové bomby. Negativní odpověď z Himmlerova úřadu přišla v polovině září 1944 - vzhledem k závažnosti obvinění neni Erwinovo propuštění možné. Erwin byl 23.10.1944 předveden před soud, kterému předsedal pověstný nacistický soudní kat Roland Freisler, přezdívaný Roland der rasende - šílený Roland. Ten ignoroval nebo ani nepřipouštěl obhajobu obviněných, a i Erwin si od něj vyslechl trest smrti oběšením.

Dva dny po rozsudku píše Max Planck samotnému Hitlerovi: "Ježto jste se o mně opakovaně pochvalně vyjadřoval velmi uznalými výrazy - za moje výsledky ve službě naší vlasti, cítím se oprávněn požádat, abyste vyslyšel 87-letého starce. Jako výraz díků od německého národa za mou celoživotní práci - která se stala trvalou německou intelektuální hodnotou - žádám o život pro svého syna". Žádná odpověď z kancléřství však nedošla. Erwin Planck byl oběšen v berlínské věznici Plötzensee 23. ledna 1945. 

O několik dnů později, 3. února 1945, americké letectvo provedlo bombardování státních budov v Berlíně. Po vyhlášení leteckého poplachu soudce Freisler přerušil jednání, směřující k dalšímu rozsudku smrti, ale než se dostal krytu, byl sám usmrcen bombardováním budovy soudu. To naopak přežil jím zrovna souzený účastník spiknutí Fabian von Schlabrendorff, důstojník s právním vzděláním. Ten byl později souzen jiným senátem - a zcela překvapivě osvobozen. I nacističtí soudci si už asi uvědomovali, že pád Berlína může být otázkou pár týdnů. Pro von Schlabrendorffa ten překvapivý rozsudek ovšem znamenal jen přemístění do koncentračního tábora. Osvobození se však dožil, a později působil i jako soudce západoněmeckého Ústavního soudu.

Ku konci života Max Planck pro historii popsal svou audienci u Hitlera dne 16. května 1933, kterou vykonal ve své funkci prezidenta Společnosti císaře Viléma. Planck chtěl této audience využít pro posílení státní podpory ústavům, a také se pokusit o zmírnění přístupu k badatelům židovského původu, kteří v této vpodstatě státní instituci nemohli nadále působit. Zmínil proto osud Nobelisty Fritze Habera, který vypracoval metodu vysokotlaké syntézy amoniaku z vodíku a dusíku, která Německu umožnila produkci výbušin během prvé světové války. Haber se též podílel i na vývoji chemických zbraní použitých během této války. Planck tak chtěl upozornit, že je mnoho Židů, kteří prospěli Německu a jeho kultuře. To však Hitlera jen popudilo a prohlásil, že Židé drží při sobě jako bodláci. Planck se ještě snažil poukázat na ztráty pro Německo, pokud by všichni jeho vědci židovského původu emigrovali. To ale vyvolalo Hitlerovo rozčilení, zapřel se pevně o kolena, začal mluvit rychleji, hlasitěji, hněvivěji - a stal se nekomunikovatelným. Planck pochopil - a tiše audienci opustil. Týden po tomto výbuchu Hitlerova vzteku Planck předsedal zasedání Společnosti císaře Viléma, z kterého vzešlo ujištění Hitlerovi, že německá věda je připravena se podílet na budování nového národního státu. Na tom zasedání též došlo na odstranění 12 Neárijců ze Senátu Společnosti. Fritz Haber emigroval v srpnu 1933, a začátkem roku 1934 v důsledku stresu zemřel ve Švýcarsku. Sám Planck vytrval jako prezident Společnosti císaře Viléma jen do konce svého funkčního období v r. 1936 a nesnažil se o jeho prodloužení. Pak Společnost tři roky vedl Nobelista Carl Bosch (který fakticky rozpracoval výsledky Fritze Habera do průmyslových měřítek), a pak až do sebevraždy v dubnu 1945 pro-nacistický průmyslník Albert Vögler. S koncem války se v květnu 1945 Planck nakrátce stává úřadujícím prezidentem Společnosti pro přechodné období do nové volby. Pro získání příznivějšího pohledu spojenců na Společnost, která se podílela na vojenském výzkumu i během druhé světové války, došlo v září 1946 k jejímu přejmenování na Společnost Maxe Plancka.

Rok poté se ve věku 89 uzavřel i život Maxe Plancka, učence, který otevřel cestu ku kvantové mechanice umožňující popis hmoty na atomární úrovni. K tomu se Planck dopracoval přes studium záření absolutně černého tělesa, tedy tělesa, co dokáže pohlcovat záření všech vlnových délek. Pro toto těleso byla k dispozici měření, která z experimentů vedla k formulaci dvou empirických zákonitostí. Podle Stefanova-Boltzmannova zákona úhrnná energie vyzařovaná černým tělesem roste se čtvrtou mocninou absolutní teploty.  A podle Wienova posunovacího zákona je vlnová délka s nejvyšší zářivostí nepřímo úměrná teplotě tělesa. Tyto výsledky však nebylo možné odvodit z klasických koncepcí - dokonce nebylo možné ani dojít k charakteristickému tvaru spektra s maximem. Tuto neutěšenou situaci překonal Max Planck až poté, co ryze spekulativně zkusil, co to udělá, když energie nebude spojitá nýbrž kvantovaná. Ač to sám nemohl vysvětlit, dostal takto souhlas s měřeními, že spektrum toho černého tělesa má maximum závislé na teplotě. Nadto, když se toto Planckovo spektrum zintegruje přes všechny vlnové délky, dostane se to, co formuluje onen zákon Štefan-Boltzmannův. A tím taky začala historie kvantové mechaniky, byť teprve po čtvrt století Erwin Schrödinger spekulativně vytvořil Schrödingerovu rovnici, z které to Planckovo kvantování energie vyplývalo zcela přirozeně. 

Výsledky kolem záření absolutně černého tělesa mají dnes základní význam pro chápaní teplotních poměrů na Zemi. Za tepelné rovnováhy musí být energie přijímaná zemským povrchem rovna energii jím naopak vyzařované do prostoru. Slunce i Země se dají právě modelovat jako absolutně černá tělesa o různých teplotách. S pomocí vyzařovacího zákona tak pro průměrnou teplotu Země vychází podivná hodnota 255 K, tedy o nějakých 33 K nižší než hodnota známá z pozorování. Tento rozdíl způsobují atmosférické plyny zachycující část vyzařované energie - hlavně jde o CO2 a H2O, dále O3, CH4, atd. Klíčovým faktorem je redistribuce energií, opět související s teplotou obou těles, která vede k velmi odlišné podobě spekter záření přicházejícího od Slunce a toho naopak vyzařovaného Zemí zpět do prostoru. Zatímco sluneční spektrum vykazuje maximum kolem vlnové délky 500 nm, maximum spektra vyzařovaného Zemí je kolem 10000 nm. To je v souhlase s Wienovým posunovacím zákonem, neb teplota Země je přibližně dvacekrát nižší, než teplota slunečního povrchu. Poznamenejme, že u přicházejícího slunečního záření pak zachycuje ozónová vrstva energetičtější složku jeho ultrafialového záření (která sice je zvlášť učinná proti virům, současně ale může působit třeba rakovinu kůže). Maximum záření emitovaného Zemí leží při podstatně delších vlnových délkách, totiž v těch, ve kterých adsorbují infračervená vibrační spektra polyatomických komponent atmosféry. Je to tento zásadní rozdíl ve spektrálních profilech Slunce a Země, který spolu s přítomností polyatomických molekul v atmosféře umožňuje skleníkový efekt. Jeho první fází je průchod zaření od Slunce zemskou atmosférou, kterým je sluneční spektrum výrazně upraveno (k vidění zde: https://www.researchgate.net/publication/221913224_Non-Thermal_Effects_of_Near-Infrared_Irradiation_on_Melanoma ):

A zde je Planckův výsledek pro záření absolutně černého tělesa při teplotě 5250 C (simulující teplotu povrchu Slunce) zobrazen hladkou černou křivkou. Druhou fází je pak vyzařování energie Zemí do prostoru, do kterého ale zasahují ony adsorbující polyatomicke složky atmosféry. Aby se takto odkloněná energie mohla v bilanci nahradit, musí se zvýšit teplota zemského povrchu. Pokud tedy má být nicméně dosaženo rovnováhy mezi přijímanou a vyzařovanou energii, musí se teplota povrchu Země zvýšit až 288 K, tedy na hodnotu v souhlase s pozorováním.

Foto u perexu: Osud Erwina a 2 spolužáků připomíná deska na jejich gymnáziu (viz.:
https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/e/e7/Gedenktafel_Bundesallee_1-12_%28Wilmd%29_K%C3%B6nigliches_Joachimsthalsches_Gymnasium.JPG/440px-Gedenktafel_Bundesallee_1-12_%28Wilmd%29_K%C3%B6nigliches_Joachimsthalsches_Gymnasium.JPG ).

IX. díl seriálu: 666@Sky - Je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné
[blankyt:666THz]
X. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=773726
VIII. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=771909

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0