Získá akademie na už osmý pokus vedení, co bude proti podvodům a perzekuci whistleblowerů?

Akademie si volí nové vedení každé 4 roky, a teď v prosinci to bude už poosmé. Osmička - toť v Japonsku i jinde šťastné číslo. Získá akademie na tento už 8. pokus konečně vedení, co bude proti podvodům a perzekuci whistleblowerů?!

Akademický Ústav experimentální medicíny se dostal do širšího povědomí děním kolem kmenových buněk. Ty jsou velkým příslibem pro léčení celé řady nemocí, neb by mohly nakonec vést k cíleným náhradám nemocných orgánů. A to nikoliv transplantacemi od dárců, nýbrž vypěstováním orgánu podle genetického kódu příjemce. Tento výzkum je zvlášť pokročilý v Japonsku, padla za něj i (z poloviny) jedna tamní Nobelova cena - Shinya Yamanaka za výzkum iPS (induced Pluripotent Stem) buněk. Tato technika už tam byla úspěšně aplikována pro náhradu u pacientky s degenerací oční tkáně. U nás se ale výzkum kmenových buněk ubíral jinou cestou, a nakonec vznikla kontraverze, která vedla k odchodu ředitelky ústavu. Na což jsou různé názory, nestraním žádnému, ale jen si - IMHO - řikám, jak by se tedy mělo naložit s takto konajícím předsedou akademie:
https://reportermagazin.cz/a/iytw6/tajemstvi-jiriho-drahose-patenty-vyplacene-dotace-a-sporne-vysledky
Jenže to se teď jistě řešit nebude, už proto, že by se měla řešit jedna nová kauza na tom Ústavu experimentální medicíny, no přímo gigantická akademická fraška:
https://www.dzurnal.cz/index.php/2020/10/02/i-ty-brute/
jakoby z oka vypadlá jiné notorické gigantické frašce známé coby olomoucká zbořilizace:
https://www.dzurnal.cz/index.php/2019/11/20/kam-se-hrabe-karlovka/
Mimochodem, v té aktuální pražské kauze o oči jde, jmenovitě o manipulace kolem snímků očí pokusných králíků. Výzkumnice, která na ty nepřístojnosti upozornila, byla po zásluze potrestána, a v zakrývání celé frašky figurují, horribile dictu, i členové vedení Akademie. Tedy lidé, kteří mají ochranu zdravého etického klimatu v Akademii přímo v popisu práce, a v tom počtu i ochranu akademických whistleblowerů. Je totiž jasné, že bez whistleblowerů systém vědy fungovat nemůže, a právě proto musí fungovat systém jejich ochrany. A ten u nás po zralé úvaze nefunguje, neb jinak by bylo whistleblowerů jako hub po dešti. A někteří by třeba upozorňovali na nepřístojnosti i - horribile dictu - členů akademického vedení. A tak se v Akademii kryjí podvody a naopak perzekuují whistlebloweři, ač do Akademie teče z veřejných peněz kolem cca deseti milard ročně. Jako zasloužilý whistleblower-recidivista, opakovaně za tuto činnost kriminalizovaný (tedy přesněji - kriminalizovaný jen ve stádiu pokusu, viz. níže) o tom samozřejmě i dost vím přímo z osobní zkušenosti.

Akademie si volí nové vedení každé čtyři roky - 1992/3, -96, 2000, -04, -08, -12, -16 - a teď v prosinci to bude už poosmé. Osmička, toť v Japonsku i jinde na Dalném východě štastné číslo - najdou se i plejbojové, co maj na automobilovém čísle jen samé osmičky. A tak má akademie na osmý pokus aspoň šanci konečně historicky prvně získat vedení, co bude proti podvodům a perzekuci whistleblowerů. Zdá se vám, že přiliš generalizuji? Tak vám povím příběh, ze kterého hned vyplyne, že něco tak prostého a samozřejmého se zatím neodvážilo konat ani jedno z těch dosavadních sedmi vedení Akademie.

Ale buďme spravedliví - v tom zakrývání podvodů, a perzekuci whistleblowerů, co na ně upozornili, nejede jenom AVČR nebo UPOL. Instruktivní ukázkou z UK je plagiátorství tamního ex-prorektora:
https://www.lidovky.cz/domov/byvaly-prorektor-uk-kovar-se-dopustil-plagiatorstvi-potvrdila-univerzitni-eticka-komise.A190222_150604_ln_domov_ele
které se ovšem předtím rektor UK snažil odklonit do vytracena (s perspektivou obvyklého scénáře s následným deklasovaním whistleblowerů pro výstrahu všem, které by taková nekolegalita snad chtěla taky napadnout). Ti whistlebloweři by dnes za normálního vývoje postávali na úřadu práce a na vědu by mohli zapomenout. Došlo však k nečekané, opravdu nečekané vnější akci - petici historické obce napříč institucemi. Prorektor přestal prorektorovat, přesunul se na profesorský post na  VŠE --- a tam etická komise bizarně věc (zatím) postavila - z noh na hlavu:
https://www.ff.cuni.cz/2020/05/usneseni-ff-uk-ke-zprave-zpravodaje-ek-nf-vse-eticke-veci-prof-kovare/?
Podobně jsou nepřístojnosti známy i z ČVUT:
https://reportermagazin.cz/a/wfrAJ/pan-sibr-tentokrat-na-univerzite
Tento úvod je nutný pro orientaci v misinformacích, které čile produkují - abych použil analogii s totalitními informátory - dnešní (placení) dezinformátoři, čímž úspěšně zatemňují pravdu. Leč zpět do AVČR - a tak jsme u mého OUDa neboli Osobního UDavače, neb lepší příklad na neetické jednání v naší vědě osobně neznám, a naopak tento znám přímo z první ruky, ba přímo na vlastní kůži. 

Letos tomu bylo již dvaatřicet let, co se můj OUD rozhodl před létem 1988 vyřešit si jistý svůj osobní problém na můj účet. Na OUDa totiž tehdy dopadl ten úder osudu (jinak vcelku běžný, který třeba mne nakonec postihl asi vícekrát, než ho), že Zahraniční odbor Presidia akademie mu neschválil jednu cestu (jmenovitě přes Atlantik). Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademický štaf bude využívat jiné kanály včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná. A tak OUDovi zase jednou začalo jít o získání protekce z nejvyšších míst, která by zajistila výjimku z regulí, a pro tu protekci zase byla zapotřebí nějaká nadstandardní dobová zásluha. K tomu ovšem přistoupil i ten aspekt, že se rozhodl rázně zamést s mou kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce. Což u něj nebyl první ani poslední případ, fakticky on sám nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, neb neovládal řemeslo toho oboru. Měl ovšem vždy dost vlivu na to, aby se jeho jméno objevovalo na pracech, které reálně vytvářeli jiní. Tato druhá motivace mého OUDa začala už dřív v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pseudovědy: "The authors show a lack of fundamental understanding necessary for an adequate response. The Journal should be particularly cautious about manuscripts from the authors. The under discussion is crude and simplistic." Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education, a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem, a to prostřednictvím bombasticky fomulovaného udavačského pamfletu:

[ Kvalitnější repro je v knize z r. 2012: https://www.box.com/s/vyfqj47yyqp004b8q05i ] 

S tím pamfletem a fasciklem mé korespondence s emigrantem obešel pak různé ústavní hodnostáře, předvedl teatrální, hysterické představení o stovkách mých dopisů. A po vykonání udavačského aktu u ředitele ústavu ekstaticky vyhlásil: 'A nyní si může akorát požádat o vystěhovalecký pas'. Ten jeho orchestrovaný bombastický text zakrývá fakt, že celé to kompro byly fakticky jen dva dopisy psané česky člověku, který odešel do emigrace, zbytek byly nějaké jejich přílohy a makulatura. I samotní vyšetřovatelé považovali za použitelné ke stíhání jen ty dva dopisy, zbytek i pro ně byl bezvýznamný. 

Tímto i na svou dobu odiózním udavačstvím mne ten můj OUD vkopl do dobově obludného vyšetřování té mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech. Holt byla taková doba: byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, a pětikorunu tomu nakonec nasadilo -- ohrožení obranyschopnosti. Holt byla taková doba - a tak to vše dokázali vyšetřovatelé z udané korespondence vyčíst, ale samozřejmě jenom pokud ji předtím nějaký váš OUD udal. Jak už řečeno, šlo o dva dopisy emigrantovi, zaslané z ciziny do ciziny. Ten, co můj OUD pečlivě očísloval jako 5a, jsem poslal ze Sappora na japonském ostrově Hokkaidó, kde jsem byl na pozvání a náklady japonské nadace JSPS:

a v něm byla věta vyhodnocená jako vyzrazení utajovaných skutečností (to je ten děrovač děrných štítků - zařízení používaná k výzkumu byla přímo z definice tajná, a k tomu jsem se ještě dopustil vyzrazení místa tajného deponování počítače):

[ Kvalitněji v časopise z r. 1998:  https://link.springer.com/content/pdf/10.1007/BF02914225.pdf 
  Nebo taky tady:                         https://app.box.com/s/6wc58883vh7a5pf3xz5kw90isaw1w38p ]

A ten druhý corpus delicti, který můj OUD pečlivě očísloval jako 6a, byl odeslán z univerzity v (tehdy) západoněmeckém Ulmu na modropěnném Dunaji, jinak rodišti Alberta Einsteina:

V něm sice nebyla věta usvědčující mne tolik ze špionáže, ale zato tam byla pasáž, kterou vyšetřovatelé interpretovali jako úmysl v budoucnu emigrovat - za to se ale dávalo míň roků, než za vyzrazení utajovaných skutečností:

Ošem obé se současně kvalifikovalo též jako poškozování zájmů republiky v cizině. To byla malá násobilka té doby, a samozřejmě OUD perfektně věděl, do čeho mne vkopává - a právě proto to i dělal. Takových lidí moc nebylo - možná na hladině jednoho procenta. Prvně ale ještě nastala v tom r. 1988 prodleva kvůli prázdninám, kdy náčelníku ZOZÚ (Závodní odd. zvláštních úkolů) bylo uloženo získat ještě další kompro, ale neuspěl, neb OUD jen megalomansky řečnil a sliboval, leč v ruce už víc neměl. Ta prázdninová prodleva mi zdánlivě pomohla - uteklo tak víc jak jeden rok od nejmladšího dopisu udaného OUDem, ergo podle Zákoníku práce by postih už neměl být možný. Ve chvíli, kdy už byl ten rok jistý, jsem na to ústavní náčelníky upozornil. Následovala exploze hněvu a ujištění, že mě z práce stejně vyhodí. Samozřejmě čekali, že OUD něco mladšího dodá, když tak blafoval o stovkách dopisů. Ten by sice rád dodal, ale nic mladšího neměl - protože nic mladšího neexistovalo. Ergo nastalo hledání nějakých vyšších míst, která by mne rázně zlikvidovala sama, čímž by padla ta drobnost se Zákoníkem práce. A tak věc pro mne dál směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak 10 let ve III. nápravně-výchovné skupině ve Valdicích - v podzemních nevytápěných kobkách. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Pohotově byl vydán trestní výměr, kterým též došlo k zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině:

[ Standardní pdf: https://app.box.com/s/pf4naee9bfredkmz6gpz09uymu4g27sa ]

Ježto jsem publikovat v cizině nesměl, hotové věci jsem zatím jen ukládal do tlusté složky doma ve sklepě. Leč motivací z hlediska mého OUDa nebyla už tou dobou až tak má osoba, ta byla nyní druhotná. Primárně teď už šlo právě o tu protekci pro získání výjimky z oné koaliční smlouvy mezi Ministerstvem školství a Presidiem akademie stran těch stipendií. A tu výjimku dostal - přece se projevil jako řádný vlastenec internacionalista. Jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Po mnoha peripetiích se věc ale začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman odmítl podpořit můj vyhazov, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. Akademik Říman byl z generace, která na vlastní oči viděla, co může s celým vědním oborem napáchat jeden jediný Lysenko. Proto nebyl ochoten v Akademii tolerovat likvidace oprávněných vědeckých kritiků nevybíravými lysenkovskými praktikami. A tak jsem z práce nakonec vyhozen nebyl. Leč ústavní vedení to nevzdávalo - bylo mne rozhodnuto z práce stejně vyhodit. Jen co můj OUD dodá další a hlavně razantnější kompro, o kterém tak široce bájil, a které oni dychtivě očekávali - nejpozději po té cestě přes Atlantik. Do té doby ale museli neochotně respektovat, že předseda ČSAV odmítnul podpořit tu neo-lysenkovskou štvanici. Kdyby nebylo toho zásahu akademika Římana, asi by se můj osud vyvíjel jinak. Ten pak po letech ten bizarní příběh popsal i na dvou stranách svých pamětí:

Ledva vypuk samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let, leč v důsledku OUDova denuncianství stejně nemoh využít. Samozřejmě jsem si s sebou ze sklepa vzal tu tlustou složku s mými Libri prohibiti. Hned z Německa jsem je začal posílat do redakcí, a tak se stalo, že jsem Humboldtistou s patrně největším publikačním výstupem během stáže. A taky pak v roce 1991 posléze vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten OUDem zabrzděný článek, dokonce i s vysvětlující poznámkou na prvé straně:

A nyní se tady dostáváme k jádru pudla. Celou záležitost jsem já sám vpodstatě pustil z hlavy, neb se nad ní zdánlivě zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato můj OUD byl svým vlastním selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam nejvlivnějším úředníkem - tehdy se mu říkalo šedá eminence Presidia. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval - fakticky tam byl jakýmsi akademickým Dalíkem, mužem na speciální, ne vždy čisté operace. Ten druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Odd. školství a vědy ÚV KSČ, popř. ředitelem Úřadu Presidia ČSAV, ten byl nejzranitelnější. Také jemu můj OUD tehdy v r. 1988 dramaticky referoval o té mé protistátní korespondenci (aby dostal tu protekci). A ten druhý aparatčík chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Té penze pak opravdu šťastně dosáhl. Fakticky za jeden podpis pod lží, co tomu kariérnímu udavači opravdu vytrhla trn z paty. Nejprve ale bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého OUDa, a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé lhavosti jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Vedení Akademie prostě jen hrálo, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co jde v té trapnosti, příznačně už nazývané ASANACE-2. A tak se tam už tři desetiletí bezzásadově leč vytrvale znemožňuje, aby se pravda o té kauze ASANACE-2 dostala na veřejnost. Zatímco dřív existovali placení informátoři (honorovaní třeba protekcemi při cestách do ciziny), dnes tomu zuby-nehty bránění napomáhají zainteresovaní dezinformátoři. A jsou jich docela mraky včetně vrcholových akademických hodnostářů. Je to svým způsobem obdivuhodná buldočí výdrž lhát, znovu a znovu zametat věc pod koberec, a perzekuovat. Perzekuovat ty, co o tom řekli pravdu, ty co upadli do podezření, že by ji říci mohli, a dokonce někoho jenom pro výstrahu ostatním. Taková tři desetiletí kontinuálního velkoplošného akademického vylhávání z olbřímího lidského selhání jednoho akademického hodnostáře jsou i v našich podminkách unikum. Instituce, ve které je toto možné, má strukturální vady, systémový problém. A tento skvěle fungující systém pro svou úspěšnost nyní úspěšně kontaminuje další akademické instituce. Vždyť lhát je tam dnes tak nesnesitelně snadné a výhodné.

Pro zajímavost se ještě věnujme dvěma přílohám, které můj OUD pečlivě očísloval jak 1 a 2, a které právě hrály důležitou roli v rádoby dokumentování té jinak jen jím předstírané dokonce celosvětové (slovy z té olomoucké frašky) Velké vlny nevole (jinak ovšem existující jen v OUDových fabulacích a fabrikacích). Ta jeho první ilustrativní příloha je v angličtině:

Tak jako u OUDova paličského listu, i u této přílohy 1 mi bylo na první pohled jasné, že byla stvořena na ještě jiném ústavním východoněmeckém elektrickém psacím stroji. Ten se používal málo, neb měl typy bez patek. A také i u přílohy 2 mi bylo na první pohled jasné, na kterém psacím stroji byla v Praze vytvořena:

Šlo o mechanický stroj, který se pro OUDa používal vyjímečně, třeba když sekretářka byla nemocná. Mám na něj i jinou příznačnou vzpomínku. Jednu mou práci, kde jsem i vyvracel jeden jeho evidentní čirý omyl, dostal k recenzování OUD. To bylo zjevné z formulace (samozřejmě) zamítavého posudku, ale i z nepravdivého pseudo-argumentu, že věc vyšla již jinde. Jenže ten posudek byl tehdy psán právě na tom stroji, jako příloha 2 paličského listu. Do redakce jsem odpověděl, že argument o publikování jinde je nepravdivý, a že ostatně je mi znám psací stroj, na kterém byl posudek v Praze napsán. Redakce věc pak zadala neutrálnímu recenzentu, a práce pak už hladce vyšla. Jinými slovy, obě OUDovy přílohy 1 a 2 byly jím připravený podvrh (podfuk, habaďůra, podvod, kamufláž - nehodící se laskavě škrtnout dle ctěné libosti), který měl vytvářet iluzi o dokonce mezinárodní Velké vlně nevole. Byla to čistě fabrikovaná záležitost, ostatně to bylo už jasné z křečovité formulace těch dvou podvrhů. Dnes to je hlavně ukázka automatického apriorně podvodného stylu jednání tohoto typu lidí, který ale u nás funguje - fungoval tehdy v Praze, a funguje nakonec i dnes, třeba na UPOL (a zafungoval málem i na UK). Pro dosažení mého trestního stíhání byly ale opravdu důležité ty věty z mých dopisů OUDem pečlivě očíslovaných jako 5a a 6a, ve kterých vyšetřovatelé odhalili to (reálně neexistující) vyzrazení utajovaných skutečností, úmysl emigrovat, poškozování zájmů republiky v cizině, a nakonec i (horribile dictu) ohrožení obranyschopnosti - za to tehdy mohl být i provaz. Holt byla taková doba - kdo nevěří, tak nechť se seznámí se smutným osudem Jiřího Ganse: 
https://pisecky.denik.cz/zlociny-a-soudy/pripad-utyrani-milovnika-americke-hudby-i-20160703.html 

Během divokých devadesátek jsem chtěl - naivně - ve věci zjednat jasno (to když se začaly objevovat známky, že je snaha ji zatemňovat a překrucovat), aby tak byl konečně od toho ponurého příběhu definitivně pokoj. Nepodařilo se to ovšem dodnes. Všichna příslušná místa všechno v tom ohledu okázale ignorovala. Nakonec jsem připravil otevřený dopis akademickému sněmu, a ten jsem pak různě distribuoval, samozřejmě taky všem nově zvoleným akademickým vedením. Nikdy se nepohnul ani list. Tak třeba ten můj otevřený dopis dostala i tehdejší místopředsedkyně, pak předsedkyně, Akademie, a pak i šéfka akademické Etické komise:

A esencí toho mého otevřeného dopisu byla tato (vše-říkající) pasáž:

No, a na tento jasný otevřený dopis jsem žádnou odpověď nedostal dodnes. A to ho - už posedmkrát - vždycky obdrželo nově nastupující akademické vedení. A tak ho nyní dostane to osmé v pořadí. Mimochodem, Akademie - jen pro-forma ovšem - má i svůj etický kodex, a ten začíná základními pravidly a) až n), a ta se těm sedmi vedením podařilo vlastně prolamovat většinu:

Foto u perexu: Kdy se vedení našich institucí vyššího vzdělávání posunou od netransparence (vlevo) ku transparenci (vpravo)? Tak - to zatím nevím. Ale jinak vám aspoň mohu sdělit, že na obrázku je důležitý japonský kulturně-společenský fenomén - barové hostesky. Ty mají za úkol s hosty mile klábosit, vpodstatě slouží jako jakési japonské vrby. Tedy mají stejné poslání jako klasické gejši, ale dneska jich je podstatně více. A ty barové hostesky se nyní pro koronavirové roušky inspirují i v obličejových maskách břišních tanečnic.

____________

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část XXIX.]

XVIII. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=760004
XXX. díl seriálu: http://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=770067

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0