Kmenové buňky z kyselé lázně slečny Haruko: Lstivá falzifikátorka či jen nevinný bílý kůň?

Objevné výsledky o snadné produkci kmenových buněk vyšly 30.1.2014 jako dva články v časopise Nature. Jeden měl 8, druhý 11 autorů, a jako 1. autorka na obou byla uvedena Haruko Obokata. Dnes z toho zbyla jen pachuť lží a podvodů.

Japonsko má tři instituce profilem blízké naší Akademii věd. RIKEN, AIST (Národní ústav pro pokročilou průmyslovou vědu a techniku), a NINS (Národní ústavy přírodních věd). RIKEN  založený už v r. 1917 jako Ústav pro fyzikální a chemický výzkum se od sedmdesátých let zvlášť zaměřoval na vědy o životě. Pod RIKEN ale též patřil největší japonský počítač K, na přelomu let 2011/12 i nejrychlejší na světě. Začátkem roku 2014 přišla z RIKEN ohromující zpráva. Podařilo se tu prý velmi jednoduchým způsobem vyrobit kmenové buňky srovnatelné s těmi, které se jinak získávají například z lidského embrya. K produkci kmenových buněk měla stačit kombinace různých zátěží, stresů - nejvíce byl zdůrazněn pobyt v mírně kyselém roztoku (odtud má název technika kyselé lázně),  tedy jednoduchá chemická procedura. Na kmenových buňkách se pracuje na celém světě, a v Japonsku je největší centrum na univerzitě v Kjótu, které vede nobelista z roku 2012 Shinya Yamanaka. Jeho tým uspěl v produkci kmenových buněk, avšak komplikovaným postupem, původně jen s velmi malými výtěžky a existovalo i podezření na možnost snadnějšího zvrhnutí do rakovinného bujení. I sám Yamanka proto nové výsledky z RIKENu považoval za významný pokrok.

Kmenové buňky jsou výzkumem, který by mohl způsobit převrat v léčbě řady nemocí, omezit potřebu transplantací orgánů, léčit poranění míchy. Kmenové buňky jsou buňky disponující možností vytvářet specializované buňky pro jednotlivé typy tkání. Kmenové buňky především existují v každém lidském zárodku, a ze zárodků nepoužitých při umělém oplodňování se dnes dají i získat. Jde však o buňky z jiného organismu. Velkým skokem by proto byla  možnost pro každého jedince připravit kmenové buňky z jeho buněk vlastních nějakým  standardním rutinním biochemickým postupem.

Nové objevné výsledky o možnosti snadné produkce kmenových buněk vyšly 30. ledna 2014 jako dva články v časopise Nature. Jeden měl osm, druhý jedenáct autorů, vedle Japonců i Američané, a jako první autorka na obou byla uvedena Haruko Obokata z RIKENu. Třicetiletá Haruko graduovala z univerzity Waseda,  jedné ze dvou japonských soukromých univerzit považovaných za nejlepší, a už se dokázala se prosadit ve sféře dominované muži. Leč vzápětí po vyjití článků se ozvaly různé kritické hlasy - jednak, že postupy nelze zreprodukovat, a též i námitky proti relevantnosti některých vyobrazení. Jednalo se tak o konstelaci, která mohla vyústit do dvou zcela opačných, extremních konců - jak třeba i cesty do Stockholmu tak i ostudy ve stylu korejského prof. Hwanga. 

Potíže s reprodukovatelností ještě ale nemusí znamenat zcela chybnou práci. Může jít o nějaký důležitý detail v použitém postupu, který autoři nevědomky nebo třeba i záměrně nepopsali. Poučná je v tom směru historka jednoho úspěšneho týmu amerických Číňanů v oboru supravodivosti. Ti v roce 1987 připravili novou keramickou směs s tehdy velmi vysokou teplotou začátku supravodivosti. Jedním z chemických prvků v té keramice bylo yttrium. Avšak v rukopise se místo toho objevilo jméno jiného chemického prvku - ytterbium. Ještě během recenzního řízení kontaktovaly tým dvě jiné skupiny na problému pracující s dotazem, že to složení jim nefunguje (ač by o tom rukopisu neměly mít povědomost - zřejmě začal v daně komunitě bez souhlasu autorů cirkulovat). Práce byla přijata, a až během tiskových korektur autoři změnili chybně uvedené ytterbium na správné yttrium. Klima v dnešní vědě je bohužel takové, že tento typ ochranných opatření je třeba v některých oblastech výzkumu uplatňovat.

Kombinace námitek jak stran reprodukovatelnosti, tak i formálnějších závad, vedla RIKEN k okamžitému šetření, a průběžné předběžné výsledky zveřejnilo vedení RIKENu v čele s presidentem Noyorim 14.3.2014 na tiskové konferenci trvající čtyři hodiny. Ten sumarizoval současný stav vyšetřování tak, že nevyzrálá výzkumnice sice pořídila velký soubor výsledků, leč nakládala s nimi extrémně lajdácky a nezodpovědně. Tak se stalo, že v práci byl v důsledku chvatu a chaosu publikován obrázek, který do ní fakticky nepatřil, neb vznikl o dost dříve v jiné souvislosti. Nadto  jedna ilustrace byla editována, upravována - stalo se tak ale jen pro zvýraznění jinak reálně existujícího rysu.
Po klasickém japonském zvyku se celé vedení hluboce poklonilo, poté co prezident nabídl omluvu za ty dva články vzniklé na půdě RIKENu, neb zpochybňují důvěryhodnost vědecké komunity.

A propos český akademik Bezouška, náš patrně nejslavnější vědecký dobrodruh, svého času vedoucí katedry biochemie na UK a výzkumného týmu na akademickém ústavu. Nyní pravda naopak v základním výzkumu nezaměstnatelný. Jeho nereprodukovatelné výsledky byly publikovány v Nature už v roce 1994, o dva roky později jedna anglická spoluautorka otiskla v Nature varování, že není schopna ony výsledky (získané původně v Praze) zreprodukovat. Práce byla odvolána až v roce 2013 (kdy už bylo možné v Nature odvolávat práce i přes odpor některých spoluautorů, což dřív nešlo) - v daném případě se k odvolání práce nepřipojil akademik Bezouška a jedna jeho loajální kolegyně. Zpráva etické komise britské agentury pro medicínský výzkum MRC (Medical Research Council) už v roce 1999 konstatovala prakticky totéž, co až po téměř patnácti letech dovodila i komise v Praze. Tedy vědecký miskondukt, zásahy do pozorovaných dát vedoucí k nereprodukovatelným výsledkům. Pražská  komise vznikla teprve až po opětovném rozkrytí jeho podvodných praktik studentkami pod akademikem Bezouškou tehdy pracujícími. Zpráva britské etické komise totiž v Praze v roce 1999 na dlouhou dobu zapadla. A vyplavala pak až v důsledku vynalézavého nasazení mladých idealistických výzkumnic, kdy akademik Bezouška byl zachycen skrytými kamerami, jak se pod pláštíkem noci vkrádá do laboratoře a vyměňuje tam vzorky, aby jeho nefungující metoda začala do rána zázračně ‘fungovat‘.

Na rozdíl od našich provinciálních poměrů, ve světě vědecké instituce dbalé své pověsti reagují v takových případech okamžitě - RIKEN vydal průběžnou zprávu už po jeden a půl měsíci - u nás na to bylo třeba patnáct let. A i dále RIKEN konal velmi urgentně, následovala dokonce série tiskových konferencí s podrobnějšími situačními zprávami. Dále se potvrdil obraz Haruko jako ještě nevyzralé a zbrklé, nicméně stále ještě motivací mohly být jen kosmetické úpravy pro zvýraznění podstatného, popř. taktizování kolem rozsahu zveřejněných detailů. To nakonec konstatovalo i prohlášení samotné Haruko, která se omluvila za dílčí avšak druhořadá pochybení s tím, že primární výsledky práce jsou v pořádku - před opublikováním se jí zdařilo jejich mnohonásobně zreprodukovaní. Její starší spolupracovníci připustili možná ne zcela dostatečnou kontrolu, za což prezident Noyori přislíbil postih jim i sobě (to je japonský obyčej - nejvyšší šéf je spoluodpovědný za jakékoliv pochybení ve své instituci). Za těchto okolností došlo v létě 2014 k retrakci, odvolání obou článků v Nature z ledna 2014. Věc pak definitivně zpochybnilo nezávislé šetření sedmi laboratoří ve světě, zveřejněné v Nature září 2015, ve kterém se nepodařilo tvrzenou produkci kmenových buněk jakkoliv potvrdit. Působení Haruko v RIKENu skončilo v prosinci 2014, když před tím v kontrolovaných experimentech nedokázala zreprodukovat nic ze svých přechozích výsledků - a zhroutila se. Její nadřízený Yoshiki Sasai spáchal už v srpnu 2014 na schodišti ústavu sebevraždu. Pro Haruko zanechal na rozloučenou nikdy nesplněný vzkaz, aby dokázala zreprodukovat zátěžovou produkci kmenových buněk. A nakonec jí bylo i odebráno PhD.

Haruko Obokata pak ještě v r. 2016 vydala vzpomínkovou knihu, kde naznačuje, že se sama stala obětí nějaké pasti. Dostávala buňky k zatěžovému zpracování, a ty pak předávala k dalšímu studiu. Je možné, že byla udržována v domění, že metoda funguje, neb to bylo třeba pro přísun dalších prostředků a pro rozvoj kariér některých vedoucích. Tento její výklad je však odmítán vyslovováním podezření, že sama vzorky po zpracování kontaminovala kmenovýmí buňkami, které získávala (ne-li zcizovala) z nejasného zdroje a pašovala je do laboratoře. Je jen málo pravděpodobné, že v tomto ústředním bodě celé historie bude někdy nastoleno definitivní jasno.

A zde se můžeme ještě vrátit k srovnávání s tuzemskou Bezouškiádou, kdy se u nás nějaké další prověřování s cílem zmapovat a vyjasnit opravdu vše, ve skutečnosti nekonalo, prostě se jen přebíraly informace ze zprávy té britské komise, původně v Praze ztracené. Neobjevilo se také žádné vysvětlení, jak akademik Bezouška mohl být u nás tak grantově úspěšný, kdy už po dvou letech zveřejnila klíčová spoluatorka nereprodukovatelnost. V Praze byl prostě dál za supestar - vždyť přece pubklikoval v Nature! A to ale nikdo zatím ani nehovoří o etických kauzách přinejmenším srovnatelné razance jako Bezouškiáda, týkajících se třeba ještě vyšších hodnostářů, a přesto neotevřených ani po desetiletích. A to je ten zcela principiální rozdíl - zatímco ve světě akademické instituce jednají okamžitě a snaží se bez ohledu na osoby dostat až na dřeň, u nás se zarytě mlčí.

Obecněji, podvodné kauzy poukazují na nezdravé klima v dnešní vědě, poněkud falešnou kulturu tzv. prestižních časopisů. Věc vypointoval třeba laureát Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu Randy Schekman, když rovnou řekl, že (jeho slovy) luxusní časopisy jako Nature vědu poškozují vytvářením iluzí, že publikují jenom vynikající kvalitu, a že jsou jedinými časopisy, co takovou kvalitu nabízejí. Ani jedno totiž není vždy pravda. Nadto ale praxe těchto časopisů může vyvolávat módní vlny zájmu, umělé bubliny, jejich praxe může i upomínat na praktiky v klamavém marketingu s cílem navýšit prodejnost zboží. Schekman dává přednost tomu, aby se jeho laboratoř publikování v těchto luxusních časopisech vyhýbala a využívala neziskově orientované časopisy s volným přístupem a bez umělých restrikcí pro publikování, ovšem při udržování si jistého standardu.

Hovoří se i o tyranii těch luxusních časopisů, která by mohla ničit systém vědy podobně, jako z kultury obrovských bonusů na Wall Streetu sice profitovali jednotlivci, ale za cenu deklasování finančního systému jako celku. V podobném duchu se nese i tzv. San Francisco Manifest z prosince 2012, odmítající distorzi vědy, kterou přináší nezdravá praxe opírající se o citační index jako míru čehokoliv. Manifest požaduje hodnocení vědecké práce výlučně podle jejího obsahu, nikoliv podle toho, kde byla publikována, či podle podobných zástupných pseudo-kritérií. Do tohoto proudu kritiků současného stavu se přidal i nobelista za fyziku Peter Higgs, který nevěří, že při své notoricky nízké publikační aktivitě by dnes byl on sám vůbec pro nějakou univerzitu akceptovatelný. A také pochybuje, že by se v roce 1964 propracoval k předpovědi Higgsova bosonu, pokud by už tehdy musel splňovat dnešní požadavky na kontinuální publikační produkci. Tyto hlasy oprávněné upozorňují, že věda se poněkud dostala pod kontrolu nekompetentních úředníků, manažerů, pseudokriterií, falešných marketingových praktik a manipulací.

Foto u perexu: Prst je jist (patří Haruko Obokatě), původ jím poukazovaných kmenových buněk je nejasný dodnes (a možná i navěky).

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0