Kde zabředli do bažiny akademické hniloby nejhlouběji - na UK, ČVUT, UPOL, AVČR, či jinde?

Veřejnost se co chvíli dovídá o nepřístojnostech v našich chrámech vědy (a to je řada z nich ještě úspěšně zametána). Má tak smysl otázka, která z našich institucí se může ucházet v této kategorii o nežádoucí titul české jedničky.

Frekvence, s jakou vyplouvají napovrch skandály na našich akademických institucích, se zvýšila tak, že veřejnost má problém mezi nimi rozlišovat. A to ještě netuší, jak nesnesitelně snadno jsou jiné zametány tak, že se o nich nikdy ani nedoví. V současnosti asi nejvíc graduje fraška na Palackého univerzitě v Olomouci, která byla původně celé desetiletí úspěšně odkláněna. A student, co na ni prvně upozornil, byl pohotově profesně znemožněn:

http://www.dzurnal.cz/index.php/2019/08/26/olomoucka-historie-kde-je-pravda-a-kdo-lze-byl-potrestan-whistleblower/

O kauze by se dodnes nevědělo, nebýt nástupu nového děkana, který tu obludnost začal zásadově řešit. Etická komise věc jednoznačně ohodnotila jako vědecký podvod -- a tím to skončilo. Vedení UPOL začalo věc relativizovat, a jinak nepodniklo nic. A samozřejmě taky nehlo prstem stran nápravy té perzekuce poctivého whistleblowera. Dezgustovaný předseda Etické komise na protest rezignoval, neb za tohoto pokračujícího zametání se Etická komise stává evidentně zbytečnou. Mezitím se provalil další olomoucký podvod, tentokrát v časopise Nature. Vedení UPOL to vyřešilo kreativně - vyhlásilo pro ten podvod amnestii. Fraška na kvadrát! Jenže za UPOL nikterak nezaostává ani pražská UK, kde jeden podvodník figuroval rovnou jako prorektor:

https://www.lidovky.cz/domov/byvaly-prorektor-uk-kovar-se-dopustil-plagiatorstvi-potvrdila-univerzitni-eticka-komise.A190222_150604_ln_domov_ele

Opět nastoupilo relativizování a zametání. Nakonec by asi došlo i na profesní znemožnění whistleblowerů, ale věc zvrátil kolektivní protest historické obce. Ale stejně, vyjasněn byl jen první plagiát, ty později objevené jsou už taky jaksi amnestované, a ex-prorektor už pohodově působí jako profesor v Praze na VŠE. Vzdor tomu, že je reálně možné, že plagiáty jsou všechny práce, za které postupně získával veškerou svou titulaturu. A podivuhodné nepřístojnosti jsou známy i z ČVUT:

https://reportermagazin.cz/a/wfrAJ/pan-sibr-tentokrat-na-univerzite

A popravdě - nezaostává ani AV ČR:

https://reportermagazin.cz/a/iytw6/tajemstvi-jiriho-drahose-patenty-vyplacene-dotace-a-sporne-vysledky

OK, výčet tím ovšem nekončí -- stav jinde asi může být popsán floskulí, že nemáme akademických institucí, kde by nepřístojnosti neexistovaly, máme jen instituce, kde se je zatím daří zametat ještě úspěšněji. Situace těch jmenovaných čtyř - fakticky jedněch z nejvýznamnějších ve sféře vědy a výzkumu - by se dala popsat, že se v tom blátě neetiky plácají jako ryba na suchu. Aktuálně mně ale napadá lepší příměr - bezmocně zabředly v té bažině cronyismu, demoralizace a morální korupce asi tak, jako japonské šinkanseny po nedávném průletu supertajfunu Hagibis:

Ten dopadl na planinu Kantó 12.10. jako devátý tajfun sezóny, a stal se tam nejničivějším od r. 1958. Obětí je kolem stovky, a historicky poprvé bezmocně uvízly v bahnité záplavě i soupravy rychlostního vlaku šinkansen. Stalo se tak v depu u Nagana na šinkansenové trati Hokuriku. Nakonec se rozhodlo, že takto  poničených deset souprav se nemůže do provozu vrátit, a nezbývá je, než rozebrat na náhradní díly, z nich jen část bude později využitelná. Jde o jednu třetinu flotily souprav pro trať Hokuriku, které se budou muset pořídit zcela nově.

Abych čtenářům pomohl v zodpovězení netriviální otázky v titulku, popíši bizarní kauzu, dosti úspěšně, vytrvale, a samozřejmě hrubě bezásadově zametanou už tři desetiletí - jistě výkon hodný Guinnessovy knihy rekordů. Vloni tomu totiž bylo již třicet let, co se můj Osobního UDavač neboli OUD rozhodl vyřešit si jistý svůj osobní problém na můj účet. Na OUDa totiž tehdy dopadl ten úder osudu (jinak vcelku běžný, který třeba mne nakonec postihl asi vícekrát, než ho), že Zahraniční odbor Presidia akademie mu neschválil jednu cestu (jmenovitě přes Atlantik). Šlo totiž o druh stipendia, pro které Ministerstvo školství a Presidium akademie uzavřely koaliční smlouvu, že jej budou nadále využívat jen kmenoví zaměstnanci vysokých škol (zatímco akademicky štaf bude využívat jiné kanály včetně vlastní čistě akademické výměnné dohody). Věc nebyla na úrovni Presida akademie řešitelná. A tak OUDovi zase jednou začalo jít o získání protekce z nejvyšších míst, která by zajistila výjimku z regulí, a pro tu protekci zase byla zapotřebí nějaká nadstandardní dobová zásluha. K tomu ovšem přistoupil i ten aspekt, že se rozhodl rázně zamést s mou kritikou své jedné zcela chybné vědecké koncepce. Což u něj nebyl první ani poslední případ, fakticky on sám nikdy nestih vytvořit nechybnou hodnotnou věc, neb neovládal řemeslo toho oboru. Měl ovšem vždy dost vlivu na to, aby se jeho jméno objevovalo na pracech, které reálně vytvářeli jiní. Tato druhá motivace mého OUDa začala už dřív v osmdesátých letech, kdy se v Praze zrodila jistá výzkumná koncepce, která byla autory rozvíjena v řadě prací, začaly na ně navazovat práce jiných autorů, chystaly se velké sumarizující články, proslovovaly 'objevné' přednášky. Leč celé to byl jen nesmysl založený na učebnicových neznalostech. Věc jsem korektně opravil a opublikoval v cizině. Pro zajímavost cituji názory recenzentů těch mých opravných prací, ale na adresu autorů té mnou opravované pseudovědy: "The authors show a lack of fundamental understanding necessary for an adequate response. The Journal should be particularly cautious about manuscripts from the authors. The under discussion is crude and simplistic." Nakonec jsem chtěl ještě připravit čtivější článek pro americký časopis Journal of Chemical Education, a sice k výročí narození jednoho ze zakladatelů oboru - J. W. Gibbse. Článek však již nemohl být odeslán. V červnu 1988 vůdčí postava té chybné koncepce, tedy můj OUD, psychicky neunesla jak tu opovážlivost, že si někdo dovoluje opravovat jeho chybnou koncepci, tak to (zatím) neschválení své cesty přes Atlantik, a rozhodl se konat ve prospěch mého vypuzení z ústavu a současně i řečené potřebné protekce. Zahájil to udáním mé protistátní (v dobových termínech, samozřejmě) osobní korespondence s emigrantem, a to prostřednictvím bombasticky fomulovaného udavačského pamfletu:

[ Kvalitnější repro je v knize z r. 2012: https://www.box.com/s/vyfqj47yyqp004b8q05i ] 

Mimochodem, stran mého osudu fakticky zamýšlel více, nejen ten vyhazov z práce  - po vykonání udavačského aktu totiž vyhlasil: 'A nyní si může akorát požádat o vystěhovalecký pas'. Ten jeho bombastický text zakrývá fakt, že celé to kompro byly fakticky jen dva dopisy člověku, který odešel do emigrace, zbytek byly nějaké jejich přílohy a makulatura. I samotní vyšetřovatelé považovali za použitelné ke stíhání jen ty dva dopisy, zbytek i pro ně byl bezvýznamný. 

Tímto i na svou dobu odiózním udavačstvím mne ten můj OUD vkopl do dobově obludného vyšetřování té mé protistátní činnosti, kdy výslech střídal výslech. Holt byla taková doba: byl jsem obviňován z vyzrazení utajovaných skutečností do ciziny, úmyslu emigrovat, a pětikorunu tomu nakonec nasadilo -- ohrožení obranyschopnosti. Holt byla taková doba - a tak to vše dokázali vyšetřovatelé z udané korespondence vyčíst, ale samozřejmě jenom pokud ji předtím nějaký váš OUD udal. Jak už řečeno, šlo o dva dopisy emigrantovi, zaslané z ciziny do ciziny. Ten, co můj OUD pečlivě očísloval jako 5a, jsem poslal ze Sappora na japonském ostrově Hokkaidó, kde jsem byl na pozvání a náklady japonské nadace JSPS:

a v něm byla věta vyhodnocená jako vyzrazení utajovaných skutečností (to je ten děrovač děrných štítků - zařízení používaná k výzkumu byla přímo z definice tajná, a k tomu jsem se ještě dopustil vyzrazení místa tajného deponování počítače):

[ Kvalitněji v časopise z r. 1998:  https://link.springer.com/content/pdf/10.1007/BF02914225.pdf 
  Nebo taky tady:                         https://app.box.com/s/6wc58883vh7a5pf3xz5kw90isaw1w38p ]

A ten druhý corpus delicti, který můj OUD pečlivě očísloval jako 6a, byl odeslán z univerzity v (tehdy) západoněmeckém Ulmu na modropěnném Dunaji, jinak rodišti Alberta Einsteina:

V něm sice nebyla věta usvědčující mne tolik ze špionáže, ale zato tam byla pasáž, kterou vyšetřovatelé interpretovali jako úmysl v budoucnu emigrovat - za to se ale dávalo míň roků, než za vyzrazení utajovaných skutečností:

Ošem obé se současně kvalifikovalo též jako poškozování zájmů republiky v cizině. To byla malá násobilka té doby, a samozřejmě OUD perfektně věděl, do čeho mne vkopává - a právě proto to i dělal. Takových lidí moc nebylo - možná na hladině jednoho procenta. Prvně ale ještě nastala v tom r. 1988 prodleva kvůli prázdninám, kdy náčelníku ZOZÚ (Závodní odd. zvláštních úkolů) bylo uloženo získat ještě další kompro, ale neuspěl, neb OUD jen megalomansky řečnil a sliboval, leč v ruce už víc neměl. Ta prázdninová prodleva mi zdánlivě pomohla - uteklo tak víc jak jeden rok od nejmladšího dopisu udaného OUDem, ergo podle Zákoníku práce by postih už neměl být možný. Ve chvíli, kdy už byl ten rok jistý, jsem na to ústavní náčelníky upozornil. Následovala exploze hněvu a ujištění, že mě z práce stejně vyhodí. Samozřejmě čekali, že OUD něco mladšího dodá, když tak blafoval o stovkách dopisů. Ten by sice rád dodal, ale nic mladšího neměl - protože nic mladšího neexistovalo. Ergo nastalo hledání nějakých vyšších míst, která by mne rázně zlikvidovala sama, čímž by padla ta drobnost se Zákoníkem práce. A tak věc pro mne dál směřovala k okamžitému vyhazovu z práce a trestnímu stíhání. The worst-case scenario mohlo být tak 10 let ve III. nápravně-výchovné skupině ve Valdicích. Těch deset let dostala jistá občanka za větu v dopise manželovi v emigraci, totiž, že manželky sovětských důstojníků vykoupily v Mimoni maso. Pohotově byl vydán trestní výměr, kterým též došlo k zablokování mých kontaktů do zahraničí, a tím třeba i publikování v cizině:

[ Standardní pdf: https://app.box.com/s/pf4naee9bfredkmz6gpz09uymu4g27sa ]

Ježto jsem publikovat v cizině nesměl, hotové věci jsem zatím jen ukládal do tlusté složky doma ve sklepě. Leč motivací z hlediska mého OUDa nebyla už tou dobou až tak má osoba, ta byla nyní druhotná. Primárně teď už šlo právě o tu protekci pro získání výjimky z oné koaliční smlouvy mezi Ministerstvem školství a Presidiem akademie stran těch stipendií. A tu výjimku dostal - přece se projevil jako řádný vlastenec internacionalista. Jak jásali někteří hodnostáři: 'Kolik nám ještě přiveze korespondence s emigranty a pomůže odhalit další, kteří by také chtěli emigrovat'. Před létem 1989 pak skutečně vyjel. Jestli něco přivez nevím, já ho od té doby osobně neviděl, a stejně to pak už neměl komu odevzdat.

Po mnoha peripetiích se věc ale začala obracet k lepšímu, když nakonec tehdejší předseda ČSAV akademik Josef Říman odmítl podpořit můj vyhazov, čímž jsem se dostal z nejhorší fáze. Akademik Říman byl z generace, která na vlastní oči viděla, co může s celým vědním oborem napáchat jeden jediný Lysenko. Proto nebyl ochoten v Akademii tolerovat likvidace oprávněných vědeckých kritiků nevybíravými lysenkovskými praktikami. A tak jsem z práce nakonec vyhozen nebyl. Leč ústavní vedení to nevzdávalo - bylo mne rozhodnuto z práce stejně vyhodit. Jen co můj OUD dodá další a hlavně razantnější kompro, o kterém tak široce bájil, a které oni dychtivě očekávali - nejpozději po té cestě přes Atlantik. Do té doby ale museli neochotně respektovat, že předseda ČSAV odmítnul podpořit tu neo-lysenkovskou štvanici. Kdyby nebylo toho zásahu akademika Římana, asi by se můj osud vyvíjel jinak.

Ledva vypuk samet, vyrazil jsem hned na Humboldtovo stipendium, o které jsem usiloval deset let, leč v důsledku OUDova denuncianství stejně nemoh využít. Samozřejmě jsem si s sebou ze sklepa vzal tu tlustou složku s mými Libri prohibiti. Hned z Německa jsem je začal posílat do redakcí, a tak se stalo, že jsem Humboldtistou s patrně největším publikačním výstupem během stáže. A taky pak v roce 1991 posléze vyšel v tom (jak se dnes rádo u nás říká prestižním) americkém časopise i ten OUDem zabrzděný článek, dokonce i s vysvětlující poznámkou na prvé straně:

A nyní se tady dostáváme k jádru pudla. Celou záležitost jsem já sám pustil z hlavy, neb se nad ní zavřela voda. Tedy z mého pohledu ano. Zato můj OUD byl svým vlastním selháním notně vyděšen a začal v tichosti budovat vylhávací kampaň. Sehnal dva spojence - aparátčíky, jednak vedoucího Odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, který byl pak převeden jako kádrová posila na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. S příchodem sametu se pak zase na toho nejvlivnějšího nevoleného úředníka vypracoval - fakticky tam byl jakýmsi akademickým Dalíkem, mužem na speciální, ne vždy čisté operace. Ten druhý aparátčík zase býval vedoucím odboru na Odd. školství a vědy ÚV KSČ, ten byl nejzranitelnější. Chtěl v rámci ČSAV vydržet do penze, a tak neměl na vybranou a musel se bohužel podepsat i pod čistou lež. Té penze pak opravdu šťastně dosáhl. Fakticky za jeden podpis pod lží, co tomu kariérnímu udavači opravdu vytrhla trn z paty. Nejprve ale bylo ruče zameteno vše o tom udání pod koberec, a nadto se naopak vyfabrikovala ta čirá lež, že naopak já jsem jako udal svého OUDa, a bylo vymalováno. Jenže o této jejich bájivé lhavosti jsem roky neměl tušení, ač na jejím základě byl zlikvidován můj pracovní poměr. Vedení Akademie prostě jen hrálo, a dodnes hraje divadlo, že ‘jako’ nechápe, o co jde v té trapnosti, příznačně už nazývané ASANACE-2. A tak se tam už třetí desetiletí bezzásadově leč vytrvale znemožňuje, aby se pravda o té kauze ASANACE-2 dostala na veřejnost. Zatímco dřív existovali placení informátoři (honorovaní třeba protekcemi při cestách do ciziny), dnes tomu zuby-nehty bránění napomáhají placení dezinformátoři. A jsou jich docela mraky - třeba p.t. akademické selebrity Č., Č., H., H., H., H., H., I., J., K., M., M., M., N., P., S., Š., Z. - honorovaní granty, posty, poctami. Je to svým způsobem obdivuhodná buldočí výdrž lhát, znovu a znovu zametat věc pod koberec, a perzekuovat. Perzekuovat ty, co o tom řekli pravdu, ty co upadli do podezření, že by ji říci mohli, a dokonce někoho jenom pro výstrahu ostatním. Taková tři desetiletí kontinuálního velkoplošného akademického vylhávání z olbřímího lidského selhání jednoho akademického hodnostáře jsou i v našich podminkách unikum. Instituce, ve které je toto možné, má strukturální vady, systémový problém. Podobně jako ty šinkansenové soupravy, by ji bylo třeba rozebrat na náhradní díly, a ty použitelné využít při jejím novém vytvoření na zdravých základech. 

Foto u perexu: Vedení některých našich akademických institucí jsou bezmocně zabředlá v bažině cronyismu, demoralizace a morální korupce -- ne nepodobně jako japonské šinkanseny v bahnitých záplavách po nedávném průletu supertajfunu Hagibis (a vedení Akademie jistě potěší, že ji vedou tak, že vede peleton o dvě koňské délky):

____________

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část XX.]
XIX. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=730418
XXI. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=733824

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0