Opomíjený až neznámý objevitel biopolymeru pro kontaktní čočky: Drahoslav Lím (1925-2003)

Pro kontaktní čočky byl zapotřebí materiál, m.j., kompatibilní s vodou, a tak umožňující přísun vzdušného kyslíku. V r. 1953 ho připravil Drahoslav Lím v rámci své disertace na VŠCHT v Praze, leč později byl jeho přínos opomíjen.

Myšlenkou kontaktních čoček - tedy čoček s přímým kontaktem s povrchem oka - se obírali už třeba Leonardo da Vinci či René Descartes (nepochybně i Jára da Cimrman, akorát to ještě nebylo zdokumentováno). Koncem 19. století se již vyráběly kontaktní čočky ze skla, leč nebyly moc příjemné a nedaly se nosit dlouhodobě. V třicátých letech dvacátého století se v Americe objevují kontaktní čočky plastové. Pro dlouhodobé nošení byl ale zapotřebí spíše měkký materiál dobře kompatibilní s vodou, tedy hydrofilní, aby zajišťoval přísun ve vodě rozpuštěného kyslíku ku tkáním. K lékařskému použití plastů docházelo už za druhé světové války - k dočasným náhradám při ztrátách krve. Po válce se začaly používat i k vyplním dutin při odejmutí části plic. Muselo se jednat o materiály, které jsou tělem tolerovány. A právě příprava takovýchto biokompatibilních polymerů byla úkolem pro Ing. Drahoslava Líma, když v r. 1951 nastoupil do Ústavu plastických hmot (zřízeného v r. 1949 na tehdy ještě ČVUT, dnešní VŠCHT). První takový polymer představoval téma jeho disertace pro tehdejší titulu dr. (přesněji Dr.techn. nebo RTDr.), obhájené před pětašedesáti lety v r. 1953. Tento materiál však ještě nevykazoval dostatečnou mechanickou pevnost. Teprve na jaře 1955 připravil Lím (dílem i s pomocí náhody, která jak říkal Pasteur, však preferuje připravenou mysl) polymer dostatečně pevný. Což hned od-demonstroval odlitím oční čočky. Výsledky vedly Wichterleho k návrhu projektu směřujícího k aplikacím nového materiálu. A také k podání patentové přihlášky, která vedla k čs. patentu č. 91918: 'Způsob přípravy hydrofilních gelů', přihlášený 23. dubna 1955, a vydaný 15. září 1959, s autory: akademik Oto Wichterle a inž. dr. Drahoslav Lím (na patentu je použito Oto, ne Otto). Tomu časově předcházelo podání přihlášky jen samotným Wichterlem (PV 187-53), kterou pak nahradila ta verze se dvěma autory. V lednu 1960 vychází o tomto polymeru i článek obou v časopise Nature (185, 117-118, 1960 - 'Hydrophilic Gels for Biological Use').

Vyzkoušení biologické kompatibility nového polymeru se věnoval oční lékař MUDr. Maxmilián Dreifus z 2. oční kliniky Fakulty všeobecného lékařství UK, který jej úspěšně odzkoušel zejména na psech. Pokusná výroba kontaktních čoček byla zahájena záhy - někdy na přelomu let 1956/1957, prvé zařízení na jejich odstředivé lití postavil Otto Wichterle v r. 1961 a hned také patentoval. Pro kovové odlitky byla technika odstředivého lití známa už v 16. století, britský patent je z r. 1807, aplikace na zlaté zubní náhrady z r. 1907 - nyní však šlo o polymerující organický materiál. V roce 1965 navrhl přednosta oční kliniky akademik Jaroslav Kurz trojici Wichterle, Lím a Dreifus na státní cenu - za objev hmoty, která je snášenlivá s živou tkání a našla použití v lékařství. Návrh byl prvně odsunut, neb Otto Wichterle dostal v r. 1966 Řád práce. Státní cena byla nakonec udělena v r. 1967, ale jen dvojici Lím a Wichterle - faktorem pro Dreifusovo pominutí mohlo být, že před válkou vystudoval na německé lékařské fakultě. Maxmilián Dreifus se věnoval nejen biokompatibilitě, ale i oftalmologickým parametrům čoček a režimu jejich nošení, zabýval se též problémy kontaktních čoček pro krátkozraké, a experimentoval i s operační náhradou oční čočky plastovou. Dreifus později sepsal své vzpomínky do dosud nepublikovaného rukopisu 'Legenda o vzniku biolékařských gelů a měkkých kontaktních čoček'. 

V roce 1966 Drahoslav Lím úspěšně obhájil na VŠCHT svou druhou doktorskou práci, a dosáhl tak hodnosti DrSc. Koncem téhož roku také převzal vedení katedry makromolekulární chemie VŠCHT s tím, že bude zanedlouho jmenován profesorem. Tento vývoj však přerušila srpnová invaze. V roce 1970 odjíždí Lím jako hostující profesor do USA. Později se snažil o prodloužení pobytu - s rodinou sice nechtěli emigrovat, ale nebyl jasný další vývoj ve vlasti. Věc se však vyvinula tak, že jeho pracovní poměr byl v Praze zrušen. V roce 1974 se sice Drahoslav Lím vrátil i s rodinou do Československa, jenom aby zjistil, že je fakticky v oboru nezaměstnatelným. Za těchto okolností se snažil o opětovný návrat k výzkumné práci v USA, což se mu však podařilo až začátkem r. 1980 - po šesti letech bez možnosti systematické vědecké činnosti. To jistě vyžadovalo pozoruhodnou vůli a vytrvalost, aby neupadl do beznaděje a psychického marasmu. Závěrečná fáze těchto Límových peripetií byla u nás tehdy známá zásluhou vysílání Hlasu Ameriky. V jeho prospěch se tehdy významně angažoval i Paul John Flory, laureát Nobelovy ceny v r. 1974 za práce o chování polymerů. Drahoslav Lím se pak stal profesorem v oboru biomateriálů a bioinženýrství na univerzitě v kalifornském San Diegu, kde se dál věnoval intenzívním a velmi plodným výzkumům. I když po r. 1989 Drahoslav Lím zajížděl zpět do vlasti, podmínky pro svůj návrat neviděl. O jeho zásadním podílu na vzniku kontaktních čoček se tehdy veřejnost ale ještě nedovídala nic, ve vztahu k nim jakoby pro Česko neexistoval. 

K patrně prvnímu prolomení této informační blokády došlo až v r. 2003, tedy v roce, kdy Drahoslav Lím 22.8. zemřel. Roli katalyzátoru při tomto částečném vystoupení z informačního stínu sehrála jeho manželka Jana, která se po jeho smrti sama snažila o korekci legend kolem nejdůležitější etapy v historii kontaktních čoček - přípravy hydrofilního biokompatibilního polymeru. Lím sám ale už dříve (patrně v r. 2001) připravil rukopis 'Příběhy a události z počátků biolékařských gelů a kontaktních čoček'. Leč tento základní zdroj informací tiskem nevyšel dodnes (o tomto rukopisu jsem se tehdy dozvěděl od někoho z Prahy s komentářem, že bohužel jaksi 'není zájem z akademie, aby tiskem vyšel', což mi pak sám potvrdil i jeho autor). Ten rukopis pak spolu s dalšími materiály archivovanými rodinou Límovou použila pro přípravu svého příspěvku na mezinárodní konferenci 'Věda v exilu' v listopadu 2003 Jiřina Masnerová. A v témže roce popsal příběh Drahoslava Líma i František Houdek v knize 'České hlavy 2003'. Rok poté pak vychází ve sborníku Národního technického muzea 'Česká technika na pozadí světového vývoje I' velmi podrobný článek, jehož autorem je Ivo Kraus. Ten v motivaci pro jeho vznik zmiňuje i částečné splacení dluhu naší společnosti Drahoslavu Límovi a Maxmiliánu Dreifusovi, osobnostem, jejichž dílo našlo mnohostranné uplatnění v lékařství. Ivo Kraus též kopie oněch rodinných písemností předal k archivování Národnímu technickému muzeu, takže rukopis klíčových Límových vzpomínek dnes v Praze je. Později vycházejí i články Jiřiny Masnerové a Ivany Lorencové. Ale ve veřejnosti zjednodušený mýtus o genezi kontaktních čoček však panuje dodnes. Ojediněle se Drahoslav Lím a jeho výsledky objevují i v médiích. Vždy ale ve vzduchu zůstane jen viset otázka, proč se vlastně o Drahoslavu Límovi tak dlouho nemluvilo (odpověď bude možná podobná odpovědi na otázku, proč se třeba v devadesátých letech jaksi taky nehodilo mluvit o výsledcích Antonína Holého - ten se ostatně mohl stát profesorem až v 68 letech a ne v Praze nýbrž v Olomouci).  Na očekávatelné objektivní vyjádření k této etické otázce ze strany nějaké instituce v našich podmínkách dosud nedošlo, a nejspíš hned tak ani nedojde. Především mělo už dávno veřejnost vyváženě informovat vedení Akademie, a také umožnit vydání Límových vzpomínek tiskem (jinak to začne být podobné tomu vytrvalému trapnému mlžení kolem kariérního denuncianství nečestného čestného předsedy). Ašak existuje aspoň vyjádření Doc. Ing. dr. Jana Šebendy, taktéž úspěšného pražského badatele v makromolekulární chemii, a bezprostředního pozorovatele vývoje kontaktních čoček u nás [a protože až do vydání Límových vzpomínek jde o elmag. singularitu, je namístě ji odcitovat: "Nápad na výměnu zákalu v oku hydrofilním polymerem pochází od Wichterleho, ale konkrétní materiál na výrobu čoček vymyslel Drahoslav Lím. Těžce to nesl, že byl připraven o velký vynález. Slávu si odnesl Wichterle."]:

http://www.pametnaroda.cz/story/sebenda-jan-1927-2529

Foto u perexu: Výřez z článku O. Wichterle & D. Lím, Hydrophilic Gels for Biological Use. Nature 185, 117–118 (1960); článek nestandardně neobsahuje žádnou referenci, a to ani na vlastní již udělený patent autorů o přípravě hydrofilního polymeru pro kontaktní čočky; jde o Wichterleho nejcitovanější práci, 1161-krát, jeho celková citovanost dnes činí 1912.

Postscript: Během podzimu 2018 vyšla najevo jiná politováníhodná akademická patentová sága:
https://reportermagazin.cz/a/iytw6/patenty-pana-profesora
https://krusnohorec.webnode.cz/news/tajemny-pan-bas-aneb-patentovana-slusnost/
http://neviditelnypes.lidovky.cz/rozhovor-znepokojive-informace-dau-/p_politika.aspx?c=A181003_232003_p_politika_wag

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část VII.]
VI. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=659152
VIII. díl seriálu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=673698

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0