Za tajemstvími vysokých grantových sklizní: B. Udržování strachu [hniloba@AVCR část V.]

Předchozí díl popisoval, co všechno se může v naší staroslavné Akademii semlít, když je třeba ututlat lidská (a též odborná) selhání některého příslušníka akademické kasty nedotknutelných; končil někde v prvých letech devadesátek.

V úvodní části byly pojednány aktivity kolem dobově závadné ba protistátní korespondence jistého Papa, na jejíž popularizaci měl eminentní zájem jistý Pau, ausgerechnet ten, co chtěl Papa vytlačit z postu ústavního místoředitele, a pak ho v něm popř. i nahradit. Pau sám ve svém oboru nevytvořil sice nikdy nic hodnotnějšího, neb neovládal jeho řemeslo. Ale z titulu svého postavení snadno dostával své jméno na dobré práce vytvořené řádově talentovanějšími (např. doc. Jiřím Pancířem, který v té době patřil v Praze k nejoriginálnějším badatelům v daném oboru). Bylo by jistě podivné, kdyby třeba prezidentem asociace malířu olejem na plátně byl člověk, který v životě nedržel štětec v ruce. Ale v naší akademii může být nejvýznamnějším představitelem aplikací výpočetní techniky třeba na přírodní vědy člověk, co si v životě na k tomu potřebný počítač ani nesáh, což byl právě případ Paua. K tomu prostě stačí být dostatečně protřelý intrikán toužící po moci. A to Pau - komu čest tomu čest - opravdu byl a je. Ale samozřejmě to hned zkraje něco říká o poměrech v naší Akademii

S příchodem sametu se ovšem manipulace cizí osobní korespondence s protistátním obsahem, zvláště pro posilování vlastní kariéry, oprávněně stala obrovským lidským selháním. Nadto korespondence Papa nebyl jediný případ, nakonec ani ne nejkřiklavější. Nikdo si ovšem nebyl vědom lépe jeho dřívějších pochybení, než Pau sám. A jako adikt moci zvolil taktiku vyvolávání strachu. K tomu stačilo pod různými umělými záminkami vyházet pár produktivních lidí. Ta volba produktivních badatelů nebyla náhodná - pokud se vyhazují tito, je každému hned jasné, že je vyhoditelný kdokoliv. Rok se s rokem sešel, a na ústavě nebyl nikdo, kdo by se odvážil kritizovat. Doc. Pancíř se zdánlivě neměl obávat čeho, měl výsledky, pracoval na originálním projektu. Nakonec, když si Pau připravoval svou DrSc. disertaci, dodal mu do ní její fakticky nejvíce inovativní část. Leč doc. Pancíř se dopustil několika hříchů, které Pau neodpouštěl. Jednak přestal Paua připisovat na své publikace. Pau sám, protože neznal to potřebné řemeslo, nemohl hodnotnější publikaci sám stvořit. Tedy, třikrát se o něco pokusil, a vždycky to jen vedlo k obohacení poznání o triviální učebnicové chyby. Doc. Pancíř nadto též oprávněně kritizoval změnu v pořizování většího hardwaru pro ústav. Pau, který věci nerozuměl, původní promyšlenou koncepci po příchodu sametu považoval za nutné zrušit a nahradit řešením, které ústavním potřebám moc nekorespondovalo. Jenže kritizovat a dokonce nepřipisovat na publikace - to už bylo příliš. Doc. Pancíř byl pod umělou záminkou vyhozen, následně i jeho nejbližší spolupracovnice dr. Ivana Haslingerová, a celá jejich skupina byla rozmetána. A následovali další - např. talentovaný dr. Michal Svrček.

Ale ty podivné praktiky, čiré plýtvání talenty, se tehdy staly předmětem i mediálního zájmu. Došlo ku zveřejnění i té ponuré historie kolem manipulování Papova dopisu. V té chvíli ale vstoupil do hry muž známý jako šedá eminence akademického presidia. Celoživotní aparátčík, co začínal jako ved. odd. studující mládeže na ÚV ČSM v 50. letech, odkud byl pak převeden jako kádrová posíla na Presidium ČSAV, a stal se tam tehdy nejvlivnějším úředníkem. Zjistil totiž, že v Akademii lze věci manipulovat velmi jednoduše požitím magické floskule: ‘Soudruh předseda (popř. soudruh čestný předseda) by Vám byl velmi zavázán, kdybyste laskavě ...’. Za tím laskavě mohlo následovat cokoliv - těžko by někdo odmítl. No, a s příchodem sametu stačilo pouze nahradit slovo soudruh označením pan. Pro toho aparátčíka byla medializace kauzy Papova dopisu přímo darem bohů olympských. Mohl asistencí při jejím zametání napomoci vytrhnout nepříjemný trn z paty, zachránit Pauovi kariéru, a stát se tak zcela nepostradatelným odborníkem. Jako akademická šedá eminence fungoval pak až do své osmdesátky. Jeho tajným snem ale bylo stát se kancléřem na Hradě pražském, k čemuž tam ovšem potřeboval nějakého svého prezidenta. Zde je možné hledat jeden z kořenů toho našeho svérázného folkloru, že vždycky, když končí nějaký předseda Akademie, tak se hned začne zajímat o angažmá na pražském hradě. Jenže ta kádrová posila z ÚV ČSM i v devadesátých letech používala praktiky z let padesátých. V Akademii to spolehlivě fungovalo, což ovšem taky něco říká o tamních poměrech. Ale mimo akademické akvárium to už zas tolik nezabíralo.

Ten kožený aparátník měl hojnost úřednických zkušeností, zásobu fint, a koneksí, a tak věděl, že ta věc s Papovou korespondencí se dá elegantně zamést občanskou žalobou, pokud výběr a přípravu svědků vezmou do ruk správní režiséři - na merit věci totiž vůbec nemusí ani dojít. Současně bylo ovšem třeba vyšachovat potenciální svědky, co by jinak vypověděli podstatné pravdy, v tom počtu doc. Pancíře. K tomu se zvolil ten postup, že i když autorem v mediích nebyl, figuroval jako žalovaný, takže už nemohl být svědkem. Média ho totiž zmiňovala jako jednoho se svědků přítomných, když Pau distribuoval informace o tom Papově dopisu. A nyní do děje vstupuje Pag, představený už v prvním díle tohoto akademického vaudevillu se dvěma blyštivými postavami. Ti dva hrdinové této ságy se ale spíš jen zdánlivě také třpytí jako zlato (Au) či stříbro (Ag) - ten stříbrný byl pro jednoduchost pojmenován pan Ag (tedy Pag), a ten zlatý pan Au (tedy Pau). A právě ten Pag byl mediálně zmiňován jako další svědek exhibování té protistátní korespondence Papa (s tím básnickým obratem: ‘sovětské svině co k nám přijeli v tancích’). Pagovi muselo být jasné, že když ale bude svědčit, že nikdy neviděl u Paua ten dopis, může od něj počítat s doživotní vděčností za pomoc při záchraně kariéry. Věc ovšem měla schönheitsfehler - ekonomickou likvidaci doc. Pancíře, neb na vrcholu kauzy mělo jít až o snad miliónovou platbu. Přitom doc. Pancíř Pagovi odborně mnohokrát pomohl, neb Pag pokud se tvořivosti a rozhledu týče rozhodně nepatřil do stejně váhové kategorie - byl o jednu až dvě příčky níže. Leč Pag zjevně neměl problém přistoupit na ten kšeft s lidskými osudy. Jak totiž věděli již staří Římané: Pecunia non olet. No, a grantové peníze, ty nepáchnou dvojnásob. Pagovi se ta ztráta paměti opravdu vyplatila - do klína mu pršely multi-miliónové granty stejně jako třeba Bezouškovi. Jestliže u Bezoušky nejvyšší odhady hovořily o skutečně mnoha-milionových tocích, tak v tom ohledu ho Pagova úspěšnost spolehlivě zastiňuje.  A opět to dost vypovídá o akademických poměrech  a opravdových mechanismech tamního rozdělování prostředků. Ty mechanismy se cizím slovem jmenují morální korupce, nepotismus, kronyismus. Ale pokud vědeckému pracovníkovi, který není zrovna lempl, najednou dáte desetkrát, dvacetkrát, či kolikrát větší prostředky, tak i jeho produkce a různé scientometrické pseudo-míry příslušně stoupnou. Jak jsem slyšel ironicky říkat v japonském výzkumu - dělat úspěšnou vědu je jen otázka peněz. Úspěšná věda se samozřejmě automaticky nerovná dobrá, objevná, opravdu originální věda. Dneska dokonce už docela dost často - vším i ve vědě začíná bohužel míchat obratný marketing, ne nepodobný prodeji pracích prášků.

Zdálo se, že nepravda a prospěchářství opět zvítězily. Ale pro soud jistý problém představovala ta okolnost, že doc. Pancíř se na té medializaci podílet nemoh, neb tehdy pobýval v nemocnici a měl dost jiné starosti. Věc se vyřešila tím veletočem, že rozsudek a platba směřovala proti dr. Haslingerové, která vůbec nebyla původně v žalobě uvedena. Byla to školácká chyba soudu - v občanském řízení soud nesmí jít nad rámec požadavků žaloby. Tuto právní tvořivost první instance pak odvolací soud skutečně neakceptoval, a rozsudek prostě zrušil takříkajíc bez náhrady. Byl to konečně první světlý moment kauzy, ale odvolací soud také mohl navíc nařídit nové projednání kauzy s vyslechnutím skutečně podstatných svědků. Odvolací soud se k této možnosti však nepřiklonil. Výsledkem celého soudního martyria tak bylo, že se nevyjasnilo vůbec nic – akorát, že Pauovi se nemuselo za prezentaci jeho praktik nic platit. Šedá eminence se už postarala, aby prvoinstanční rozsudek měl širokou publicitu, a naopak, aby o jeho zrušení do médií neproniklo nic. Pauova kariéra byla definitivně zachráněna, a ten aparátčík, co začínal na ÚV ČSM, se plně etabloval jako zcela nepostradatelný odborník na zametání nepěkných akademických afér. Ale taky to něco říka o jaksi skrytém klientelismu justice ve vztahu k významným státním institucím (když na druhé straně je jen řadový občan) - prostě pravda nesměla vyjít najevo, a taky tehdy vlastně nevyšla. Což ostatně vytrvale říká i ex-nejvyšší-státní-návladní Dr. M. Benešová (http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/statni-zastupci-jsou-ustrasene-mysi-rika-jejich-nekdejsi-sefka/1610050). A propos, ten (šťastně) zmateční rozsudek stvořila jistá, i jinak proslulá:
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/kauza-justicni-mafie-pokracuje-benesova-se-dovolala/r~i:article:702180/
https://paragraphos.pecina.cz/?view=article&id=714:justicni-mafie-rozhodla-neexistujeme https://paragraphos.pecina.cz/?view=article&id=1971:osel-mesice-rijna-senatu-soudkyne-vostrejsove
https://www.sinagl.cz/domaci-zpravodajstvi/5138-vs-praha-romana-vostrejsova-vraci-zalobu-agentury-mm-na-jana-sinagla-soudci-ks-praha-vojtechu-ceplovi.html
http://uvt1.cuni.cz/metlice/metliceII-2
https://zpravy.aktualne.cz/domaci/policie-mu-omylem-rozstrilela-bricho-dvacet-let-se-odmita-om/r~3f0cfcfa387e11e682380025900fea04/
soudkyně Vostrejšová. Paradoxně, záhy poté (ať vzdor tomu, nebo právě proto) postoupila na Vrchní soud. Trochu to připomína povyšování toho sudího Elischera - ten taky prvně stvořil v Ústí podivný rozsudek v jednom velkém bankovním vytunelování, a záhy poté (ať vzdor tomu, nebo právě proto) postoupil na Vrchní soud. Holt - věřte justici! A kdo je to justice? No, taky přece celebrity jako Berka, Havlín, Fiala, Grygárek, Máchová, Krylová, Nagy, Jelínek, Knotek, Elischer, ..... !

Svědků, co by mohli tu kauzu postavit z hlavy zpátky na nohy, bylo víc. Jistě by jím byl třeba dr. Stanislav Beran, který v osmdesátých letech tak jako doc. Pancíř patřil v tom oboru k tomu nejlepšímu u nás. Také dr. Beran si v jistém momentu řekl ‘enough is enough’ a přestal Paua připisovat na své publikace. Co už nemohl déle snášet bylo, že vždycky, když Pau jel někam do ciziny, tak pro něj musel připravit prezentaci svých výsledků, a pak mu musel vysvětlovat, o co vlastně šlo. Jenže to byla sysifovská práce, neb Pau neznal dost základní věci, a tak to vždycky do příště dílem poplet, dílem zapomněl, a výklad musel začít od počátku znovu. Jenže Pau pochopitelně takovou ‘nepřístojnost’ stran svých (nezasloužených) spoluautorství tolerovat nemohl, už proto, že by byla nakažlivá, a Pau by taky mohl skončit jako ten kůl v plotě. Ježto ale Pau zrovna neměl ve svém šanonu s komprem žádný dopis dr. Berana emigrantovi, tak prostě na něj šel jen žalovat na ředitelství, a pomluvil ho, že dělá špatnou vědu, plýtvá prostředky, snižuje ústavní renomé. Všechno lži od A až do Z. Jenže vedení ústavu rádo třenice mezi štafem citlivě podporovalo. A tak tomu bylo i v tomto případě - dr. Beran musel do omrzení vysvětlovat, jak je to s tou špatnou vědou, plýtváním, renomé. Toto by byl otravný dlouhodobý stres pro kohokoliv. Jenže dr. Beran byl chronicky nemocen, a základní podmínkou pro udržování toho onemocnění pod kontrolou bylo naopak stresu se cíleně vyhýbat. Od toho ataku ješitného Paua se jeho zdravotní stav destabilizoval a zhoršoval, takže nakonec předčasně zemřel před létem 1989 ve věku 42 let.

Jako svědek jsem nakonec nemohl být použit ani já, ač jsem také dobře znal Pauovi udavačské manýry, a to i z jiného úhle. Z kraje devadesátých let totiž ještě nebylo www, i email byl v Čechách dost rarita, takže zatímco jsem se vesele věnoval vědě na Pacifických universitách, neměl jsem dlouho tušení, co se v Praze mele. Jakmile ale svědek u takovéto pře není navržen nejpozději na prvním jednání, obecně se už nedá použít. Navržení svědka ovšem předpokládá znát taky jeho adresu, navíc z adresy v Pacifiku by mne soud stejně nejspíš nezval, neb režiséři toho pečlivě secvičeného spektáklu dobře věděli, že by se jim celé představení v důsledku mého svědectví mohlo rozsypat pod rukama. Preventivně jsem ale byl počastován varováním stran znemožnění profesního uplatnění ženy a dokonce i vystudování syna, pokud bych se snad odvážil někdy říct o Pauovi pravdu. Teprve později jsem se dozvěděl, o co vlastně šlo. V r. 1995 jsem se pak obrátil na Akademický sněm AVČR s otevřeným dopisem, na který mi ovšem nedokázali solidně odpovědět dodnes. Zato ale začala šikana mé ženy - v tom se zvláště angažoval jeden vykuk, co pro svou kariéru velmi potřeboval Pauovu podporu. Holt reprodukce prostá - na místa starých kariéristů s jejich pomocí přicházejí noví - a pak se mají poměry v Akademii a její postavení zlepšovat. Udat něčí protistátní korespondenci za situace, že dotyčný autor mohl zmizet na deset let ve Valdicích, opravdu chtělo specifický charakter. Něco takového bylo schopno v té době udělat snad méně než 1 procento lidí. Jistě o poměrech v Akademii dost říká, že jejímu vedení roky a roky nevadí, že tento specifický charakter patří mezi akademické celebrity. Naopak, dodnes se v Akademii mlží a manévruje, aby ta nevhodná pravda nevyšla najevo. S takovým vlastním máslem na hlavě se nicméně z pozice tzv. 'elity národa' veřejnost úkoluje, co ještě může a co už nesmí dělat, koho má a nemá volit, aniž by se ale vůbec řešilo, že by to především chtělo zamést si před vlastním prahem na Národní třídě. A samozřejmě, že je celkem iluzorní, aby v instituci, kde nefunguje ani elementární etika, mohlo rozdělování výzkumných prostředků probíhat objektivně a spravedlivě.

Ostatně soudím, že Akademie by si už konečně měla vyjasnit, co je třeba změnit, aby k takovým absurdním kauzám, spojeným s perzekucí produktivních badatelů, už nemohlo v budoucnu docházet. Dokonce by měla začít budovat systém ochrany whistleblowerů. A k tomu bude potřeba změnit současný systém časově omezených kontraktů, který vědecké pracovníky úspěšně ztransformoval na nevolníky. V Akademii dnes vůbec neexistuje tenure (něco jako definitiva u státních úředníku, na Západě prakticky však ještě spíš silnější ochrana), nýbrž jen ty časově omezené kontrakty. To fakticky stačí na úspěšné eliminování otevřené diskuze - prakticky o čemkoliv. Jenže právě kvůli tomu u nás to tenure nemůže existovat. Argumenty proti tenure jsou jen zástupné pseudo-důvody - na Západě je tenure samozřejmou institucí. Přitom na konci r. 1989 bylo zrušení termínovaných smluv pro vědecké pracovníky jedním ze dvou prvních požadavků akademické obce (druhým byla náhrada zkratky CSc. mezinárodně srozumitelným PhD). Pokus o tenure však vydržel jen do r. 1993 (a pak byl pochopitelně zrušen), CSc. zaniklo v r. 2001, ale (pro ne-úsilí vedení vzhledem k parlamentu) AVČR možnost udělovat PhD nezískala. Last but not least, Akademie by se taky už konečně měla omluvit desítkám lidí, co byli poškozeni jenom proto, že řekli pravdu, resp. jenom proto, že upadli v podezření, že by ji jednou říci třeba mohli, či dokonce jenom proto, že bylo třeba udržovat strach, aby každému chuť na říkání nehodící se pravdy zavčas zašla.

Anebo může nechat dál svou důvěryhodnost upadat - až bude úplně ve psí.

Foto u perexu:  Hon na nekalé živly co vstupují do ČSM jen kvůli VŠ - z pera šedé eminence akademického presidia (dle charakteristického chrupu přezdívané piraňa) v MF z 2.12.1958 - jen výřez, celý nářez těm živlům je zde:  https://www.box.com/s/pmw0tycrzgh6qtk983wi

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část V.]
IV. díl seriálu:  https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=657845
VI. díl seriálu:  https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=659152

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0