Česká akademická neetika AKA hniloba@AVČR II. Slavné výročí velkého pseudovědeckého objevu

Psal se 20. březen 1993, jaro už bylo cítit ve vzduchu. Bylo to prvé jaro ČR a náš nejčtenější list se rozhodl ukázat českou vědu v plně síle a kráse. Celou tiskovou stránku na to věnoval, s graficky náročným nadpisem Krakaten ...

Krásné 25. výročí pro českou pseudovědu jistě slavného 20. března 1993 jest ante portas. Takový majstrštyk se od té doby zopakovat nepodařilo. Jaro už bylo cítit ve vzduchu. Bylo to prvé jaro České republiky a náš nejčtenější list se rozhodl ukázati českou vědu v plné síle, kráse a světovosti. Celou jednu tiskovou stránku na to věnoval, s graficky náročným nadpisem Krakaten, do nik v písmenech R a A vkomponoval šestiúhelníky, přidal zdařilý akční snímek fotogenického objevitele, a v textu samém pak i jeho mimořádně zajímavé sdělení: 'Vymysleli jsme sloučeninu, která je dosud nejsilnější známou klasickou výbušinou. Stokrát, možná i tisíckrát silnější než trinitrotoluen, dynamit či nitroglycerín.' Dál její objevitel vyložil myšlenkový postup, který k tomuto velko-objevu vedl, a nakonec oznámil, že k završení díla je ještě zapotřebí tak 30 tisíc dolarů. Ale už v této fázi bylo pro nové superexplozivo vymyšleno sofistikované jméno – Krakaten, příkladně čerpající z nejlepších tradic české literatury. Po asi jeden a půl roce se pak ona informace objevila i v angličtině v publikaci (v - jak se dnes u nás do omrzení říká - prestižním časopise), kde objevitel byl prvním z řady autorů. Žádný jiný výsledek z Akademie s takovým velkolepým expozé oznámen nikdy nebyl. A pak už nic, řadu let úplné ticho po pěšině. Že by se nakonec přece jen nedostávalo těch mizerných pár tisíc dolarů?

Oznámený objev byl z těch, o kterých se říká, že laik žasne a odborník se diví. Ze židlí ta zpráva skutečně mohla zvednout jak laiky, tak odborníky. Ale ty druhé v údivu, v údivu nad omylem, ke kterému došlo. V zásadě každému studentu prvního, nejpozději třetího ročníku chemického studia by mělo být jasné, že něco v těch úvahách není v pořádku. A lidem, kteří jsou takříkajíc od fochu, bylo hned toho památného 20. března 1993 jasné, že se jedná o nesmysl a klam, a že k vůbec žádnému objevu nedošlo - jen k blamáži. Jenže Akademie byla jiného názoru a věc se dál slavila, navrhovala se ocenění, objevitelům proudily granty, dokonce byla snaha o udělení Masarykova řádu za přínos vědě, věc přešla do učebnic a encyklopedií. Naší studenti tehdy již vyjížděli do světa a tam s rozzářenýma očima vyprávěli, jaký že veleobjev se v Praze udál.

K popularizaci objevu Krakatenu přispěla, jak už to ve vědě bývá, i hra náhody. Brzy po ohlášení objevu se v Praze konal velký mezinárodní kongres za účasti i objevitelů Krakatenu. V průběhu kongresu došlo k trapné a politováníhodné události, totiž že neznámý pachatel telefonicky ohlásil přítomnost nebezpečné výbušiny v kongresové budově. Budova byla vyklizena, prohledána, a nebyla nalezena ani trhavina, ani nebyl nikdy zjištěn ten taškář, kdo takto jenom přidělal řadě lidí zbytečné problémy. Jenže v té neplánované pauze někdo nadhodil, jestli náhodou ten taškář neměl na mysli Krakaten. Byl to šibeniční humor, ale pomohl účastníky zbavit pocitu, že jsou někde v Severním Irsku. Věc nakonec i dávala smysl, specielně v zemí, která dala světu Švejka a koncept švejkovin. A v této podobě se pak i historka šířila vědeckým světem a s ní i sláva Krakatenu.

Především tedy ale zpráva o té nové supervýbušine vyšla i v angličtině v seriózním vědeckém časopise, a svým způsobem skutečně zaujala. Zaujala i jednoho nositele ceny Alfréda Nobela. Nobelisté mají samozřejmě ve vědě zvláštní postavení a přirozeně též hrají i roli nejvyšších morálních autorit. Nejen u nás, ale i ve světě dochází k zcela předčasnému oznamování nedostatečně ověřených výsledků, které se nakonec ukáží být chybné.

Tehdy se v Americe začlo s udělováním posměšně-satirických cen Ignáce Nobela. Věc má i svou veselou, recesní stránku, ale jádrem bylo oponování pseudovědeckým výzkumům. Cena Ignáce Nobela (či Nobelovská anticena) původně honorovala výdobytky lidského ducha v nejrůznějších oblastech jeho nasazení, splňující požadavek, že nemohou či neměly by být reprodukovány. Na akci se otevřeně podílí několik laureátů řádné Nobelovy ceny, a další ji podporují inkognito. A celá ta věc s Krakatenem oslovila toho řádného nobelistu do té míry, že podal nominaci Krakatenu na tu posměšnou cenu. Svůj zevrubný návrh na ono satirické ocenění Krakatenu ukončil slovy: 'Vím, že je těžké vybírat laureáta ceny Ignáce Nobela. Ale jsem přesvědčen že tady máte před sebou jednoho excelentního kandidáta.' V jedné části svého návrhového listu zmíněný řádný nobelista vysvětluje, jak může k takovým učebnicovým omylům, jako byl Krakaten, vůbec dojít: 'Je třeba říci, že kinetika výbuchu je diskutovaná nanejvýš na několika stránkách ke konci učebnic fyzikální chemie. Většina studentů si nikdy ty stránky neprojde. Mnohem méně jejich profesorů.' Česká věda tedy byla v naději dostat svou první Cenu Ignáce Nobela za pseudovědu. Leč opět, jak už to vědě chodí, zasáhla náhoda. Pořadatelé soutěže se totiž později rozhodli modifikovat základní nominační kritérium, a sice za vědecké výsledky, které sice prvně lidí rozesmějí, ale pak je přimějí se zamyslet. A do této definice už ten Krakatenový nesmysl tolik nezapadal.

Už od dob renesance je věda diskuzí, konfrontací názorů. A tak hned v roce 1993 jsem sedl a napsal stručnou kritiku celé záležitosti. Dodnes se mi ji nepodařilo v Čechách publikovat. Ono je totiž to naše Česko malé a složitě podpovrchově provázáné. A tak se u nás (a opravdu jen u nás) dál ten nesmysl celebruje, takže to jsou jedny velké Císařovy nové šaty. Dokonce došlo k bizarnímu obrácení té nominace na satirickou Cenu Ignáce Nobela - škrtl se ten Ignác a začalo se prostě chladnokrevně tvrdit, že ten významný objev byl už i nominován na Nobelovu cenu. Tento nesmysl na druhou pak pro změnu otiskl náš druhý nejčtenější list 4.8.2001. Fraška dokonána. OK, nyní máme její slavné 25. výročí, tak konečně už je přece jen na čase, aby ta zakonzervovaná kritika byla – po lehké aktualizaci po těch pětadvaceti letech skladovaní - odzátkována jako láhev šampaňského.

Ale v zájmu širšího kontextu se ještě před tím sluší poznamenat, že máme již několik takových perel. A každá má své jméno známé i ve světě. Ex-ministr školství prof. F. Kahuda (1911-1987) proslul svými mentiony, smyšlenými částicemi s rychlostí světla přenášejícími myšlenky. Ta rychlost světla mu možná kolidovala s teorií relativity, nicméně ji sám změřil pomocí stopek a senzibila roztáčejícího usilovným myšlením mlýnek. Kahudovu pseudovědu nicméně tehdy podporovala lékařská obec. Pozadu nezůstávají ani společenské vědy - z nedávné doby třeba několikadenní přelomový objev sošky bohyně Anahity, z které se záhy - a až komicky - vyklubal pouťový kýč ze sádry. Ale zajímavějším příkladem jsou spíš Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, dodnes ne zcela uzavřené, neb dosud není znám autor (ač moderní analytické metody by mohly přinést nové poznatky). A to je jen namátkový výběr z českých pseudovědeckých Císařových nových šatů. Třeba jim taky jednou postavíme sousoší - jako se stavěla na Rusi v padesátých letech: Lysenko předkládající Stalinovi olbřímí klasy pšenice (které se mu však nikdy nepodařilo vypěstovat):

Legendární majstrštyk v oboru Císařových nových šatů: Sousoší Trofima Denisoviče upřeně hledícího na Josifa Vissarionoviče an upřeně hledí na (Trofimem nikdy nevypěstované) veleklasy pšenice.

Třeba by to mohl být zástup těch našich pseudo-objevitelů vytřeštěně hledících na velkou křivuli napěchovanou čistým vakuem. Někdy ale to jejich vakuum může být pěkně drahé - u zatím posledního v řadě akademika Bezoušky je sice přesné číslo tajné, ale jinak inkasoval granty, o jejichž celkové výši se více jak 95 % českých výzkumníků nezdá ani v jejich nejdivočejších snech.

Jistě vznikne otázka, jak je možné, že takové Císařovy nové šaty jsou i po čtvrtstoletí v Akademii nedotknutelné. Je to důsledek nezdravého vnitroakademického klimatu, kdy nehodící se kritika může kritikovi vynést ztrátu zaměstnání 'pro přespočetnost'. Za ocitování závěrem stojí jeden názor, na který jsem narazil na síti. Jeho autor dal přednost tomu být neznámý, ač to zjevně je člověk akademických poměrů dobře znalý:  '..... Chování obskurních českých povah v AVČR, kteří dokazují, že ČSAV nebyla ani tak bolševická z rozhodnutí komunistické strany ale z vnitřních příčin, kdy od protektorátu, resp. Druhé republiky vylézaly na povrch tyto prazvláštní postavy a kalily kolem sebe vodu pro své kariérní a zištné zájmy a ostatní se tomu neuměli nebo nechtěli bránit. Kdysi to dělali na ČSAV lidé typu J. Kožešníka, B.Rosického, K.Frimla, F. Macha, V. Zalabáka nebo J. Babičky .....':
http://jinachemie.blogspot.cz/2016/06/vyhrana-sazka-aneb-stare-dobre.html
Jak by řekl klasik: Naše Akademie věd nevzkvétá - kdo to dnes dělá ještě horším samozřejmě pracovníci Akademie taky vědí (jen povědět to nemohou).

Leč in medias res, tedy k tomu článku, který dodnes nemoh, no spíše nesměl, vyjít tiskem - a specielně ne v Akademii, ač ta jinak má publikačních prostředků celkem hojnost:

Na Krakaten stačí učivo ze základky

MF Dnes 20. března 1993 oznámila objevení 'dosud nejsilnější známé klasické výbušiny - stokrát, možná i tisíckrát silnější než trinitrotoluen, dynamit či nitroglycerín'. Věc pak i vyšla v angličtině v odborném časopise a sloučenina tam byla nazvaná Krakaten. Jenže ouha, on to byl čirý nesmysl, a podle toho se i vyvíjel jeho další osud. Jeden laureát řádné ceny Alfreda Nobela se rozhodl Krakaten nominovat na satirickou cenu Ignáce Nobela. Ta se udílela každoročně v Americe za pavědu pod vědeckým hávem, za výdobytky ducha, které nemohly nebo neměly by být opakovány.

Mohlo by se zdát, že tato oblast vědecké satiry je laikům nepřístupná skoro stejně jako moderní věda, vyžadující velmi specializované znalosti. Je sice pravda, že z nejméně pěti důvodů, proč je ten Krakaten čirý nesmysl, pochopení tří vyžaduje znalosti z tak prvního ročníku vysokoškolského studia chemie, ale na jeden už stačí jen střední škola na ten pátý opravdu jen znalosti chemie z druhého stupně základní školy. Zastavme se proto u toho pátého argumentu. Je k tomu totiž pádný důvod. Objevitel Krakatenu později dal nové interview, tentokrát v Právu (4.8.2001), sice dlouhé, ale velmi zmateční, takže čtenář z toho opravdu nemůže být moc moudrý a naopak je dál utvrzován, že se stal veleobjev.

Počet známých chemických sloučenin už velmi dávno překročil jeden milión. Každá z nich má určité zajímavé vlastnosti, které se někdy mohou stát prakticky užitečné. Jen velmi malá část z tohoto více než miliónu sloučenin se hodí pro použití jako klasická výbušina. Ale ty průmyslu a praxi nakonec bohatě stačí. Na to, aby nějaká sloučenina mohla sloužit jako výbušina, je třeba splnění celé řady rysů. Ta sloučenina se musí rozkládat a uvolňovat při tom teplo, nepotřebovat k tomu rozkladu vzdušný kyslík (to taky kvůli podvodním aplikacím), rozklad musí být velmi rychlý, mnohem rychlejší než třeba hoření, a aspoň některé z rozkladných produktů musí být plynné, jako třeba kysličník uhličitý, vodní pára, často dusík. Ty plyny se totiž budou tím ve zlomku času uvolňovaným teplem rychle ohřívat, a jako všechny ohřívané plyny budou čile expandovat, a při tom svém rozpínání budou ničit vše, co jim bude stát v cestě. A teď si tento scénář zkuste aplikovat na sloučeninu, která má jméno Krakaten, a chemický vzorec C6, tedy šest atomů uhlíku. Uhlík je velmi běžný prvek a taky je bohatě zastoupen ve všech formách živé hmoty. Vyskytuje se i v čistém stavu, napr. jako grafit. Nebo jako saze, dnes důležitý průmyslový produkt, neb slouží jako inkoust v laserových tiskárnách. Grafit i saze jsou velmi teplotně odolné, proto se grafit používá třeba jako tepelný štít kosmických těles při návratu na zem, aby neshořely při tření o atmosféru. Grafit taje až při teplotě vyšší než 3500 °C, a aby ta tavenina začala vařit, tak byste museli zvednout teplotu až přes 5000 °C.

A teď, milí žáci a žákyně, už víte všechno potřebné, abyste posoudili, zda C6 může sloužit jako výbušina. Pokud někdo nedával pozor, tak je to takto. Pokud by se ten C6 rozkládal, tak nebude poskytovat plyn, protože uhlíkaté páry je něco dosažitelného jen za zcela mimořádných teplot. To, co by ten rozklad hlavně poskytoval, by byly tuhé saze. Jakmile látka neposkytuje svým rozkladem nějaké plynné produkty, vypadá okamžitě ze hry na úspěšně výbušiny. K této úvaze opravdu stačí přírodovědné poznatky posbírané na ZDŠ. A dokonce bystří žáci a žákyně ZDŠ mohou přijít i s velmi silným zobecněním. Jakákoli sloučenina sestávající jenom z atomů uhlíku, je jedno zda C6, C66, C365, nebo třeba C1111, nepřichází v úvahu jako výbušina, neboť neumožňuje vznik potřebných plynných produktů.

Jak už zmíněno, není to jediný argument, takových jasných kontra-argumentů je aspoň pět. Shodou okolností, každý je z jiné oblasti fyzikální chemie, vpodstatě jsou tím vyčerpány všechny její hlavní složky. Tak si asi dovedete představit, že když v mezinárodním časopise vyjde výsledek, který je chybný hned z pěti různých úhlů pohledu, tak to samozřejmě tu příslušnou vědeckou obec dost pobaví.

Pokud musím zkoušet studenty, dávám jim většinou taky pět otázek. Podle ministerských předpisů musí odpovědi být správné aspoň na 55 %, jinak by u zkoušky propadli. Těch pět pohledů na Krakaten vlastně umožňuje na málem prostoru vyzkoušet dost velkou část fyzikální chemie. A ti objevitelé Krakatenu v tomto pěti-testu získali přesně 0 %. Na tak čistý zkušební výsledek jsem ve své praxi ještě nenarazil. Je to ovšem praxe zahraniční. To čeští studenti mohou svým pedagogům pěkně elegantně vytřít zrak. Pokud by se totiž připravovali ze skript vydaných staroslavnou Univerzitou Karlovou, tak i v nich stojí černé na bílém, že C6 je 'silně explozivní'. Avšak pokud zrak některého našeho vysokoškolského pedagoga pohlédne na jméno autora na titulní stránce, tak si jistě dvakrát rozmyslí začínat nějakou polemiku, aby mu taky nebyla uštědřena nálepka psychopata. A poté, pro výstrahu ostatním, vyhozen z práce 'pro přespočetnost'.

Doporučená další četba: https://www.box.com/s/p3gf09mfk752feed00b1

Zdařilá karikatura: Otisknout kritiku v zahraničí bylo na rozdíl od Česka snadné - vyšla v renomovaném časopise Skeptical Inquirer. Redakce ji doplnila zdařilou karikaturou - DUD je anglický termín pro zmetek, padělek, podvrh, něco nefunkčního, falešného.

Ale v Praze, a jenom v Praze, je to pořád dál démant z národní klenotnice poznání. Kritika je podnes nepřípustná, dokonce se jako prevence zavedlo sledování emailu, ba došlo i na postihy kvůli obsahu. Pochopitelně, něco takového je v civilizaci absolutně nemyslitelné, a tak o těch podivných, zatuchlých pražských poměrech racionální skeptici z Holandska vytvořili zdařilý satirický článek: 
https://app.box.com/s/6g94rllezb3yjfe0e16i4e59utw7bw3v
Ten článek končí optimisticky - ve srovnání s tím, co se děje jinde, je Holandsko pořád ještě rájem. Nakonec i v naší Akademii je možné si říkat, že vás sice vyhodí, když řekněte, že císař je nahý, ale pořád ještě ne, když řekněte, že podle biologů jsou jen dvě pohlaví - za což 18 dní popotahovali jednoho nešťastníka na Indiana University of Pennsylvania:
https://www.campusreform.org/?ID=10622   http://www.foxnews.com/us/2018/03/20/college-student-reinstated-after-18-day-exile-from-christianity-class-for-gender-speech.html

Takže tím protiprávním sledováním emailů se tomu krakatenovému nesmyslu opravdu nakonec v očích zbytku světa nasadila pětikoruna. No, a takové zásluhy o českou akademickou pseudovědu by měly být skutečně nějak trvale oceněny i ve vlasti - když holt nevyšel ten Ignác. Co třeba udělením každému z obou senior autorů Czech-made akademické pseudovědy s krycím jménem Krakaten po honorabilní čepičce se sofistikovanými rolničkami z 24karátového titanu (garantovaná životnost 1Mly - čti milión světelných let; je to sice jednotka délky a ne času, ale právě proto se to s tím krá-krá-krakatenovým neumětelstvím docela dobře rýmuje).

Titulní stránka čísla renomovaného časopisu Skeptical Inquirer pojednávající Czech-made akademickou pseudovědu s krycím jménem Krakaten.

Hlavní zřídla krakaténové blamáže:

Mladá fronta-Dnes 20.3.1993 (č. 66) str. V3; J. Mol. Struct. (Theochem) 313, 335 (1994), zvl. str. 341; THEOCHEM - J. Mol. Struct. 119, 335 (1994), zvl. str. 341; Chem. Listy 86, 162 (1992), zvl. str. 164; Obecná chemie, Karolinum, Praha, 1994, zvl. str. 211; Právo 4.8.2001, str. 21.

Foto u perexu: Ukázka sofistikovaného grafického řešení sólokapra v našem nejčtenějším deníku dne 20.3.1993.

P.S.: Po vyjití jsem byl vzdělanějším čtenářstvem upozorněn na toto objevitelovo prestižní ocenění:
https://listserv.cesnet.cz/cgi-bin/wa?A2=ind9804&L=jdc-l&P=9849

[hniloba@AVCR  neboli  Akademická špína v krystalicky čisté formě:  Část II.]
I. díl seriálu:   https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=647665
III. díl seriálu:  https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=654982

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0