Múzy Alberta Einsteina: II. Leč Mileva s Elsou nebyly Albertovými múzami jedinými .....

Předchozí část triptychu se věnovala Albertovým vztahům s manželkami - Milevou a Elsou - na pozadí jeho vědecké práce i měnících se poměrů v Evropě. Ty však nebyly jeho múzami jedinými - byť v tom ohledu ještě vše není zmapováno. 

Předpověď z obecné teorie relativity, Einsteinem předložené na zasedání Pruské akademie věd 25. listopadu 1915, byla potvrzena při zatmění Slunce v květnu 1919. Einstein se vzápětí stal všeobecně známým a oslavovaným učencem. Nicméně ani toto potvrzení teorie relativity nezměnilo zatvrzelost jejich odpůrců, kteří ten souhlas buď vysvětlovali nepřesnostmi měření nebo tím, že by ho snad mohla poskytnout třeba i klasická fyzika. V Německu se kritici uchylovali i k štvavé národnostní argumentaci. V r. 1919 Einstein dosáhl i rozvodu se svou prvou ženou Milevou a vzápětí uzavřel sňatek se sestřenici Elsou, s kterou měl již sedmiletý poměr. Zatímco Einstein žil v Berlíně, Mileva se o oba jejich syny starala v Curychu. Tyto dvě jeho manželky však nebyly Albertovými múzami jedinými.

Poválečný antisemitismus v Německu na počátku dvacátých let vedl Einsteina k podpoře vzniku čistě židovské Hebrejské university v Palestině. To vyústilo v jeho první cestu do Ameriky s cílem napomoci získávání fondů pro založení university. Na cestu vyrazil s Elsou v březnu 1921, doprovázel je budoucí první prezident Izraele Chaim Weizmann, původní profesí chemik, který však konvertoval na politika. Nicméně Ameriku zajímal Einstein především jako tvůrce teorie relativity. Einstein plnil velké sály, všichni zájemci se nedostali ani na jeho přednášku v Metropolitní opeře. Ve Washingtonu navštívil Bílý dům, poté cestoval do Chicaga, Princetonu, Bostonu, Clevelandu. V Německu se však Einstein stává terčem další nevraživosti. Poté, co je zavražděn ministr zahraničí Walther Rathenau, je Einstein policií varován, že může být dalším v pořadí, a proto dočasně opouští Berlín. Na podzim r. 1922 odjíždí manželé Einsteinovi na delší přednáškovou cestu do Japonska. Na lodi začátkem listopadu obdrží radiogram o udělení Nobelovy ceny, jmenovitě za formulování zákonitostí fotoelektrického efektu (aniž by byla explicitně zmíněna teorie relativity). Význam výsledků o fotoeleketrickém jevu byl nadto o rok později podtržen udělením Nobelovy ceny Američanovi Robertu Millikanovi, který podal přesnou experimentální verifikaci Einsteinem formulované zákonitosti. Millikan též jako první změřil náboj elektronu. Einstein svou Nobelovskou přednášku proslovil až v červenci 1923, ale naopak ostentativně v ní nehovořil o fotoelektrickém jevu, nýbrž o relativitě, s výhledem na možnost vytvořit unifikovanou teorii pole, která by organicky propojovala obecnou teorii relativity s elektromagnetickou teorií a kvantovou mechanikou. Na tomto univerzálním fyzikálním obrazu světa Einstein pracoval až do konce života, aniž by ho ale dokončil.

Podle příslibu daného první ženě při rozvodu, Einstein finanční odměnu spojenou s Nobelovou cenou převedl ve prospěch Milevy a synů. Pod vlivem poválečné inflace se ale za jednu část pořídily v Curychu tři domy. Zbytek se uložil na účet v americké bance, z něj však Mileva měla přístup jen k úrokům, což byl ústupek od původní velkorysejší nabídky. Věc dál zkomplikovalo, že u mladšího syna Eduarda kolem dvacítky propukla schizofrenie, takže Mileva se o něj musela starat až do konce života, a nemovitosti musela postupně rozprodávat.

V prvních letech Einsteinova působení v Berlíně fungovala jako jeho sekretářka starší dcera Ilse druhé Einsteinovy manželky Elsy. V r. 1918 bylo Ilse jednadvacet let, zatímco její matce 42, a otčímovi Albertovi 39. V rodině bylo hotovou věcí, že Albert a Elsa uzavřou sňatek ledva bude finalizován Albertův rozvod s jeho prvou ženou Milevou. A tak to brala i historie, dokud v devadesátých letech nebyl nalezen dopis z 22. května 1918, ve kterém Ilse informuje svého dřívějšího milence o události dosti šokující nejen tehdy ji, ale vpodstatě udivující i dnes. Ilse píše, že odpolední škádlení náhle vygradovalo v Albertovu nabídku, že si vezme ji namísto její matky. Albert ji tvrdil, že ji miluje, ba miluje ji více než kterýkoliv jiný muž vůbec kdy bude. A že matka je svolná ustoupit stranou, pakliže to Ilse učiní šťastnou. Ta však Alberta chápe jako druhého otce, instinkt ji říká, aby se za něj neprovdávala, ale chce v té věci poradit. V záhlaví stalo velkým písmem, že dopis má být ihned spálen, leč k tomu nedošlo. A nedošlo také ani na ten Albertův blouznivý návrh - naopak po roce uzavírá sňatek s matkou Elsou, manželství trvalo až do její předčasné smrti v r. 1936. Ilse sama zemřela o dva roky dříve na tuberkulozu.

V červnu 1923 nastupuje k Einsteinovi jako dočasná sekretářka třiadvacetiletá Betty Neumann (1900-1972), která vyrostla v pěstounské péči v rodině jeho přítele Hanse Mühsama. Tento židovský lékař pečoval o Einsteinovu matku, když onemocněla rakovinou. Bettino sekretářství bylo jen záskok na šest týdnů za nemocnou dceru Ilsu. Na závěr Betty odmítne gáži a požádá jen o smotek Albertových kadeřavých vlasů. Věc rychle přeroste v milostný vztah trvající dva roky. Loajální choť Elsa neprotestuje a tiše spolupracuje - opouští na dlouhé hodiny byt, aby mohl sloužit pro dostaveníčka. Einstein nabízí Betty bizarní řešení, že by všichni tři přesídlili do Ameriky, a tam by společně ve třech i žili. Střízlivá Betty tuto tripartitu odmítá, a tak Einstein odkloní nabídku profesuru na Columbia university v New Yorku. Po dvou letech nakonec vystřízliví i Einstein a vztah ukončí jako svůj krok od počátku chybný. Zůstanou však přáteli, na rozdíl od Bettiných pěstounů, kteří mají Einsteinovi tu epizodu ještě dlouho za zlé. Na rozloučenou daruje Betty 6-ti stránkový rukopis jednoho ze svých článků, který ona po čtyřiceti letech poněkud nesentimentálně prodá za 2150$. Mezitím se však Betty obrátí na Alberta v krajní nouzi, kdy po připojení Rakouska k Ríši ztrácí pro svou židovskou národnost zaměstnání roentgenové laborantky v jedné vídeňské nemocnici. Albert zajistí potřebné dobrozdání, na jehož základě získá americké vízum a skutečně v květnu 1939 dorazí do New Yorku. Později se s Einsteinovou pomocí stává v New Yorku opět roentgenovou laborantkou. Na svůj dřívější vztah ale už nenavázali. V r. 1941 připravila Betty vzpomínky Když jsem byla Einsteinovou sekretářkou, leč věc nevyšla, neb ten ji považoval pro svůj obraz za poněkud nepříznivou.

S udělením Nobelovy ceny se Einstein samozřejmě stal veřejnou osobou, byl hojně zván k přednáškám, a též i k mimovědeckým aktivitám. Vedle podpory vzniku Hebrejské university v Jeruzalémě se zapojil třeba i do aktivit Výboru pro intelektuální spolupráci při ženevské Společnosti národů, ve kterém participovala i  Marie Curie, nebo i Společnosti přátel nového Ruska. Vystupoval nejen za zrušení povinné vojenské služby, ale i ve prospěch světového odzbrojení. To vše ovšem zhoršovalo jeho postavení ve fašizujícím se Německu. Einstein byl aktivní nejen v nominacích na Nobelovy ceny za fyziku i chemii, ale i za mír. Z české perspektivy je pozoruhodné, že 19.1.1921 v dopise Norskému parlamentu Einstein podporuje návrh (původně od parlamentu ČSR) na udělení Nobelovy ceny za mír Masarykovi (ač, jak sám píše, právo nominovat nemá, neb není profesorem historie ani filosofie - což je dodnes platné pravidlo). Zdůrazňuje, že Masaryk hájil práva menších národů jako Čechů či Židů, přičemž své ušlechtilé přesvědčení prosazoval i když se nezdálo mít žádnou naději na úspěch. Ta nominace neuspěla stejně jako neuspěly třeba nominace Gandhiho, kterého Einstein považoval za příklad politika pro příští generace (v Einsteinově pracovně v Princetonu visely čtyři podobizny: Newton, Faraday, Maxwell a Gandhi).

Podobně jako Newton, i Einstein po dovršení své stěžejní práce před padesátkou onemocněl a rekonvalescence trvala během r. 1928 řadu měsíců. Tehdy šlo patrně o revmatickou horečku a postižení srdce, v zásadě ho ale různé zdravotní potíže provázely už od dokončení obecné teorie relativity v r. 1915 až do konce života. V r. 1930 vyrazí na druhé přednáškové turné do Ameriky, v centru je však působení na Caltechu (California Institute of Technology) v Pasadeně. Tam po přesunu z Chicaga začal ve vedení pracovat Robert Millikan - ten co podal přesné experimentální potvrzení Einsteinových výsledků pro fotoelektrický jev. Podobně odjíždí do Ameriky i koncem let 1931 a 1932. Původně se zdálo, že by mohl působit půl roku v Evropě a půl v Americe.

Fakticky ale už během r. 1932 se objevuje nová možnost, která nakonec nahradí dlouho předjednávané působení na Caltechu. Louis Bamberger, potomek židovských přistěhovalců z Německa, prodal v r. 1929 svůj řetězec obchodních domů firmě Macy's. Společně se sestrou Caroline darovali tehdejších 5 miliónů dolarů (dnešních 70 miliónů) na zřízení ústavu se jménem Institute for Advanced Study v Princetonu. Mělo jít o ústav podobný ústavům Společnosti císaře Viléma (dnes Maxe Plancka), tedy akademie věd, sice v blízkosti Princetonské univerzity, avšak na ní nezávislé. Při jednání o gáži Einstein skromně nadhodil 3000$ ročně, dostal však 15000$ (dnešních 260000$). Když se pak v novinách objevilo, že Einsteinovým hlavním působištěm bude Princeton, způsobilo to nejen rozčarování na Caltechu, ale také hnutí myslí americké Ženské vlastenecké koroporace. Konzervativní vlastenky sepsaly 16-ti stránkový elaborát, že takového militantního pacifistu nelze do Ameriky vpustit, neb by nepochybně způsobil úplnou anarchii. Což mělo za následek hodinové interview na vyslanectví v Berlíně, nicméně pak byla víza hladce udělena, a v prosinci 1932 se Einstein opět plavil do Ameriky. To ještě netušil, že se do svého domu v Berlíně už nikdy nepodívá.

Nástup Hitlera k moci v lednu 1933 obrátil i život Einsteinových naruby. V odporu proti nacismu se Einstein vyjádřil, že už nevstoupí na německou půdu. Zřekl se členství v Pruské akademii věd, čímž jen o něco předešel svůj vyhazov z ní. Nacistická moc na to odpověděla prohlášením sekretáře Akademie, že není žádného důvodu litovat ukončení Einsteinova členství v Akademii. Na zasedání Akademie téhož týdne, nobelista z r. 1914 Max von Laue žádal odmítnutí sekretářova prohlášení, leč jeho návrh se už nikdo neodvážil podpořit. Einstein propad akademických poměrů zhodnotí odsudkem, že mezi Němci je jen pár ušlechtilých osobností - Planck na 60%, Laue na 100%. Max Planck byl v té době prezidentem Akademie, a ve prospěch Einsteina nepodnikl veřejně ničeho. Nicméně nakonec ze své funkce v r. 1938 v tichém protestu rezignoval; v lednu 1945 je jeho syn Erwin Planck popraven za účast na atentátu na Hitlera. Nacisté zabavili Einsteinův majetek a vyplenili jeho dům. Dcerám Elsy se však před tím podaří zachránit písemnosti, a přes Francouzské vyslanectví je dostat do ciziny. V dubnu 1933 vydávají nacisté dekret, že nikdo židovského původu (stačí židovský prarodič) nemůže zastávat místo ve veřejné instituci. Tehdy ale byla působnost dekretu ještě omezena výjimkami - nevztahoval se třeba na účastníky války. Dekretem bylo postiženo i 14 nositelů Nobelovy ceny, nebo 26 profesorů teoretické fyziky (z počtu šedesáti v celém Německu).

Během r. 1933 po návratu z Ameriky se Einstein pohybuje po Evropě, zejména v Belgii a Británii. Definitivně si uvědomuje, že pro zbytek života se stane tažným ptákem; do Německa se už skutečně nikdy nepodíval. Na konci léta dorazila Einsteinovi smutná zpráva o jeho dobrém příteli Paulu Ehrenfestovi, se kterým se seznámil ještě za pobytu v Praze, a s kterým si často dopisovali i navštěvovali se. Ehrenfest se narodil už ve Vídni v r. 1880, ale oba jeho rodiče pocházeli z obce Loštice v okrese Šumperk, která měla historickou židovskou komunitu. Během studií v Göttingen se Paul  seznámil s ruskou matematičkou Taťánou Afanasijevovou. Ehrenfestovi pak měli čtyři děti, jeden ze synů trpěl Downovým syndromem. V r. 1933 u Ehrenfesta propukla duševní porucha v důsledku které zastřelil nemocného syna i sebe. K této tragické ztrátě přítele došlo v době, kdy Einstein sám se obával o svoji bezpečnost. Byl totiž v jednom německém médiu zařazen na seznam nepřátel Třetí říše, s výmluvným dovětkem, že jde o osoby, které zatím ještě nebyly pověšeny. Evropu navždy opustil 7. října 1933, kdy v anglickém přístavu Southampton nastoupil na zaoceánský parník Westmoreland. Na parníku jej očekávala Else a Einsteinova sekretářka od r. 1928 Helen Dukas, které se nalodily už v Antwerpách. Za deset dní již vstoupili na americkou půdu. Pro utajení příjezdu byl k lodi přistaven vlečný člun, který je převezl do odlehlejší části, kde už čekal vůz do Princetonu.

Foto u perexu: Busta Milevy Marić (1875-1948), prvé choti Alberta Einsteina v areálu univerzity v srbském městě Novi Sad.

I. díl triptychu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=644687
III. díl triptychu: https://zdenekslanina.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=651578

This work is licensed under CC BY-NC-ND 4.0